 |
Československé sklo Czechoslovakian Glass Mistři českého skla - Czech Glass Masters |
Dear friends of Czechoslovakian glass. I am happy that I can introduce to you a new research book written by our German collegue from Berlin.
The book can be ordered here:
www.boehlau-verlag.com/978-3-412-50170-9.html
Vážení přátelé československého skla. S radostí vám představuji novou vědeckou knížku, kterou napsala naše německá kolegyně z Berlína.
Knihu můžete objednávat zde:
www.boehlau-verlag.com/978-3-412-50170-9.html
Jindra 8/3/2016
Přišlo mailem dnes.
Bez komentáře.....
http://archiv.ihned.cz/c1-65190620-ziba-muzeum-sklo-zivnobanka-cefc
Vážení přátelé a příznivci muzea,
dovoluji si Vás pozvat na slavnostní zahájení nové výstavy, věnované 130. výročí vzniku sklárny Adolfa Rückla, dnešního Severoskla Kamenický Šenov s.r.o., které se koná v sobotu 5. 3. 2016 ve 14.00 hodin.
V dopoledních hodinách od 8.00 do 12.00 h. můžete navštívit sklárnu, kde probíhá Den otevřených dveří.
Při návštěvě sklářského muzea je od soboty 27. 2. k vidění také mezinárodní putovní výstava moderního evropského skla Gravur on Tour / Rytina na cestě.
Za propagaci předem velice děkujeme!
Na setkání s Vámi se těší
Helena Braunová, ředitelka
Sklářské muzeum
Osvobození 69
471 14 Kamenický Šenov
Tel./fax: 487 767 206, 602 164 493
E-mail: muzeumskla@volny.cz
Při brouzdání na internetu jsem narazil na zajímavou kolekci českého skla v aukci v Jihoafrické republice. Je potěšitelné, že o české sklo je zájem v tak, pro nás exotickém koutě světa, který jsme si donedávna spojovali jenom s jedním naším spoluobčanem.
Sice se draží produkce, kterou si zatím můžeme doma pořídit za podstatně lepších podmínek, ale nikde není řečeno, že časem mohou přidat autorské věci a unikáty, jistě bude záležet na zájmu kupujících. Jistě lze omluvit drobné pravopisné chyby, to víte čeština, ta dá zabrat.
Nezbývá než popřát organizátorům úspěch, tak aby věhlas umu českých sklářským výtvarníků a sklářů rostl a tím pomohl i začínajícím autorům.
www.stephanwelzandco.co.za/wp-content/uploads/2016/01/7.-SESSION-4.pdf
Jiří Viehmann 1/3/2016
Zpět k „Polibku“
Od doby , kdy jsem si přečetl článek pana Opěly na téma „Polibek od J.Brychtové a St. Libenského“ , uveřejněný na této stránce (www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/0/0/2/861) jsem byl přesvědčen, že na tento pamflet je nutné zareagovat. Očekával jsem to od povolanějších osob než jsem já.
Bohužel se tak nestalo. Ba naopak, v článku časopisu Art&Antiques, který měl být pohledem znalce na aukci skla, která se konala v říjnu loňského roku v bývalé Živnostenské bance, se objevila část textu ze zmiňovaného článku pana Opěly. Polemizovat s autorem o smysluplnosti článku je tak zbytečné, jako chtít po vykladači snů reálnost jeho závěrů. Faktem je, že lze článek prošpikovaný cizími, rádoby odbornými výrazy považovat za pouhou úvahu člověka, který sice píše o československém sklu, ale moc mu nerozumí.
A nic na tom nezmění ani fakt, že v časopise Sklář a keramik uveřejnil další článek, tentokráte na téma skleněné zástěny Františka Víznera.
Ale zpět k „Polibku“. Z fotografií, které si dovolil tento pán uveřejnit bez souhlasu majitelů copyrightu, byly všechny „Polibky“ autorizované autorkou s výjimkou jedné položky. V roce 1989 uspořádala Národní galerie Praha spolu s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a Svazem českých výtvarných umělců výstavu s názvem Stanislav Libenský- Jaroslava Brychtová tvorba z let 1945-1989. K této příležitosti byl vydán katalog a zde na straně 81 je fotografie „Polibku“, který pan Opěla označil ve svém článku za více, či méně podařenou kopii !!!
Takže tyto renomované a uznávané instituce pořádají výstavy za aktivní účasti autorů, kde jsou více či méně povedené kopie? Jistě lze konstatovat, že toto tvrdit je směšné a hloupé.
Možná, že pan Opěla měl více studovat, určitě by dopadla lépe i jeho diplomová práce.
(k nahlédnutí zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/114073/)
Jiří Viehmann 29/2/2016
Užvaněné lžiřádění haptického novomagistra
Pan Jiří výše zmínil diplomovou „práci“ kolegy Opěly a tím jako by mě nasypal sůl do staré rány.
K této „práci“ jsem se dostal náhodou, při vyhledání nějakých údajů o panu Vladislavu Urbanovi na internetu.
Počáteční radost, že někdo pokračuje v detailním výzkumu práce dalšího designéra lisovaného skla, vystřídal nesmírně „haptický“ vztek.
Opěla, bez uzardění zpochybňuje slova pana Vladislava Urbana, která jsem zaznamenal (www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/2749-Vladislav-Urban) ale místo, aby se chlapsky vymezil k mé stati, polemizuje s diplomovou prací paní Kláry Hegerové, která na rozdíl do Opěly poctivě s pamětníky hovořila, včetně pana Urbana.
Web Československé sklo Opěla vůbec ve své „práci“ nezmiňuje, i když bezpochyby zhusta využíval jeho archív.
O mě hovoří ve svém hanopise Opěla takto:
V přesvědčení o správnosti svých vývodů choulí se tito exegeté pod standartou hlásající nutnost „přepsání zfalšované historie“ a odkazuje se na diskusi pod mým popularizačním článkem zde: (www.nakole.cz/blog/zobraz/503-dotknouti-se-vecnosti)
Jistěže amatérsky, ale poctivě, jsme se snažili všechny autory osobně poznat, vyslechnout jejich osudy, shromáždit informace o jejich dílech a pak se o získané poznatky podělit.
Styl Opělovi „práce“ je jiný.
On fakta nepotřebuje, nezajímá se o ně, skutečnost ho pouze zdržuje v jeho žvanivosti. Ignoruje dobové souvislosti, místo poctivého shromažďování údajů svoji neznalost odbyde slovy „nevyřešena pravděpodobně zůstane otázka“ a rozpovídá se o tom, co on si myslí, že si myslel autor.
Panem Viehmannem zmiňovaný blábol o Víznerově skleněné stěně, je jen dokladem toho, že mezi znalostí problematiky a ochotou vykládat věci po svém, u Opěly existuje nepřímá úměra – abych to hapticky shrnul – čím méně ví, tím více žvaní.
Ono by šlo nad vším vlastně jen mávnout rukou, ale nebylo by to správné.
Správné z hlediska historické pravdivosti.
Za pár let, až tu nebudou ani ti výtvarníci ani ti „exegété“ zůstanou černé na bílém pouze ty nesmysly, co novopečený magistr vyplodil.
Budoucí generace, tedy ti, kteří neměli to štěstí, jako třeba já, být pár let po boku pana Víznera, budou klidně ty žvásty považovat za seriozní informaci. A tomu bychom měli zabránit.
Je těžko od Jana Opěly chtít, aby změnil svůj „literární“ styl ale jedno od něj požadovat musíme.
Ať píše pouze to, co ví, co zná, ať pracuje poctivě a nefantazíruje.
Ať se učí od opravdových profesionálů, jako jsou třeba „doktoři přes umění“ pánové Milan Hlaveš a Petr Nový.
Jindra Pařík 29/02/2016
Dobrý den,
dovolte mi, abych Vás pozvala na unikátní výstavu Gravur on Tour / Rytina na cestě, která bude zpřístupněna od soboty 27.2.2016.
Velice děkujeme za propagaci a těšíme se na Vaši návštěvu!
S pozdravem
Helena Braunová, ředitelka
Sklářské muzeum
Osvobození 69
471 14 Kamenický Šenov
Tel./fax: 487 767 206, 602 164 493
E-mail: muzeumskla@volny.cz
Urousaný, ještě že sobotní podvečer, protože třináctého. Února.
Můj táta by slavil své 81 narozeniny.
Muž, kterého jdu navštívit, před pár dny oslavil své 82.
Snažím se si vzpomenout, kdy jsme se viděli poprvé a kdy to bylo naposledy.
Ten čas je tak krutě neúprosný. Tedy k nám všem ostatním, protože na mého hostitele, pana Vladimíra Jelínka, čas nějak pozapomenul. Ve dveřích mě vítá, jako tehdy, tentýž usměvavý drobnější pán, kterému osud natrvalo přidělil neměnnou tvář bezelstného dobráka.
„Listoval jsem si na těch vašich stránkách, víte, že už je to pět let, co jste tu byli?“
Tak pět let?
Samozřejmě, že si na to vzpomínám, vnutil jsem se k Jelínkům se svým kolegou a přítelem z Anglie Robertem Bevan-Jones, kterého postihnul pošetilý nápad, zmapovat historii škrdlovické sklárny a vydat to knižně. (http://markhillpublishing.com/portfolio/new-book-beranek-skrdlovicelegends-of-czech-glass/)
Tehdy jsme toho věděli opravdu hodně málo.
Dnes jsme na tom o poznání lépe, vím, že toho víme málo.
A proto jsem tady, u Jelínků, v jejich smíchovském bytě, abych se toho dozvěděl víc.
To bylo tak.
Potkali jsme se s panem Vladimírem Jelínkem a panem Karlem Wünchem na posledním předávání Ceny Stanislava Libenského a mírně řečeno rozpačití a rozčarovaní z presentované tvorby té nejmladší generace sklářských výtvarníků, jsme klábosili o dobách dávno minulých.
A z toho všeho mě nějak vyplynulo, že jedinečný fenomén „československého skla“, který vybudovala generace pana Wünche a Jelínka, vzniknul za výjimečných podmínek pokusu o centrálně plánované hospodářství, podmínek osobní nesvobody, omezené možnosti cestování, úředního dirigismu a stranické buzerace.
A přesto vzniklo něco, co proslavilo naši zemi po celém světě.
Pár talentovaných, mladých žen a mužů z malé zemičky obehnané ostnatým drátem, bez pobytových stipendií v zahraničí, uměleckých stáží na prestižních školách, u jedné sklářské pece na Vysočině vytvořilo „československý sklářský zázrak“, oslnilo Milano, okouzlilo Brusel.
Víme od pana Jelínka, s jakou láskou a nadšením studentské návrhy pomáhal realizovat pan Emanuel Beránek, že to byl on, nikoliv profesor Kaplický, kdo je naučil pochopit sklo jako svébytný materiál, kde až tolik na nějakém tom milimetru nezáleží.
Dobře, ale to byl jen začátek. Sklářští výtvarníci v šedesátých letech jakoby dostali křídla a zdaleka to nebyla jen škrdlovická huť, kde vznikaly díla, která dnes obdivujeme a toužíme mít ve svých sbírkách.
Cílem mé dnešní návštěvy u Jelínků je zjistit a pochopit, proč to bylo právě v Československu a proč právě jeho generace, kde se ten „zázrak“ přihodil.
Káva voní na stole, pomalu se šeří, a my si povídáme.
Pro mě, taky takový malý „zázrak“.
Sedím přes roh stolu vedle muže, který je živou legendou a kronikou a vyprávíme si, jako bych si povídal s tátou, kdyby tu byl. Otevřeně, naladěni na stejnou notu.
Jak to tedy bylo a proč?
Povím příště, teď už zase musím trochu pracovat.
Hezký víkend všem
Jindra Pařík 25/2/2016
(Použité fotografie jsou z archivu pana Jiřího Viehmanna, kterému je třeba poděkovat za trpělivost, s kterou tlačí věci správným směrem.... )
Vždycky se u mě zastaví, když se mu podaří sehnat něco unikátního, krásného, nebo něco, co prostě nemám. Nemyslím si, že to dělá ze zlomyslnosti, ale z čisté a nefalšované radosti nad „novým úlovkem“.
„Tak tohle je nádhera… - jednoznačně škrdlovický Vízner….“
Obracím tu vázičku v ruce jako svátost.
„To si piš, byl to osobní dar pana Víznera svému kolegovi – skláři.“
Podle použité skloviny si troufám odhadnout období, tohle je škrdlovické sklo, tedy sedmdesátá dvacátého století.
„Jenže to že to víš ty, a že to vím já, nestačí. Musíme to někde najít v literatuře, prostě mít důkaz, že je to věc podle návrhu pana Víznera.“
Vím, že jsem to někde viděl, ta zatrolená paměť.
Na výstavě v Bruntále ani v Novém Boru jsme to neměli, v Glasrevue určitě ne, takže buď nějaký ten katalog, nebo snad časopis Domov?
Mám ji!
730211 – František Vízner, katalog Bohemia Glass – Škrdlovice, 1974.
https://picasaweb.google.com/104509467784289017506/SkrdloviceGlassexport1974?authkey=Gv1sRgCJKDnuTI7f-CvwE#
Píši mail s odkazem na katalog a věc pouštím z hlavy.
Jenže ne tak kolega.
Něco mu tam nehraje. Škrdlovické hutní sklo je zaneseno ve vzorových knihách a čísla vzorů jsou čtyřmístná.
A tady se objevuje číslo šestimístné, a navíc, ve vzorových knihách žádný broušený předmět nenajdeme. Proč tomu tak je?
Kolega rozjíždí pátrání:
Kontaktuje paní Jarmilu Víznerovou a pana Karla Wünsche, pátrá a zjišťuje následující:
Škrdlovická sklárna dodávala do Umělecké brusírny ÚUŘ v Praze polotovary, které se zde brousily dle požadavků autorů (Karel Wünsch, František Vízner, Vladimír Jelínek, Jaroslav Svoboda a Petr Foltýn).
Petr Foltýn byl současně vedoucím této brusírny.
Skloexport si tímto vytvořil selektivní řadu výrobků pro zahraniční trh, který nemohla škrdlovická sklárna nabízet ve své vzorkovně, protože fyzicky byly dokončovány v Praze a tím pádem Skloexport měl výhradní kontrolu nad produkcí.
Tak máme dalšího „Víznera“ s rodokmenem.
Posuďte sami, není nádherný?
Jindra Pařík 16/02/2016
Nesnáším zvonění telefonu.
A už vůbec ne, když telefon vyhrává skotačivé melodie při kterých křepčila mládež na diskotékách v dobách, kdy jsem býval studentíkem. Tak mám na svém velechytrém přístroji nastaveno klasické to drnčení telefonu, co míval otáčecí číselník, a šňůra ke sluchátku byla stočená do spirály.
A právě teď už na mě zase cvrliká.
Tohle už musím vzít……
„Hele, ty už si se na sklo úplně vykašlal!“ halasí na mě chlápek z druhé strany drátu.
„Ale nevykašlal, nestíhám“.
Proboha, už i slovník mám jak nějaký primitiv. Nestíhám…..
Mám mu vysvětlovat, jak to všechno bylo?
Jak anglickou firmu, pro kterou přes dvacet let programujeme, koupila americká společnost, jak se všechno zamotalo, jaké kolem toho byly tlaky, stresy, zmatky a jak jsem z toho byl psychicky na šrot?
Je chlapské doznat, že mě velmi těžce zasáhnul odchod pana Františka Víznera, se kterým jsem se v jeho posledních letech velmi sblížil? Že jsem ztratil pevný bod, průvodce tím československým sklářským světem?
Zajímá někoho, jaký jsem měl pocit marnosti, zbytečnosti všeho co dělám, strachu a obav z budoucnosti, jak mi tikalo oko a přes neustálou malátnost a únavu jsem nemohl usínat a když se podařilo, spal jsem neklidně a přerušovaně?
Pochopitelně že ne.
Pár přátel vědělo nebo tušilo, radilo a podporovalo, ale člověk si vždycky nakonec musí pomoci sám.
Tak jsem si pořídil elektrokolo, později mě motor začal být na obtíž, tak jsem jej zahodil a místo vysedávání u počítače, hledání v databázích, skanování katalogů a dokumentů, usmiřování sběratelských rivalů a odpovídání na maily žádající určení vázičky pokud možno i s cenovým odhadem jsem začal jezdit Evropou. Na jaře 2013 jsem dojel za týden do Paříže, o rok později jsem měl více kuráže a tak jsem dojel až do Andory (za 12 dní) a pokořil Pyreneje, vloni jsem pro změnu prozkoumal pobřeží Středozemního moře na cyklocestě z Janova do Barcelony.
Vrátil jsem se do klukovských let, snažil se přelstít čas.
A budete se možná divit, pomohlo to.
Když má člověk jedinou starost, dojet těch svých 170 kilometrů, najíst se, vyspat a druhý den totéž, nemá čas přemýšlet nad svými smutky a strastmi, soustředí se jen na jediné - přežít do cíle, přejet tu proklatou horu.
Horu jsem přejel, vybudoval firmu, podepsal nové kontrakty, jedeme dál.
Nikdy nevstoupíš do stejné řeky, ale ten volající měl pravdu.
Stránky „Československé sklo“ jsou moje dítě, dalo to dost práce to celé postavit z ničeho, stálo to i dost peněz, ale hlavně, hodně lidí mi i ostatním pomáhalo, vznikla jakási komunita přátel československého skla, a já nemám právo to všechno zničit a zahodit.
Bylo by to nefér nejen k Vám, milí přátelé československého skla, ale také k panu Františku Víznerovi.
Je na čase jít dál!
Takže dvě věci.
Kromě trochu drsnější pobídky, abych se už konečně probral, mám od kolegy i zajímavou informaci o škrdlovickém broušeném skle. Ale tu vám prozradím snad zítra, možná pozítří, protože dnes mám jinou, velmi milou a příjemnou povinnost, kterou mi mnozí jistě budete závidět.
Pan Vladimír Jelínek souhlasil s tím, že jej mohu odpoledne navštívit, a trochu si spolu popovídáme o skle ale hlavně o tom, kdy, proč a za jakých okolností ta skvělá díla, která ti šťastnější mají ve svých sbírkách, vznikala.
V Čechách se nic neutají, a vy co mě znáte, víte, že jsem taková drbna, že všechno co mi řekne, vám hned vyslepičím.
Přeji hezký den
Jindra Pařík 13/2/2016
