Jsem si jist, že existují muži, kteří dokáží opustit hotelový pokoj, aniž by v něm cokoliv zapoměli. Mezi takové ovšem já nepatřím.
Takže výstupní kontrola zavazadel a místnosti, nezapomenout ani na igelitku s použitým oblečením. Důslednost se vyplácí. Jedna ponožka chybí. Tedy na kolena!
Lepší tady, než doma.
Byla pod postelí, kde jinde. Samozřejmě, že oficiální výsledek mého snažení potvrdí až Soňa, ale jsem na sebe pyšný, mám pocit, že tentokrát jsem vážně nic v Calais nenechal.
Jenomže, něco si myslet, znamená prd vědět, jak říkal táta, stejný pocit jsem měl nedávno, když jsem zapoměl na posteli hotelového pokoje úplně novou bílou košili, navíc dárek. Takové drobnosti dokáží pěkně načechrat i jinak téměř ideální partnerský vztah a těžko se vysvětluje, že to nebylo proto, že si dárku nevážím, ale protože bílá na bílé je težko rozpoznatelná i pro mladší jinochy.
Plavba klidná, angličtí imigrační úředníci sroceni v šestistupu mě nechávají projet bez povšimnutí, slunce z boku, prázdná dálnice a do Londýna něco málo přes hodinu. Někdy se prostě den vydaří a jsem přesvědčený, že onen den právě nastal.
K Earl Court, kde probíhá veletrh 100% design mě dovede navigace bez jediného zaváhání, i moje registrace je platná, na sako dostávám jmenovku, která jistě pobaví nejen Soňu a přátele, ale určitě rozveselí do LOL, jak ony říkají, i moje ratolesti. Nelžu slovem, stojí tam:
Mr. Jindrich Parik, journalist
Veletrhem jen probíhám, protože jsem vlastně na cestě do Cambridge na National Glass Fair, ale u krajanů se stavit je povinnost. Velkolepý stánek představila Preciosa. Pozoruji ty hochy už nějaký pátek, a mám pocit, že na to jdou správně. Mým cílem je ovšem návštěva stánku Czech Selection, kde je naše sklo rovněž reprezentativně zastoupeno.
Uvítají mě milí a přátelští krajané, nejhezčí holky v Londýně, co víc si přát, snad jen pulitřík plzeňského...
A mám to! Přece jsem tam něco nechal!
Za tuhle ztrátu mě jistě doma nevyčiní, cena zanedbatelná, ale přesto bolí neméně. Uvědomuji si, že jsem nechal v hotelové koupelně, která je spolehlivě nejstudenějším místem ubytování ve francouzských hotelových řetězcích, tak tedy v koupelně na podlaze jsem nechal dózu s Prazdrojem. A jak někdy chybí.
A od toho okamžiku všechno z kopce. Už umím po Anglii řídit, levý pruh mi potíže nečiní, zato přejít pěšky frekventovanou ulici je pro mě o život. Za dvacet let naší demokracie jsem jako většina našinců dezorientován, která strana je napravo, a která nalevo a tak pro jistotu čekám ránu z obou stran. Vím jen, že červeného panáčka nebrat.
Řeším to v Londýně tak, že pokud není přechod vybaven semaforem, počkám na nějakého domorodce a toho při přechodu ulice následuji. Zdálo se, že ten můj převaděč ví jak na to. Byl to asi dvoumetrový afroangličan s černým kulichem na hlavě. Pohupoval se, tak jak jen oni dovedou a suveréně vplul do vozovky. A já podle své strategie za ním. Netušil jsem ovšem, že v půlce ulice ten klučina změní houpavý krok v trysk, a než mi došlo co se děje, řítil se na mě dvoupatrový autobus, který řídil, když ne brácha, tak jistě nějaký příbuzný mého vůdce.
Krátké zamyšlení: vpřed nebo vzad, mě málem stálo život.
Vážení přátelé československého skla, pamatujte si, vždycky vpřed!
Jen tak jsem přežil, ovšem v cestě po Spojeném království pokračuji a tak proto, jak říkají oblíbení moderátoři naší-vaší televize, zůstaňte se mnou!
Fotky a další materiály, které mě laskavě poskytlo vedení české výpravy do Londýna teprve zpracuji a uveřejním.
Hezký víkend
Jindra Pařík 23.9. 2011
