O Vladislavu Urbanovi, jako o muži, na kterého se mělo zapomenout, jsem psal už loni v létě. http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/1057-Vladislav-Urban
Díky Maxovi Velčovskému, jenž si usmyslel, že musí vlastnit nejen všechno Urbanovo lisované sklo, ale i původní a originální návrhy, které pan Urban před lety vypracoval, se dostávám do brněnského ateliéru Vladislava Urbana podruhé.
Už od dveří Max pošilhává po hromadě desek, ležících na stole, protože neomylně tuší ten poklad, který skrývají. Ale dáme nejdřív kávu.
„Neprasknou ty sklenky?“ ptá se Soňa, když do nich leje vroucí vodu.
„Ale kdepak, ty jsem navrhoval já“ odpovídá s úsměvem pan Urban.
I vy ty sklenky určitě znáte – vzor Libochovice 20067/225g, vyrobilo se jich za sedm let počínaje rokem 1974 skoro 7 milionů kusů.
Rok 1974?
To už byl pan Urban čtyři roky ve „výkonu trestu“, přesto se jeho návrhy realizovaly. Tenhle mu alespoň zůstal přisouzen, jiné jeho designy mu už byly naprosto nestydatě ukradeny a připsány někomu jinému.
Pan Urban v roce 1968 jak sám říká „trochu zlobil“, a tak byl „potrestán“.
Čtyřicet let nepodmíněně je však trochu moc!
Pan Urban rezignoval a zdá se, že se už smířil s tím, že to „má na doživotí“.
„Mě už se do ničeho nechce, já si už jen hraju“ říká odevzdaně.
„Kdysi jsem se pral, platil právníky, všechno marné“ otevírá staré desky plné křivdy.
„Všechno to tam je“
V čem je ta velká bolest a zároveň křivda spáchaná na panu Urbanovi?
Především v popření jeho autorství metody „odlévání sklářských kovových forem a tvarovacích nástrojů mezimodelem“.
Výroba sklářských forem je nesmírně nákladná záležitost, pokud je nutné je vyrábět zámečnickým způsobem. Tehdy se stavěla Asuánská přehrada, a pan Urban si všimnul, že staré egyptské reliéfy snímali silikonem. Pana Urbana napadlo, že by tahle technologie šla použít i ve formárně lisovaného skla, kokila se potáhla silikonovým pláštěm, a sejmul se otisk modelu.
Ono to samozřejmě všechno nebylo tak jednoduché, jak to dneska vypadá, vyžadovalo to hodně práce a i nákladů, které pan Urban hradil sám ze svého mizerného platu návrháře podniku Sklo Union. Ale povedlo se!
Jenomže v době, kdy už byl pan Vladislav Urban nežádoucí. Zaškolil Pavla Pánka, přenechal mu svůj ateliér i vzory a byl odejit z Teplic do Brna, kde díky panu Jaroslavu Bejčkovi mohl vykonávat svůj trest v nábytkářském průmyslu.
A pak přišla další rána.
Pavel Pánek získal ocenění za svoji kolekci Boutique s odůvodněním:
„Porota oceňuje také nový přístup při zhotovování kovových tvárnic, kde bylo upuštěno od techniky klasického lití a použito přímého odlití tvaru do kovu“, tedy Pavlu Pánkovi tak byl připsán Urbanův vynález.
„A nestyděl se nikdo! Pánek, Včelák, Kadlec! Já se ozval, platil právníka, všechno marné!“ opakuje pan Urban znovu a já si říkám, že takhle to zůstat nesmí.
Musí se to říci lidem „Takhle to opravdu bylo!“
Čekali bychom, že když se zazvonilo klíčema, že bude pan Urban z výkonu trestu propuštěn a rehabilitován, jeho přínos pro československé sklářství uznán a když ne oceněn, tak alespoň respektován. Nestalo se tak. Na Urbana se prostě mělo zapomenout definitivně.
Možná proto, že se někteří lidé styděli za to, co mu provedli, možná proto, že nekřičel a nepral se o svá práva dost nahlas. Vystavoval v roce 1991 na velké výstavě československého skla v Praze, kurátorkou výstavy byla paní Alena Adlerová, jméno Urban však ve výstavním katalogu nenajdeme. Na další výstavě v Brně „Souvztažnosti - plastika sklo“ – kurátorka paní Medková, měl tam svoje dílo hned za dveřmi. Asi tušíte, v katalogu byste jméno Vladislav Urban hledali marně.
Vladislav Urban měl být prostě vymazán ze světa československého sklářství.
Teď cítím potřebu zařvat:
„Pane Urbane, Váš trest skončil!“
„Čtyřicet let stačilo!“
Jindra Pařík 20.1.2010
