Lhal bych Vám, kdybych předstíral, že jsem do Paříže jel kvůli československému sklu.
Přímo za sklem jsem tam byl jenom dvakrát, v roce 2009 na vernisáži výstavy Františka Víznera v galerii Clara Scremini (fotky jsem Vám dosud tajil, tak zde jsou https://picasaweb.google.com/Jindra8526/FrantisekViznerClaraScreminiGallery15102009?authkey=Gv1sRgCOOIuaOP1YHxJQ#) a potom ještě podpořit Ivana Štěpána loni v létě (http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/2831-Ivan-Stepan-cili-na-Louvre).
Tentokrát jsem doprovázel Soňu na čistě konzumní výlet zahájení zimního výprodeje „soldes suprémes“. Abych předešel tomu, že mě každý z Vás soudných vyzve k tomu, abych šel vrátit školné, podotýkám, že vím, že se to stěží vyplatí, a že sleva se vyruší náklady spojenými s cestou, ale řeknu to asi takto: V Paříži to mrhání penězi, za které by mohla být hromada skvělého skla, snáším lépe a navíc, vždycky se mi podaří propašovat do programu jeden den nekonzumní, až téměř společensko-výchovný.
V úterý tedy došlo na muzeum Les Arts Décoratifs na Rue de Rivoli ve vnějším křídle paláce Louvre. Místní zřízenci, od pokladního přes kontrolora vstupného až po uvaděče s jednotlivých sálech, zřejmě vědomi si mohutnosti a významu francouzského uměleckého řemesla, posílení trpaslíkem Sarkozym, mega-ženou Le Penovou a dalšími velikány francouzské politiky se rozhodli, že s cizinci budou komunikovat zásadně a pouze jen vlastní světovou mateřštinou a tak mi chvilku trvalo, než jsem našel skutečný vstup do muzea začínající ve třetím patře metodou pokus -omyl (tady ne - tady knihovna – tady ne - tady ajnclík pro uklízečku).
Nevím, jestli se jednalo o umělecký záměr architekta expozice, či úsporný balíček ekonoma této instituce, ale pološero až tma ve všech budoarech s vystaveným nábytkem, mě příliš nenadchlo, za pořádné nasvícení bych si možná rád euro připlatil. Židliček, šifonérů a stolečků spousty, viděl jsem i pelest kde údajně vykonávala svoji profesi slavná pařížská kurtizána, která byla předlohou Nany Emila Zoly, koho baví nábytek, má se v Arts Décoratifs vážně na co koukat, tedy vezme-li si s sebou baterku.
Šinul jsem se tak mírně rozmrzele z osmnáctého do dvacátého století, oči široce dokořán, jak to staří kocouři po tmě dělají, z patra třetího přes čtvrté zpátky do třetího, a potom výtahem do patra pátého, do expozice užitého umění současného. Osobitý systém putování spřaženým třetím a čtvrtým dvojpatrem a následnou nutnost přemístění se do patra pátého nefrancouz nepochopí.
Zde mělo dojít mé tápání v temnotách své sladké odměny.
Mezi spoustou neužitečných a nepohodlných věcí, kterými se současný design pyšní, jako bílá vrána mezi hejnem těch černých ruských vlašťovek, zářila na mě v místnosti zasvěcené současnému sklu váza Františka Víznera! Na prominentním místě, v dobré společnosti mistrů světového sklářského umění.
A najednou to šero ustoupilo přesně dle zákona Dr. Hlaveše „sklo si světlo přitáhne“ a venku v parku Tuillerie zasvitlo slunce a moje smutná vzpomínka se nesla daleko na Vysočinu pod žďárskou Zelenou Horu a slyšel jsem ten tichý hlas pana Františka:
„Volejte, pane inženýre, kdykoliv, ve dne v noci, volejte kdykoliv….“
Rád bych, tak rád bych znovu zavolal…
A pak už vše už bylo jenom dobré, po patře naplněném bezpočtem židlí, židliček, lehátek a seslí z dob mého dětství a mládí následovalo patro ze „skleněným křídlem“ – regálem se stovkou sklářských skvostů. Chihuly, Wirkala, Sarpaneva – a vida také Stanislav Libenský (zde Stanislas) a Ján Zorinčák (zde Yan Zorintchak) a druhý Frantisek Vízner v Arts Décoratifs!
Nadšený úspěchem krajanů začínám přemýšlet poněkud neskromně a troufale.
Rychle bych si vzpomenul na mnoho dalších československých výtvarníků, kteří by do toho poněkud zakonzervovaně strnulého příšeří muzea uměleckých řemesel v Paříži vnesli to správné světlo.
Proč tam není Klein, Šuhájek, Hlava, Žertová, Blecha a Jelínek, Janák, Svobodová a Wünch? Zapomnělo se na Cíglera, Roubíčka nebo Urbana s Jurniklem?
Trochu probrat to zbytečné harampádí a místo pro pár vitrínek by se jistě našlo!
Ale bav se s Francouzem, když neumíš po jejich….
Mírný zmatek a řadu otázek ve mně ovšem vyvolala kolekce Tapio Wirkaly z roku 1968.
No schválně jestli poznáte proč.
Přeji hezký víkend
Jindra Pařík 14.1. 2012
Fotky (mizerné jen tabletem) zde:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/LesArtsDecoratifsParis1012012?authkey=Gv1sRgCJa03rnrzMizMg#
