Na veletrh starožitností Antique v pražské Novoměstské radnici jsem šel s jistými rozpaky.
V každém starožitnictví se totiž cítím jaksi nesvůj, težko popsat ten pocit, asi jako bych šel ve vytahaných teplákách do Národního nebo v zablácených holínkách do ložnice. Nějak tam prostě nepatřím. Mívám strach, že jakýmsi nemotorným pohybem zavadím o nějakou tu drahocennou věcičku, a ta se roztříští o zem na tisíc kousků a udělá z mé rodiny bezdomovce, a ještě moji vnuci budou splácet ten můj zoufalý nápad, do toho krámku vůbec strčit nos.
Starožitníci, ať už dámy nebo pánové, pak na mě působí dojmem kříženců středoškolských profesorů z dob císařsko-královské monarchie, realně-socialistických vexláků od Tuzexu z rohu Spálené ulice a nefalšovaných jihoamerických bandoleros – to všechno poctivě namícháno ve spravedlivých třetinových podílech - jen tu lépe jindy hůře některé z těch vrozených genů maskujích.
Přežil jsem yorkshirský puding se skopovým v Leedsu, stávku francouzských odborářů v Calais, zvládnul jsem i narozeninový večírek německého kolegy v Berlíně, včetně pověstného houpání se sedících kolem stolu za zvuku ryčných žesťů, neuhnu tedy ani před českým starožitníkem!
Moje obavy se naplnily. Celá Novoměstská radnice se změnila v jedno ohromné starožitnictví. Starých krámů navršeno na tuny a u jednotlivých stánků postávali ti, o kterých jsem výše psal, v nóbl ohozech a tvářili se důležitě a oduševněle a já tam mezi tím vším v těch svých zablácených botách z blešáku.
Už jsem vážně měl chuť vzít nohy na ramena a pelášit mezi své, na to smetiště, kde si na nic nehrajeme.
Pak jsem ji spatřil.
Hranovanou Hlavovu vázičku z Exboru (v lepším případě), vyvolávací cena 5 900 Kč. “Kukurukuku“ zaznělo mě v uších a spolu s několika „mariachi“ jako bych v zrcadle na boku vitríny zahlédl samotného Antonia Banderase v „sombreru“.
Jedna vlašťovka jaro nedělá, jdeme dál. Samá voda, samá voda – teda spíše Loetz, Kralik, Galle, Sabino, velké krásné staré a finančně nedostupné věci. Jen jedna vitrínka, kde se na sebe tlačí Rozsypal s Šuhajkem, Smrčková a Hlava jde z těch cen kolem. No, nepřišel jsem nakupovat, jsem tu vlastně na špehu, jak si na tom stojí československé sklo.
U stánku pana Jiřího Hejtmánka jsem byl ale mile překvapen.
Poněkud nesourodá kolekce, Svoboda, Vízner, Smrčková a Metelák! Tak tohle je opravdu pěkný základ kolekce harrachovského skla se zatavenou skleněnou tkaninou Harrtil, tolik krásných kousků pohromadě se jen tak nevidí. Předpovídám výrobkům z Harrtilu skvělou budoucnost a radím „držet a nepouštět“. Jeho čas teprve přijde!
Je to marné, československé sklo je ještě příliš mladé na to, aby bylo starožitníky vnímáno jako dobrý obchodní artikl, tak to někteří jen zkouší, jak by to šlo, a ono to nejde.
Tak alespoň poděkujme těm, kteří zariskovali a československé sklo na veletrh starožitností přivezli a představili. Pro jednou, těm několika statečným odpustím i ta „sombrera“
Jindra Pařík 13.11. 2010
