V neděli 23. října 2011 pořádá Aukční dům Sýpka v Praze na Žofíně pátou aukci českého
uměleckého skla 20. století. Shromáždil pro ni, zpracoval a odborně zhodnotil přes sto předmětů vyráběných, pro výrobu navržených nebo jako solitéry vytvořených předními i dosud méně známými sklářskými výtvarníky a návrháři, ale také studenty sklářských škol. Zájemcům o české sklo nabízí další sběratelsky zajímavé, většinou vzácné předměty z Prahy, Nového Boru, Karlových Varů, Chlumu u Třeboně, Škrdlovic a Lindavy i odjinud. V nabídce je také několik předmětů z meziválečného období a díla zahraničních umělců, kteří v posledních letech svěřili své představy českým sklářům, když zjistili, že jim je nikde nesplní tak dobře, jako v Čechách.
Již od druhé poloviny 19. století prochází sklářská výroba a tvorba v nejvyspělejších zemích světa pozoruhodným a nezadržitelným vývojem. Promítá se také do jejích osudů v Čechách. Přizpůsobuje se jí, ale v rámci možností ji také tvůrčím způsobem obohacuje. Častěji a úspěšněji v ruční výrobě užitkového skla a v ateliérové tvorbě, v odborném a uměleckém školství než ve specializované strojní produkci, ale nezáleží na tom.
Revoluční změny se nejdříve promítly do výroby plochého, obalového a stavebního skla, když se podařilo kvalifikovanou, ale fyzicky mimořádně náročnou ruční práci nahradit stroji. České sklárny je sice nevyvíjely, ale příkladně a včas se orientovaly v zahraniční nabídce a vybraly si z ní pro další rozvoj sklářství nejvhodnější.
Kdykoliv se o rozvoji sklářství v minulém století hovoří, pozornost se pravidelně obrací k výrobním oblastem, v nichž se nové stroje uplatnily nejdříve a nejrychleji, objem sklářské výroby zvětšily nejviditelněji a kvalitu finálních výrobků zdokonalily nejpodstatněji. Nedoceňují se ale změny v ruční výrobě předmětů pro téměř každodenní potřebu přesto, že se u nich již beztak vysoká řemeslná úroveň nejen uchovávala, ale také s vývojem nových strojů, sklovin a technologií ještě zdokonalovala. Výrobci skla se přestali spoléhat jen na vlastní návrháře a stálé, nebo jen příležitostné spolupracovníky, a začali je hledat mezi speciálně školenými průmyslovými výtvarníky.
Nejdříve ale bylo třeba sklářské odborníky-výtvarníky na středních a vysokých školách uměleckého směru pro nové úkoly vychovat. Příklady z minulosti chyběly, a budoucí sklářští výtvarníci, z nichž někteří dali sklu z nejrůznějších důvodů přednost před jinými výtvarnými aktivitami, v něm začali poměrně brzy vidět materiál vhodný také pro jejich vlastní tvorbu, kvalitou i obsahem srovnatelnou s tvorbou malířů a sochařů, a někteří se proto časem rozcházeli s představami a potřebami výrobců.
Hledání nové orientace autorské sklářské tvorby bylo úspěšné přesto, že se jeho výsledky začaly u nás, a později také ve světě, prosazovat až od přelomu padesátých a šedesátých let, kdy Stanislav Libenský, René Roubíček, Jaroslava Brychtová, Miloslav Klinger, Pavel Hlava, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiří Harcuba, František Tejml, Bohumil Eliáš a dalším překonali pomyslnou hranici mezi tzv. užitým a volným uměním a představili světu nové, dříve jen tušené možnosti skla a jejich využití při práci s ním.
Díváme-li se na novou autorskou sklářskou produkci, nikoho dnes již nepřekvapí, že se kvůli ní začaly brzy organizovat do té doby netradiční národní i mezinárodní výstavy skla a sklářská sympozia, že se další umělecké školy začaly věnovat přípravě sklářských výtvarníků, že také rostl jak počet se sklem pracujících umělců, tak o výsledky jejich práce se zajímajících muzeí a sběratelů moderního umění.
Německý historik umění Helmut Ricke podrobně s českými i zahraničními odborníky zdokumentoval a zhodnotil vývoj sklářské tvorby v Čechách od roku 1945 do konce sedmdesátých let a publikoval v knize Czech Glass 1945-1980. Design in an Age of Adversity and Illusion (2005). Přesvědčil odbornou veřejnost, že čeští sklářští výtvarníci vytvořili sami, ale také společně se sklářskými řemeslníky a technology umělecké skvosty, které kdykoliv obstojí na mezinárodní scéně i sousedství nejpozoruhodnějších obrazů a soch, takže se již s nimi chlubí světová muzea a sběratelé. Poněkud stranou odborného a sběratelského zájmu donedávna bylo sklo sériově vyráběné lisováním, foukáním a tvarováním v huti, broušením, rytím, malbou, leptem a kombinovanými technikami, většinou přijímané jako samozřejmost, protože jeho funkce užitkové a dekorativní neprávem zastínily téměř za samozřejmé pokládané kvality uměleckořemeslné a estetické.
Technologická vynalézavost, nadprůměrná řemeslná zručnost a výtvarná fantazie byla ale také nutným předpokladem úspěšné sériové výroby těch předmětů, s nimiž se každodenně setkáváme a většinou jim proto, pokud dobře slouží, nevěnujeme pozornost, takže nám řemeslná dokonalost a přirozená krása váz, mís, popelníkům i ručně tvarovaného nápojového skla neprávem uniká. Ani velká muzea se sbírkami užitého umění jim nevěnovala jejich významu odpovídající pozornost.
Až Angličan Mark Hill v knize Hi Sklo Lo Sklo (Post War Czech Glass Design From Masterpiece To Mass-Produced) roku 2008 české sériově ručně vyráběné užitkové sklo rehabilitoval, upozornil na jeho přirozenou krásu, uměleckou kvalitu a řemeslnou dokonalost, na velký počet sklářských technik při jeho výrobě za tepla i za studena použitých.
Někteří sklářští výtvarníci dělili svůj čas a zájem mezi tvorbu autorskou a designérskou. Již dříve patřili k umělcům známým a respektovaným. Někteří ale z nejrůznějších důvodů viděli smysl svého setkávání se sklem v nepříliš populární, protože zpravidla anonymní, ale potřebné spolupráci s výrobou. O nich se téměř nemluvilo.
Ovlivňování výroby užitkových předmětů výtvarnými podněty je proces dlouhodobý a náročný, designéry, kteří mu dávají před vlastní autorskou tvorbou přednost snad ani nemůže uspokojit, protože jen něco z toho, co navrhnou a vyvzorují se zařadí do výroby, publikuje, ocení v soutěžích nebo alespoň zdokumentuje.
V poslední době zájem sběratelů a některých historiků umění o výsledky této stále nepříliš populární, ale významné činnosti firemních i externích výtvarníků a návrhářů, jejich spolupracovníků sklářů, brusičů, rytců, malířů, techniků, technologů a konstruktérů potěšitelně roste.
Sběratelé se již nezajímají jen o autorské unikáty, ale také o sériově vyráběné, nebo pro sériovou výrobu alespoň navržené předměty. Uvědomují si, že také v nich je skryto zatím nedoceněné svědectví o nápadech designérů, chytrosti techniků a technologů a dovednostech sklářů.
Zájem o sériově vyráběné předměty má také problémy. S ateliérovým sklem jich je méně, protože jeho sběratelství vychází ze stejných, nebo velice podobných zvyklostí jako obrazů a soch, i když tam se otázky bez jednoznačných odpovědí objeví.
Se sklem, které se sériově vyrábělo, nebo se o jeho výrobě uvažovalo, to je s identifikací složitější. Podklady pro ni často chybí. Téměř pokaždé bylo vyvzorováno v několika variantách, z nichž se, v lepším případě, výroba rozhodla pro jednu. Některé pokusy nesplnily očekávání výrobce nebo výtvarníka, měly se na jejich přání zničit, ale nezničily, o některé neměli zájem zákazníci. Zachovaly se a jako sběratelské rarity se nyní objevují.
Některé komerčně úspěšné návrhy začaly žít vlastním, již na autorech a jejich představách nezávislým způsobem, a my dodatečně žasneme nad tím, v kolika variantách se je výrobě podařilo uvést na trh.
S rostoucím zájmem o již „historické“ průmyslově vyráběné sklo se ale objevují nové problémy. Výrobků jsou tisíce, často anonymních, i když zdařilých, takže záměny jsou snadnější a častější než u unikátů. Užitkové sklo se dříve jako anonymní prezentovalo záměrně, lidská paměť nebývá spolehlivá, některé informace jsou neověřitelné, chybička se vloudí.
Na trhu úspěšné předměty se nepřetržitě vyrábějí více let, nebo se k nim firmy časem vracejí. Některé se neodchýlí od původních návrhů ani po letech, u jiných jsou změny podstatné, a když chybí dokumentace, jen se dohadujeme, který novotvar lze ještě ztotožnit s původním záměrem autora, a který je již novým, zpravidla anonymním výrobkem.
Pravděpodobně až budoucí historik moderního českého sklářství docení prozíravé rozhodnutí Aukčního domu Sýpka uspořádat v listopadu 2009 v Praze na Žofíně první aukci moderního českého skla a přes sto hutních, broušených, rytých, malovaných a lisovaných předmětů z let 1940 až 1980, častěji sériově vyráběných než v ateliérech vytvářených podle návrhů uznávaných představitelů novodobé české sklářské výtvarné a výrobní tradice i méně známých autorů, a také předmětů (zatím) anonymních, a přesto pro sběratele skla a sklářské historiky zajímavých, nabídnout.
Příznivé přijetí první aukce přimělo Aukční dům Sýpka k uspořádání dalších akcí v říjnu 2010, v únoru a květnu 2011, pokaždé provázených značným zájmem příznivců a sběratelů. Nenabízely se již jen zajímavé předměty ze „vzdálenější“ minulosti, ale také z konce 20. a začátku 21. století, práce podle návrhů vícekrát prověřených umělců i nedávných absolventů sklářských škol.
V říjnu pořádá Aukční dům Sýpka pátou, jubilejní aukci skla. Nabízí v ní sériově kdysi vyráběné, přesto sběratelsky zajímavé, protože dnes již většinou velice vzácné předměty, ale také neopakovatelné unikáty.
Antonín Langhamer
