Takový byl prostě můj táta.
Koupil mě k čtrnáctým narozeninám cestopis Richarda Halliburtona „Královskou cestou za romantikou“ a pak mě vyhnal natrhat trávu králíkům se slovy: „však se tam taky všude jednou podíváš kluku“. A já nad nůší jetele snil o modravých dálkách.
V husákovském Československu poloviny 70tých let byla představa, že si začátkem léta zbalím pinglík a vyrazím do světa jako Halliburton naprosto absurdní, o to víc však lákavá a zároveň drásavá.
„Státní hranice není žádné korzo“, prohlásil tenkrát Vasil.
Táta měl, jako skoro vždycky, pravdu.
Musel jsem si sice ještě dalších 16 let počkat, ale pak jsem začal lítat v Halliburtonových šlépějích zběsile a dychtivě. Nevyhýbal jsem se placeným tábořištím a nepřespával na okrajích lesíků či v městských parcích z touhy po romantice, ale spíše ze zoufalého nedostatku peněz, stará škodovka připomínala tanker, z domova jsem si vozil úplně všechno, co jsem k přesunu potřeboval, od benzínu až po proviant představovaný hovězí polévkou s masovými knedlíčky v pytlících od Vitany. Že se ten vůz značky Schadewagen/Pittycar trochu přehřívá? No tak si v létě holt ještě trochu zatopíme, a když přesto uvaříme, počkáme až vychladne, a jede se dál….
„Krá, krá, krásná je svoboda,
sladká jak jahoda na lesní skalce,
krá, krá, krásně je na světě
když vítr nese tě tam a zas tam…“
krákorám si s Karlem Plíhalem.
Viděl jsem mnohé z toho, co Richard Halliburton před sedmdesáti léty, a stejně jako on se zajíkal nadšením: Paříž, Carcassone, Valencie, Alhambra, Gibraltar, to všechno okamžitě a hned, jakoby zítra zase měli obehnat hranice ostnatým drátem.
Zatím jsem však poznal pouze jediné místo Královské cesty za romantikou, které ani v nejmenším neodpovídalo Halliburtonově popisu a tím místem je pyrenejský pidistáteček Andorra.
Poprvé jsem stoupal do Andorry na podzim 1992, jak jinak než z L´Hospitaletu, ale nikoliv jako můj předchůdce a pokušitel sám na oslíkovi, ale úplně novým Favoritem barvy Jadranu, zařazen poctivě v pomalu se posouvající koloně táhnoucí se do nedohledna stoupajícími serpentinami.
Opuštěný a zapomenutý stát uprostřed Pyrenejí?
Tak to už ani omylem.
Dnešní Andorra přímo zhmotněním lidské hlouposti i tupé a bezohledně bezradné státní byrokracie.
Stalo se to pravděpodobně někdy nedlouho po té druhé velké válce. Politici přesvědčili lid prostý, že mu bude lépe, když více než polovinu z toho, co vydělá, odevzdá formou nejrůznějších daní a poplatků svým voleným zástupcům, kteří poté co zase nejmíň polovinu z toho odevzdaného sami spotřebují pro sebe a na výběr a kontrolu jestli někdo při tom odevzdávání nefixluje, a pak tedy ti politici za ty zbylé peníze konají všeobecné dobro.
Je marné vysvětlovat, že takto erárem hrazené služby zdarma, jsou vlastně o dost dražší, než kdyby se platily rovnou na prkno, ale dovolávati se selského rozumu je holý nerozum, neboť v dnešní Evropě již žádní sedláci nežijí, sic byli nahrazeni prosubvencovanými farmáři.
Nevím, jestli Andořané mají sníženou potřebu centrálně řízeného přídělu dobra, nebo jestli, stejně jako my v naší středoevropské vlasti, vůbec nepotřebují žádné gripeny, pandury a také pupkaté plukovníky generálního štábu pod nehoráznou penzí a proto si je na rozdíl od nás nepronajímají, nekupují ani nevydržují, prostě Andořané na to šli jinak, zdaňují málo a lecos vůbec. Možná andorští zastupitelé nemají parlamentní kantýny, tak se nemohou na vlastní oči přesvědčit, jakou paseku dokáže nadělat démon alkoholu a nesnaží se před ním ochránit své voliče uvalením spotřební daně na líh, vysoko v horách méně škodí cigarety a benzín méně smrdí, kdo ví jak to vlastně je.
A tak nikoliv za romantikou mohutných hor ale za lácí rozmanitých flašek s čirou či barevnou tekutinou, elektronických oblbovátek, krémů, parfémů a jiných pšouků, módních hadříků svrchních i spodních, a také za cigaretami, s velbloudem nebo bez, se táhnou karavany aut z obou stran pyrenejského hřebenu jako novodobí daňoví beduíni, andorská městečka a vesnice spíše než horské letovisko připomínají supermarket či tržnici.
Jak jinak než zhovadilostí lze nazvat skutečnost, že díky daňovému obžerství ostatních vlád je na pravděpodobně nejvyšším místě v Andoře, jehož lze dosáhnout osobním automobilem - těsně pod vrcholkem hory Port D´Envalíra ve výšce 2 400 m nad mořem, umístěna benzinová pumpa, která má v této absurdní lokalitě zdaleka nejlevnější benzín z celé civilizované části Evropy?
Nahoru do státečku, do kterého nevede žádná železnice, a který pro samý kopec nemá kam umísit letiště, se musí denně za ohromných nákladů dopravovat tuny zboží kamiony, za kterým opět nákladně do hor putují tisíce automobilů obsazených turisty, těšících se, že nejen ušetří na nákupech, ale natankují na další cestu tak lacino, že je ta zajížďka přes Pyreneje vlastně nic navíc nestojí.
Protože přes Andoru vede jen jediná cesta, z Francie na severu na jih do Španěl, jsou na obou vjezdech vybudovány rozsáhlé celnice, za které by se nemusel stydět žádný normalizační ministr vnitra. A kontroluje se a filcuje se důkladně.
Kdyby každý vášnivý milovník nikotinu nakupoval kuřivo v Andoře, ekonomika Evropské unie by se jistojistě zhroutila, a kdyby si každý kamarád z mokré čtvrti mohl dopřát andorského panáka Jima Beama za 12 Kč, jakou výhodu bychom pak mohli vlastně nabídnout ctihodným senátorům v jejich bufetu?
Zase další rána mému československému národnímu sebevědomí:
Vasil nebyl jedinným a možná ani největším blbem na zeměkouli.
Vím, co se ode mě očekává.
Tak tedy jak je to v Andoře s československým sklem?
V hlavním městě Andorra la Vella, na ulici Carrer del Doctor Nequí (pár kroků od hotelu Andorra Center) naleznete krámek nabízející naše a německé sklo, a také italské sklo Murano - původem pravděpodobně z Číny. Olovnatý broušený křišťál – co dodat….
Nemyslím si, že by kdokoliv z Vás jel do Andory nakupovat české sklo, i když počkejte, vlastně si vzpomínám, paní Blanka z Budějic mě říkala, že si z Andory objednala nějakého designového Kleina, kterého novoborští překupníci ve firemní prodejně Crystalexu už vykoupili…
Třeba nám sama někdy poví, jak to bylo…
Ale už konec okurek, blíží se velkolepý sklářský podzim.
Přeji krásný den
Jindra Pařík 24. 8. 2011
