Kdyby už mě chtěl dobrotivý Bůh za moji bezbožnost ztrestat a učinil mě Angličanem, přál bych si, abych se narodil Kinveru ttp://www.stourbridge.com/htm/kinver.htm#), nejlépe ovšem v rodině mého kolegy a přítele Roberta.
Anglie má jistě pro každého Středoevropana své kouzlo, ovšem stěží našince očaruje tak, že by tam chtěl strávit zbytek svých dní. Rozlehlost travnatých plání, všudypřítomný vlhký vítr, kamenné či cihlové domky sešikované do zarovnaných řad, gotické kostely s „uříznutými“ věžemi, kanály, ovce, kamenné zídky, všechno působí sice tajemně a exoticky, ovšem na můj vkus poněkud studeně. Ne tak Kinver.
To městečko jako by snad do Anglie nepatřilo. V úzkém v údolí se vine hlavní ulice s dvoupatrovými domky, z nichž každý je jiný, kostelíček na kopci, přilehlý lesík plný pískovcových útvarů, skoro jak v kraji mých dětských toulek. Městečko jako z pohádky, sice trochu anglické, ale přesto pohádky.
Na rozjímání a snění není čas, Robert má pro mě připraven program. Je rozhodnut, oplatit mi exkurzi po sklářských krajích naší vlasti, kterou byl loni přinucen se mnou absolvovat, přesedá do mého traktoru a vede mě přímo do sklářského srdce Anglie, jen pár minut jízdy vzdáleného města Stourbridge. Území mezi Stourbridge a Wordsley v jižním výběžku Staffordshire je něco jako naše Borsko-Šenovsko. V oblasti několika mála čtverečních mil se tu nachází, či nacházelo přes dvacet významných anglických skláren, z nichž tu Stuartovu Red House Glassworks přeměněnou v muzeum navštívíme. Sklárnu Stuart Crystal provozovala rodina Stuartů od první poloviny 19. století, uvádí se, že zakladatel dynastie Frederick Stuart v roce 1927 jako jedenáctiletý nastoupil do zaměstnání právě u kuželovité pece sklárny Red House, poblíž které později vybudoval své sklářské závody.
Anglický typ starých sklářských pecí je úplně jiný, než typ české pece. Kruhová pec se nachází uvnitř přes třicet metrů vysokého kuželovitého komína, skláři pracovali v podmínkách, ze kterých by naši současní odborářští vůdcové dostali nevyléčitelnou škytavku. Materiál, palivo i hotové výrobky se přepravovaly loděmi po důmyslně vybudovaném kanále, loď mohla připlout skoro až k peci. Téměř poklusem probíhám expozicí a snažím se vyfotit vše, co se jen dá, protože na čtení popisek a vysvětlujících tabulí prý nemáme čas. Zatím totiž netuším, že se Robert rozhodl, že trochu ukázní tu moji českou pýchu.
Kdo má nejlepší pivo a sklo na světě? My, kdo jiný než my, Češi!
Na chvilku je mi dovoleno zastavit u vitríny s nápojovým sklem z Titaniku, kterým zásobovala všechny lodě společnosti White Star Line, kdo jiný než firma Stuart Crystal. Napadá mě, z čeho asi dneska pijí naši drazí Evropští komisaři….
Ještě pár snímků zvenku. Teď se neubráním pocitu toho malého českého štěstí.
Tak sousedovi ta koza taky chcípla. Firma Stuart Crystal zkrachovala v roce 2001.
Tak v tom nejsme sami, říkám si, ale přece přes to všechno, smutný pohled, že.
Ale to už mě Robert žene do muzea skla v Broadfieldu, o kterém Vám napíši příště.
Po typické anglické večeři, kterou pro nás připravila Robertova laskavá žena Lindsey, ještě zajdeme na pintu místního piva. Biter s lehkou příchutí medu, ohromná věc. Robert se jen uculuje a povídá:
„Tak co, jak se ti líbilo anglické sklo? Jak chutná anglické pivo?"
„Chlapče, mě nedostaneš", říkám si v duchu a nahlas odpovídám:
„No, ale vy nemáte Jardu Jágra“
Jindra Pařík 31.10. 2010
Pár obrázků:
http://picasaweb.google.com/Jindra8526/BlackCountryAnglie?authkey=Gv1sRgCP_Uu6L4ypHPwQE#
