2. Skláři na Jihlavsku
Skláři byli vždy vážení řemeslníci, kteří se už od středověku svobodně pohybovali bez poddanského úvazku. V horských s podhorských lesních hutích si obvykle na jednu sezonu sjednávali práci se skelmistry, kteří s majitelem panství sjednávali vytěžení lesních polomů, a spotřebování dřeva k otopu sklářských pecí. Často na odlesněných plochách začínali zemědělsky hospodařit a tak si mohli vylepšovat těžké sklářské živobytí. Příkladem nově vzniklých hutí při železniční dráze nebo v její blízkosti v 19.století je huť v Dobroníně. Do Antonínova Dolu se uhlí přiváželo na koňských povozech z blízkých železničních stanic. Při huti bylo také zemědělské hospodářství, také pro píci pro koně.
Spojení se světem zajišťovala po skončení éry formanských povozů železnice se stanicemi Dobroníně, Jihlavě a Herálci. Skládalo se uhlí z vagonů a na vagony ložilo se zboží pro export. Zámořské zásilky byly překládány v přístavech na lodě. Po Evropě obvykle bylo zboží dopravováno drahou, dnes více kamiony po silnici.
Kolem sklářské hutě se soustřeďovala řada dalších profesí, sloužící přímo provozu hutě a k potřebě rodin sklářů, žijících často daleko od civilizace, měst a frekventovaných cest. Skelmistr, též zvaný huťmistr podnikal i jako obchodník, zásobující svoji huť a osadu potravinami a obvykle provozoval i výčep piva a lihovin. K huťmistrovi bylo osazenstvu hutě také připoutáno zadlužeností při prodeji potravin a piva na dluh. Výplata totiž byla závislá na úspěchu prodeje vyrobeného zboží jednou za delší čas a proto byla nouze o hotové peníze.
Ve sklářských osadách se narychlo stavěly domky, často jeden pro více dělnických sklářských rodin ve stísněných podmínkách. Skláři docházeli pěšky do hutí často z velké dálky, např. ze Smrčné u Jihlavy do Antonínova Dolu 10 km přes les. Mladí, svobodní skláři mívali možnost bydlet v pod-nájmu u svých mistrů sklářů a tak se často do těchto rodin i přiženili. Nájemné si často odpracovali při domácích pracích, např. při nasekání dříví na topení a při údržbě domu.
Sklářské řemeslo se obvykle po mnoho generací dědilo, a tak příjmení sklářů na Vysočině (např. Jungwirt, Kopp, Schenk) se často vyskytují jak na sklářských hutích českých, moravských, německých, rakouských, slovenských, švédských i francouzských. Celkem lze toto společenství huťmistrů, sklářů, jejich rodin a způsob hospodaření považovat jako přežívající patriarchální se silnou solidaritou v obtížných podmínkách poměrně uzavřené komunity. Čeští skláři zaváděli ruční výrobu plochého skla z válců až ve Francii. Také v rumunských horských lesích přispěli k účelné spotřebě palivového dřeva na panství šlechtice Hohenzollera. Autor této práce poznal i potomky českých sklářů z Rumunska, kteří byli repatriováni po 2.světové válce do Čech.
Mistři skláři měli obvykle v pracovní četě vůdčí úlohu. Byla jim přidělována obvykle jedna pánev skla a osobně vedli práci třem i více sklářům, se kterými se dělili o úkolový výdělek odevzdané za bezvadné kusy. Měli rozhodující slovo při dělení úkolového výdělku ve své četě. Pomocní dělníci, kteří přidržovali sklářům formy a odnášeli hotové kusy do chladicích pecí, byli placeni v časové mzdě v režii hutě.
Sklářské řemeslo byla práce namáhavá a vhodná výhradně pro muže. Osazenstvo hutí dále tvořili nezletilí chlapci. Podle současného pojetí lidských práv to bylo vykořisťování dětské práce. Ženy se chápaly píšťal jen ve válečných letech, kdy živitelé odcházeli na frontu a bylo třeba udržet výrobu alespoň drobnějších výrobků. Sklářský dorost také dostával příležitost si zkusit práci s píšťalou při pracovních přestávkách nebo při chvilce před směnou. Chlapci mohli postoupit mezi skláře na nejjednodušší práci při výrobě základní baňky. Výchovu učně měl v rukou mistr s huťmistrem, kteří si tak vychovávali nástupce.
Další uznávanou funkcí na sklářské huti byl tavič skla, zvaný též šmelcíř. Odpovídal huť-mistrovi za uložení a přípravu surovin pro tavení skla, za nakládku kmene a, průběh tavby a za stav tavicí pece. K ruce měl kmenaře, který navažoval a promíchával suroviny do směsi, nazývané sklářský kmen. Při nakládání pece tavič do prázdných pánví nakládal lopatami sklářský kmen a střepy. Pro rychlejší nakládku přicházeli nakládat také další pomocníci, aby pec rychle nevychladla. Topiči a dřevaří měli na starosti těžbu, skladování a sušení dřeva, dále jeho nakládku do topeniště pod pecí. Po zavedení uhlí se dřevaři stali obsluhou generátorů pro výrobu hnědouhelného generátorového plynu, který přinášel až 30% úsporu uhlí proti přímému topení uhlím pod pánvemi, jak tvrdilo vedení dobronínské firmy Inwald v roce 1941 po zkušebním provozu nové generátorové stanice. V paměti sklářů v Antonínově Dole zůstává tavič Zdeněk Rühr, svérázná postava z první poloviny 20.století. Nahradil ho poslední tavič na pánvových pecích Stanislav Horáček a další taviči již obsluhovali tavicí vany s nepřetržitým provozem. Byli to již středoškoláci se sklářským nebo strojnickým vzděláním – Ivan Haimann, Miroslav Michálek, Pavel Klaška a autor této práce. Jistým pokrokem v polovině 20.století bylo tavení skla na denní vaně v Dobroníně, umožňujíc tavení jednotné skloviny ve větším množství, přitom zůstal režim střídání noční tavby a denního odběru skla. Pamětníci dodnes vzpomínají na večerní a noční zklidnění na huti po rušném dopoledni a hektické nakládce odpoledne. Rozruch přineslo až večerní čeření skla v pánvi pomocí mokrého dřevěného špalíku, který tavič napíchl na silnou železnou tyč. Rejdil s ním v pánvi, aby se sklovina promíchala vyvíjející se vodní parou. Čekání na vyčeření bublin ze skla bylo často zpestřeno večerním posezením osadníků u pece k vyprávění a schůzování. Teplá voda z kovového pláště plynového generátoru posloužila po směně sklářům ke koupání a každý týden i jejich rodinám k tělesné očistě před nedělí. Pekelnou scénu připomínalo také občasné přenášení pánví po skončení jejich životnosti. To se musela vybourat vrata do žhavé pece. Na silné fošně a dvoukoláku se vyvážely pánve na dvůr k dochladnutí. Nové pánve se navážely z temperovací pece při teplotě asi 1000oC. Po přenášení pánví do tavicí pece obvykle došlo v družné zábavě, posezení u piva a na hraní karet.
Koncem 70. let 20. století skončila éra pánvových pecí na Jihlavsku a nově zavedené konti-nuální pece mohly dodávat sklo na tři směny i pro strojovou výrobu. I v ruční výrobě se u vanových pecí směnovalo, ale jen na ranní a odpolední směnu. Pokud skláři museli pracovat i v noci, kvalita výrobků nebyla valná, protože skláři v noci brzo ztratili cit pro přesnou práci a byli brzo unaveni z nepřirozeného režimu. Po vychlazení sklářských výrobků v chladicích pecích přišli ještě v noci prázdniči , aby výrobky připravili pro další opracování - pro pukače, hladináře, zapalovače, prohlížeče, hladináře, sámovače, vymývačky a baliče. Pánvaři připravovali ze střepů starých pánví a nové hlíny hmotu pro výrobu nových pánví a žáruvzdorných pomůcek k peci. Bílý zedník stavěl a opravoval pece. Vlastní truhláři vyráběli pro export dřevěné bedny. Tyto pomocné, ale nutné práce obvykle vykonávali další příslušníci sklářských rodin nebo přicházeli námezdní dělníci ze širšího okolí. Sklářské hutě zásobovaly surovým sklem blízké i vzdálené rafinerie skla – malírny, brusírny, leptárny, rytecké dílny. Často si sklářský podnikatel zušlechťovnu postavil hned u vlastní hutě a tak se některé sklárny stávaly velkými podniky s velkým vlivem na místní zaměstnanost a exportní schopnost regionu. Jihlavský region patřil v 19. a počátkem 20. století do hospodářského a politického celku Západní Morava a statistiky zaměstnanosti vykazovaly poměrně malý podíl sklářství proti ostatním oborům. Na 100 tisíc evidovaných pracovníků v souhrnu stavebnictví, potravinářství, výrobě textilu, koželužství, sklářství a obuvnictví ve 30.letech 20.století pracovalo ve sklářství pouhých 817 dělníků jak ve větších firmách, tak i v malých domácenských zušlechťovacích dílničkách tedy pod 1% celkové zaměstnanosti. Svobodní skláři po vyučení a zapracování se často stali vandrovníky, když prošli německé, rakouské, italské, francouzské a anglické sklárny, jak píše ve své autobiografii sklář z Nového Boru Bedřich Tománek. Rodinu si zakládali až po návratu a po získání jisté práce. Někteří se dostali až do Ameriky a někteří se v cizině usadili i natrvalo. Výborný sklář Jan Foltán, pracující v Antonínově Dolu ve 2.polovině 20.století byl synem slovenského horníka, pracujícího ve Francii a v poválečné repatriaci se dostal do českých skláren, kde se vyučil a celý život pracoval. Ve stejné době se ze Slovenska se do Antonínova Dolu dostal slovenský sklář František Masničák, který se po 10 letech práce vrátil do slovenské sklárny. Antonínodolský sklář Bohumil Černický pocházel také z rodiny slovenského skláře a jeho syn Petr, též sklář odešel nedávno do důchodu. Sklář Štumr přišel z poděbradských skláren při přesunu odborníků ze zavedené firmy s výrobou vysoce olovnatého skla. Migrace se týkala i sklářů ze severomoravských i jihomoravských skláren. Několik sklářů po skončení ruční výroby po roce 2000 v Jihlavských sklárnách Bohemia v Antonínově Dole a Dobroníně se uchytilo ve firmě Kryf v Červeném Kříži, ve Světlé nad Sázavou nebo v Okrouhlici.
3. Německý Šicndorf - Dobronín
Česká osada Dobroníně v katastru bývalého Německého Šicndorfu při železniční trati mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem měla zemědělský charakter a v 19. století byla u nádraží provaznická výroba. Roku 1826 po krachu provaznictví si objekt koupil pražský sklářský podnikatel Jozef Inwald, zavedený výrobce skleněných cylindrů k petrolejovým lampám. Měl dost prostředků na přebudování provazárny na velkou sklářskou huť a prostornou brusírnu. Na vlastní náklad vybudoval činžovní dělnické domy. Zavedl elektrické osvětlení a elektropohony , napájené z dynama 110 V/105 A. Z vlakového nádraží si vybudoval krátkou vlečku pro dopravu surovin, uhlí a zboží.
Už před 1.světovou válkou se sklárna rozrostla na 400 zaměstnanců, kteří vyráběli domácenské sklo, obalové sklo, polotovary pro broušení a sklo zušlechtěné hranovým brusem. Za 1.světové války museli skláři narukovat a tak huť měla nucený výhas. Práci dostalo jen 40 brusičů a byl takový nedostatek peněz na mzdy, že si mohli jeden den v týdnu pracovat pro sebe a výrobky směňovat v okolí za potraviny.
Po 1. světové válce sklárna dávala práci více něž 500 pracovníkům. Krize třicátých let sklárnu významně nepostihla, výroba běžela naplno až do 1942. Pro nedostatek uhlí ve válečné hospodaření sice hrozilo zastavení hutního provozu. Sociální solidarita se projevila, když skláři vybrali 1% z platu jako příspěvek ve prospěch stávkujících sklářů bratří císařů v Josefodole. Za 2.světové války postihl sklárnu velký požár a poškodila ji povodeň.
Znárodněná sklárna se zavedla jako úspěšný exportní podnik Dobronínské sklárny. Samostatnost ztratila zařazení do velkého podniku Bohemia, řízeném z Josefodolu a brzy transformovaného do národního podniku Sklárny Bohemia Poděbrady. V Dobroníně bylo zřízeno učiliště pro skláře a brusiče pod vedením místního kronikáře Karla Votruby. Ten soustředil a zpracoval zajímavé dokumenty o dobro-nínské sklářské historii a předal do polenského pracoviště Muzea Vysočiny a je možné je využít pro širší zveřejnění regionální historie. Do privatizace po roce 1990 sklárny Dobroníně byly důležitou součástí Jihlavských skláren Bohemia.s. jako významný výrobce ručního a strojně vyráběného olovnatého skla s 24% PbO, z větší části zušlechtěného ručním lehkým a bohatým brusem a zčásti jako leštěné lisované sklo. Po roce 2000 byla úplně zastavena ruční hutní výroba polotovarů pro broušení, brusírna rovněž omezila ruční broušení a v roce 2008 už nic nevyrábělo. Haly slouží jen jako sklady.
Místní sklář František Novák v Dobroníně provozuje malý sklářský ateliér s tavicí píckou a vyrábí s manželkou historicky věrné repliky starého barokního a renesančního skla pro sběratelské obchody.
Na obr.11 je dokument, který dokladuje opatřením snížení spotřeby uhlí ve válečných letech, kdy řada skláren musela zastavit provoz.
3.část zde:
http://www.webareal.cz/ceskoslovenskesklo/22-HISTORICkE-PRACE/2564-3-Cast
