Vážení přátelé, jsem rád, že se rozproudila debata o aukcích na českého skla Sýpce (já se snad dám na politiku, koukněte jak umím hezky říci, že jim lejeme na hlavu kýble sraček).
Debatu nehodlám utnout, pokud zůstane v rozumných mezích, ovšem zdá se mi, že ostatní, co ze Sýpkou nemají nic společného, to může trochu nudit.
Proto jsem vše, co se týkalo aukce na Sýpce za poslední dva roky, umístil ve zvláštní položce hlavního menu, čtvrtá odspoda, Aukce - > Sýpka, kde najdete vše v chronologickém pořadí, včetně komentářů. Na hlavní straně ponechávám prozatím odpověď pana Jiřího, stať pana Algebry a nářez od Honzy Opely, ale za týden se také budou pakovat do příslušných kolonek – Staré články a také Akce/Sýpka.
Sám, a doufám, že nebudu nařčen ze servility, se musím přiznat k tomu, že jsem na poslední aukci byl zase příjemně překvapen vstřícností paní arch. Velkové. O co šlo.
O nic menšího než Víznera.
Jak víte, prodávala se Víznerova černá broušená mísa. Od obdržení aukčního katalogu jsem komunikoval s paní Idou Víznerovou, která má přesnou evidenci díla svého otce a protože jsem se kolem toho u Víznerů také motal, radili jsme se, odkud by ta věc jen mohla být.
Prostě jsme nemohli najít žádný doklad, že by vznikla, zdálo se, že se tedy musí jednat o falzum.
Klíčem k autenticitě Víznerova broušeného díla je materiál. Ačkoliv jsem od některých kurátorů slyšel ódy na to, jak pan Vízner citlivě volil barvy, vím, že tím jen prokazovali svoji neznalost Víznerova díla. Pan Vízner si nikdy materiál volit nemohl, byl odkázán na to, co se mu podařilo sehnat. Tak postupně tvořil ze skla sklárny v Mstišově a Karlových Varech, z jabloneckého bižuterního, ze škrdlovické skloviny, z optického skla z Jeny a v posledním období z čínského skla. Úplně jeho poslední byla pak kolekce z opaktní černé Číny a optické rudé Jeny.
A ta věc byla na první pohled černá jako bota – tedy jasný počátek našeho tisíciletí, nikoliv léta 80tá, usoudil jsem.
Když si člověk utvoří jasný názor, nevidí skutečnost, ale to co sám chce vidět a to se přihodilo i mě. Vidím v aukční síni mísu černější než Obama, nezvykle matovanou jen na oblých plochách, říkám si "dle mého je to padělek", nebo věc poslední doby a to se v papírech musí najít.
Umístit jednu elektrodu do Velkých Popovic a druhou do Londýna, kde žije paní Ida, mohli byste vyrábět megawaty jako v Temelíně, takový to byl rachot.
Zde aukční dům nám, strážcům Víznerova odkazu, vyšel neobyčejně vstříc a doložil „rodokmen“ toho předmětu. Paní Ida potom navedena do správné kolonky tu věc dohledala a zjistila, kdy a komu byla prodána. Okamžitě mě informovala a vysvětlili jsme si, že ta černá, vlastně byla velmi tmavě zelená a jednalo se jabloneckou bižuterní sklovinu.
Kdybych nebyl předem zaujatý a na věc si posvítil baterkou, mohl jsem to rozpoznat.
Paní arch. Velková mě navíc druhý den telefonovala, aby mě informovala, že věc je vyřešena. I když jsem to už věděl, považuji to za velmi vstřícné jednání.
Aukčnímu domu může jakékoliv podezření, že prodává padělky zlomit vaz.
Tím nechci říci, že „kauza Blecha“, kterou Honza dneska otevřel, není vážná, ale osobně se domnívám, že nikdo z organizátorů aukce vědomě falsum neprodával. Ti „na Sýpce“ dobře vědí, že jsme rozsazeni na okolních stromech a číháme na každou chybu jako supi, ba hůř, sup prý počká až oběť zdechne, my ovšem na Sýpku vrháme jak orel Ethon na Prometheova játra ještě za živa (Zborovská byla holt dobrá průmyslovka, která nepodceňovala klasické vzdělání).
Jakub to tu psal, nekoukejme na sebe jako na protivníky a nepřátele, dopouštíme se tak chyb. Zaslepený a zaujatý člověk chyby dělá snáze, a mně se právě v souvislosti ze Sýpkou, jedna taková povedla.
Organizátoři aukce nejsou hlupáci a vědí, jak jsou pod drobnohledem a také vědí, že ke každému dílu je dobré znát rodokmen a chyby z první aukce jistě úmyslně neopakují.
Jindra Pařík 2.11. 2011
