Velikým nepřítelem sběratele československého skla je nedočkavost. Nedostatek trpělivosti nás prohání po aukcích a nutí nás šroubovat ceny do absurdních výšek přebíjením sběratelských kolegů, k nemalé radosti překupníků, jímž srdce plesá nad naší nebetyčnou hloupostí.
Lisované vázičky korunových hodnot se prodávají za stokoruny a často i tisíce jen proto, že se chováme jak malé děti, které si zamanou, že právě tuhle hračku musí mít, a to nejpozději okamžitě.
Víme, že se jedná o průmyslově a masově vyráběné zboží, které se produkovalo v desetitisícových sériích, přesto, spatříme-li předmět, jenž právě v té naší sbírce chybí, neváháme rozbít dětem prasátko a utratit poslední korunu, jen abychom uspokojili tu naši úchylnou vášeň. Marně se utěšujeme, že hodnota naší sbírky bude s časem růst, jak tomu u starožitností bývá.
Nebude!
Stane se jen to, že předměty, které se dříve vyhazovaly do popelnic, se objeví na blešácích a vzápětí na internetových aukcích, nabídka převáží poptávku a cena se vrátí tam, kde má být. Ale to my už dávno za ně utratili tisíce.
U mě se přidávají ještě další dva faktory, jež ze mě dělají naprostou kavku, se kterou si překupníci hrají bago.
Jde především o výpadky mé chatrné paměti. Nevím a nejsem si jist, jestli tu věc už ve sbírce mám či nikoliv, vím ovšem zcela neodbytně, že tu potvoru do sbírky potřebuji a tak nakupuji předražený, a jak posléze zjistím, již v pořadí pátý totožný kousek. Již pár let si říkám, že se musím zařídit jako designér Honza Čapek a nafotit si celou svou sbírku do mobilu, a v případě nejistoty, prostě sbírku nalistovat a ušetřit. Jak se znám, zůstane pouze u toho plánu a sladké iluze, jak by to bylo fajn to mít.
Dalším nepřítelem je moje lenost. Mohl bych si v sobotu přivstat jako všichni ti profesionální šmejdilové bleších trhů a hodinku před otevřením burzy nedočkavě podupávat na jedné z předních pozic u brány. Jenomže já sice brzo vstanu, ale pak se kytičkuji v koupelně, piju kafíčko a prohlížím internet, abych tam včas přihodil na aukci vázičky, kterou bych, kdybych nebyl jelito, už třímal v ruce jako jeden z prvních na blešáku.
Netrpělivý a zapomětlivý lenoch by se zkrátka neměl pouštět do sbírání československého skla!
Jenže co jiného, když na politiku nemám žaludek?
Ale i na prosťáčka se občas usměje to štěstíčko. Aniž bych opustil nepořádek své pracovny, sehnal jsem po internetu úplně první číslo Czechoslovakian Glass Review – Vol 1 No 1, September 1946.
A abych dostál své pověsti blbečka, místo abych si ho strčil do skříně a sušil informace, které bych někdy někde zpeněžil, jsem Vám to úplně první číslo Glass review naskanoval a nahrál na web.
Tak se radujte se mnou, kdyby každý jen kupoval, aby vzápětí se ziskem prodal, svět byl smutný.
tady je:
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/CzechoslovakGlassReview19461?authkey=Gv1sRgCK_Yn5XhubXfwQE#
Jindra Pařík 22.9. 2010
