Původně jsem Vám chtěl napsat o to, jak a kde my čeští sběratelé skla svoji sbírku tvoříme a pořizujeme, ale počasí mě zhatilo plány, zůstanu raději doma, a povím Vám něco o organizaci CIDECT. Nebojte se, nehodlám udělat s našeho sklářského webu stránku ocelářskou nebo politickou, když se překonáte a dočtete, možná pochopíte: „co tím chtěl básník říci“
Trochu v tom spatřuji i tu naši typickou povahu - že by se třeba parta sklářů dala spontánně dohromady, vydisplayovala nějaký sytejśí žvanec tvorby, než jen nějakou individuální, do sebe zahleděnou jednohubku, ... inu :)
Algebra u článku Glasmuseum Frauenau
O organizaci CIDECTŠlo vlastně jen o trubky. Normální obyčejné ocelové roury.
Taková trubka, když se použije jako konstrukční prvek, má spoustu výhod, ale jednu zásadní nevýhodu. Proti ostatním ocelovým nosným prvkům, je dražší asi o 20 procent na každém vyrobeném kile oceli. Když se člověk zamyslí, a vezme do ruky kalkulačku, zjistí, že to vlastně není až tak zlé a že ve výsledku trubková konstrukce nemusí být dražší. Pro výhodné statické vlastnosti trubek lze oproti klasickým otevřeným profilům ušetřit na spotřebě oceli a navíc i na nátěrech konstrukce - trubky mívají menší povrch. Pak přistoupí i další hlediska, jako je požární odolnost a nakonec i estetika konstrukce.
Tohle všechno víme, a věděli to i výrobci ocelových trubek před 40 lety, přesto se však trubky v ocelových konstrukcích používali zřídka a málo. Nedělejme si iluze, nešlo o žádnou dobročinnost nebo charitu, která vedla k vzniku mezinárodní organizace CIDECT .
Základním cílem bylo prodávat více ocelových trubek a tím více vydělat.
Nevím přesně, kdo tenkrát stál u zrodu té myšlenky, ale byla prostá a ukázalo se, že velmi dobrá a úspěšná. Přední světoví výrobci ocelových trubek jako byl tenkrát British Steel, Mannesmann, Nippon Steel, Rautaruukki, Acelaria atd. se rozhodli, že dají dohromady prostředky a vytvoří na státech a vládách nezávislou instituci, jejímž jediným cílem bude zjistit, jak co nejlépe uplatnit ocelové trubky na stavebním trhu, propagovat jejich použití a tím zvýšit jejich prodej.
Ty ohromné mamutí koncerny pochopily, že když dají prostředky a jejich nejlepší mozky dohromady, že to bude pro všechny výhodné a levnější.
Nejprve společně přesvědčíme stavebníky a architekty, aby začali ocelové trubky ve stavebnictví a architektuře používat, aby po trubkách vznikla nějaká poptávka, a teprve potom, až se podaří trh rozhýbat, se staneme opět ostrými konkurenty.
Tak nějak vznikla organizace CIDECT
Comite International pour lEtude et le Developpement de la Construction Tubulaire
(Mezinárodní výbor pro studium a vývoj trubkových konstrukcí)
Jejími členy nejsou fyzické osoby, ale pouze a jen producenti trubek. Platí roční příspěvek, který snad závisí na množství vyrobené oceli.
V začátcích, když marketingoví experti CIDECTu zjišťovali, proč se ty zatrolené roury tak málo ve stavařině využívají, přišli na to, že konstrukčních výhod jsou si mnozí inženýři a architekti vědomi, uvědomovali si také, že ani vyšší cena za kilogram nerozhoduje, když se těch kilogramů spotřebuje méně, kamenem úrazu bylo, že se dost dobře nevědělo, jak ty trubkové konstrukce navrhovat a jak je správně počítat. A když si je inženýr nejistý, jestli to počítá správně a jestli mu to náhodou nespadne, raději dá přednost jinému materiálu.
Takže CIDECT vybral od svých členských firem hromadu peněz, masivně zainvestoval vývoj a výzkum, sestavil Technickou komisi CIDECTu, která během dvaceti let odzkoušela spoustu konstrukčních prvků a spojů, a vytvořila řadu příruček pro navrhování toho či onoho z ocelových trubek. Protože se podařilo prosadit nové výpočtové postupy i do národních norem, mágové z Marketingové komise CIDECTu si dokázali přihrábnout i nějakou tu subvenci z evropských zdrojů. Jestli se jim podařilo vytřást něco z Japonců nebo Američanů netuším, ale dost o tom pochybuji.
Já se k organizaci CIDECT nachomejtnul náhodou začátkem devadesátých let.
Tehdy už měl CIDECT výzkum téměř ukončený, několik přiruček pro navrhování bylo připraveno do tisku, nastával boom osobních počítačů. Mým úkolem bylo dostat ty vzorce z příruček do programu pro PC a program pak masově rozšířit, což se po několika letech podařilo, ale to už je jiná věc.
Cíle CIDECTu už bylo dosaženo.
Trubky se dnes opravdu v konstrukcích používají mnohem častěji, inženýři se jich nebojí a architekti po nich s chutí sáhnou, protože jsou krásné.
Vše díky jednoduchému kalkulu:
I když konkurenti, náš cíl je společný a cesta k němu mnohem levnější, když dáme prostředky dohromady. Státy nebo vlády nepomohou, a ostatně tu ani nejsou od toho.
University, výzkumné ústavy či všelijaká sdružení či asociace příznivců a přátel?
Ne, to jsou jen teplé důlky bez jasného zadání.
Profesní sdružení výrobců s jasným cílem: více prodávat - je ta správná cesta.
Možná i pro současné české sklářství.
Jindra Pařík 19.3. 2011
