Emanuel Beránek
(*22.11. 1899 Krucemburk, + 1.1.1973 Polevsko u Nového Boru )
Emanuel Beránek se narodil na Vysočině v Krucemburku a sklárnu spatřil poprvé v roce 1912 v Herálci a mocně na něj prostředí sklárny zapůsobilo. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu a hledal zájemce, kteří by se chtěli jít učit sklářství do jejich závodů. Mladý Beránek se nenechal zadržet a odjel s ním.
V Bernsdorfu byl v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do světové války. Po válce se vrací do Čech do kraje se starou sklářskou tradicí do Polevska u Nového Boru. Pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce1938 už patřila mezi nejúspěšnější v oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté anektovali severočeské pohraničí, vrací se Emanuel Beránek na rodnou Vysočinu, kde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. V primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece. Situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem. Na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
Z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou – vzniká takzvaná škrdlovická antika. Neprůhledné jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo
namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem. Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka. Po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v ČSR znárodněná. V roce 1948 však znárodnění neušla a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí. Zachránil ji energický zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se jí ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště. Sklárna navázala na zkoušky prováděné Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, vytvářeného zažhava bez formy.
Tak vlastně došlo, možno říci že z nouze, k vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
