OLD ARTICLES / Staré články | Můj skleněný stolek

Můj skleněný stolek

Těším se na to už od vánoc.

Na velkou letní dovolenou ve Španělsku. Sklopená zadní sedadla vytvářeji v mém „traktoru“ docela solidní ložný prostor, vešla se tam celá designová část Víznerovy výstavy v Bruntále a Novém Boru. Teď mám problém tam naložit „těch pár nezbytností“, co moje holky na dva týdny potřebují.
Nestěžuji si, neptám se, vím že bych se od Soni dozvěděl, že všechny ty krámy jsou vlastně „pro vás“, ale přesto hájím malý koridor výhledu zpětným zrcátkem a požaduji reformu a zeštíhlení zavazadel. Jsem si vědom, že za to budu potrestán tím, že budou z přepravy vyloučeny moje oblíbené, protože jediné do kterých se mi vejde pupek, šortky, ale není žádné vítězství bez ztrát.

Mám to rád, s gustem požírám kilometry jako mandelinka bamborovou nať, ovšem první den je nejdelší, od nás do Séte je to podle toho strejdy v navigaci 1428 kilometrů a to už je dost silná porce i na mě. Když chci stihnout v Séte oběd, a to si piš, že chci, musím vyrazit brzy večer, tak po osmé. Odpočatý a vyspalý, napuštěný silnou kávou a hladový. Najedenému se chce spát.

Soňa usíná někde za Norimberkem. Pevně rozhodnuta „nenechat mě v tom samotného“, se zabalila do deky, a pomalu usínala. Spící spolujezdec je mnohem horší než žádný spolujezdec, ale kdo z Vás má odvahu to říci své madam?

Kamarád Soli, vášnivý pěší turista, se mě ptal, jestli stačím vůbec při těch dlouhých štrekách vnímat krajinu a vůbec okolní svět. Přemýšlím o jeho otázce, když se kroutím serpentinami podél říčky Doubts mezi Belfortem a Besanconem. To, že tam nějaká řeka je, vidím sice jen v navigaci, protože je jinak tma jak v pytli, ale přesto dost dobře vím, jak vypadá krajina kolem. Nejedu tudy poprvé, spíše tak po dvacátépáté a mnohokrát jsem se tu plazil i za světla. „A tady na tom mostíku jsem musel hodinu a půl trčet, protože kolem právě jelo slavné Tour de France, jak bych tohle mohl nevnímat“!.

V noci je to ovšem jiné, vidím jen silnici a v tomto čase po třetí ráno jsem na ní úplně sám jak jsem si přál, hlídám si povolenou rychlost a soutěžím s údajem o předpokládaném času příjezdu na navigaci.
„ Že 15:42 ???, tak na to zapomeň, budu tam v 13:00“.

S radostí sleduji, jak minutku po minutce se údaj o čase příjezdu snižuje. Cestovat nocí do dálav má své kouzlo a romantiku, ale hlavně je to velmi praktické. Jedna z mála šancí vyhnout se kolonám a dopravním zácpám, které každé léto blokují Francii v severojižním směru. Na svítání v Chalon, snídaně, vlastně jen káva - najedený usne a za volantem navždy – ve Vichy, za Clermont-Ferrand na dálnici a už tam skoro jsem. Zbývá jen se protáhnout údolím v Millau, protože na tom úžasném mostě se platí mýto a to hodlám propít, a navíc, z mostu most nevidíš a už je to jen co by kamenem dohodil, asi jako z Prahy do Vídně. Ve třičtvrtě na jednu vjíždím do Séte.

Mám toho už docela dost, ale vím, že jsem ušetřil na mýtném zhruba 50 euro a už mám plán jak s úsporama naložím: přesně ve stylu současné politiky – okamžitě je prožeru!

Bylo by to na dlouhé vyprávění, jak se stalo, že mám v Séte svůj skleněný stolek, tak Vás tím nebudu zdržovat, berte to jako slabou náplast na to, že tenhle článek je více o mé dovolené, než o československém sklu, ale fakt skleněný je!

Přejel jsem Pyreneje, v Andoře vystopoval české sklo, o tom zase příště.

Z městečka Oliva v provincii Valencia zdraví

Jindra Pařík 6.8. 2011

	Není nad ...	Algebra	07.08.2011 10:27

NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ