Vážení přátelé, dnes mám poněkud bojovnější náladu, ale možná pochopíte proč.
Včera jsem byl na pozvání pana Janáka na vernisáži výstavy prací studentů sklářské školy v Kamenickém Šenově v Senátu České republiky. Zjistil jsem, že tuhle instituci musí člověk vážně opravdu milovat. Už vrátnice se dá člověku poznat, že se jedná o výjimečný úřad.
Vypasená baba za pultíkem (vypadala jako by právě odložila uniformu Lidových milicí) nejdříve brutálně sjela akad. malíře Františka Janáka, místoředitele sklářské školy v Kamenickém Šenově, že si troufá přijít už v 16:00, když bylo domluveno, že „veřejnost bude vpouštěna” až v 16:30 a ten když jí vysvětlil, že je vlastně pořadatel výstavy, zpucovala ho napodruhé, že nás je moc. Doprovázel jsem ho totiž Soňa a já, paní Helena Braunová - ředitelka muzea v Kamenickém Šenově a výtvarnice paní Dagmar Pánková – odborná učitelka malování skla na sklářské škole tamtéž. Pan Janák, jako ostřílený bojovník s byrokracií, nás statečně všechny představil a požádal o možnost přečasného připuštění. Baba brblala, že má sice spoustu jiné práce, ale nakonec velmi neochotně projela naše občanky čtečkou a vydala nám nějaké propustky s tím, že si je máme zavěsit na krk, jako krávy zvonce. Pak nás prohnali tím detekčním rámem a zavazadla prozkoumali rentgenem a byli jsme vpuštěni do prostor nám všem drahého Senátu.
Vyrazil jsem tedy okamžitě směrem k nádvoří, že si zmáčknu pár snímečků, když už jsem tady, abych mohl i přátelům doma i v cizině ukázat, jaký luxus náš chudý stát může dopřát našim, těmi několika málo lidmi volenými, senátorům (je známo, že více než tři čtvrtiny národa na protest proti existenci této předražené a naprosto zbytečné instituce tedy do Senátu ČR nevolí). Ale ouha, pár kroků stranou a už po mě vyjela jiná baba, že se nikde po budově nesmím pohybovat bez doprovodu, protože oni jsou “režimové” pracoviště.
Zřejmě z předchozího husákovského režimu, usoudil jsem podle arogantního a povýšeného chování pomocného personálu, jako jsou vrátné či jiní leštiči parket a klik na chodbách úřadu.
Na plánovanou návštěvu senátního bufetu jsem tedy musel s lítostí zapomenout!
Našetřil jsem si na ten okamžik padesát korun českých a doufal jsem, že si dám alespoň sedm plzní a nějakého toho panáka, co opravdu je Jim Beam, Tak tohle neklaplo.
Co se nepodařilo mě, se evidentně poštěstilo místopředsedovi slovutného Senátu. Senátor ovšem nepozbyl soudnosti docela, nebo má již natrénováno, takže během celé vernisáže neřekl ani slovo. Jen chybějící motýlek u společenského obleku naznačoval, že je jaksi mimo.
Prací žáků školy tam bylo pár, pan ředitel Janák nám vysvětlil, že jim bylo vymezeno pouze několik soklíků, ve zbylém prostoru v předsálí totiž při zasedání prý posedávají nám všem drazí senátoři. Zřejmě, aby si odpočinuli od toho neustálého konání dobra, dodávám já.
Osud nejstarší sklářské školy na světě je stále na vážkách a tak se prostě musí bojovat o každý centimetr jak u Stalingradu. To chápu.
Nejdřív jsem si tedy v klidu vyfotil těch pár exponátů a pak nastal opravdový rachot – přišla spousta lidí, která měla se sklářskou školou v Kamenickém Šenově co kdy dočinění, nebo jí osud školy není lhostejný. Dostavila se legenda českého rytectví pan Jiří Harcuba, pan Vladimír Jelínek, pan Vladimir Klein, pan Petr Novotný z Ajeta v Novém Boru, z Brna přijel pan Vladislav Urban, přijeli i žáci a studenti školy ze Šenova.
Nejdřív se přátelsky povídalo a vzpomínalo v hloučcích a pak se řečnilo.
Jeden papaláš, druhý papaláš....
Paní Helena Braunová připomenula historii školy, pan Janák vysvětlil, jak stále bojuje (za což sklidil vděčný potlesk), a pak řečnila asi nejdůležitější papaláška - námestkyně papaláše z ministerstva školství (doufám že chápete, že jména papalášů jsou pro historii nepodstatná, proto si je nepamatuji).
Tak ta dáma povídala něco o tom, že jsme úplně mimo “stopětku“ či tak nějak (snad je to zákon - neumím bruselsky) a že se musí nějak upravit zákon, a že se vláda bude radit.
Ale ona že drží palce a i když pana Františka Janáka nemusí, jeho statečný boj za jeho školu obdivuje a váží si jej.
Takhle rozpolcen může snad být jen politik, moc tomu nerozumím. Nejde přeci o nějaký Janákův boj, ale pan Janák bojuje za nás všechny, a taky to za všechny odnáší….
Když se dořečnilo, papaláš pozval přítomné na “malé občerstvení.”
Jsem si jist, že na postarší sklářské výtvarníky se už nedostalo, protože, kde se vzala, tu se vzala, letka místního personálu a zkušeně nakladla po 6 chlebíčcích na talířek, natankovala víno a zmizela.
Nepřijel jsem tam z té mojí Perly Středních Čech na obložený chlebíček, to by byl asi safra drahý, ale i tak mě to celé naštvalo. To residuum bafuňářství z doby minulé, které ani tak není vytvářeno samotnými papaláši, ale spíše těmi vocásky, co se kolem nich motají a těmi veledůležitými “děžurnými” na “režimovém” pracovišti.
A přitom peníze, které potřebuje ta nejstarší sklářská škola na světě v Kamenickém Šenově na celý školní rok, zřejmě stojí jen zalévání kytek v tom našem nám všem velmi drahém Senátu. Vztek se mnou lomcuje při pomyšlení, že na záchranu školy by stačilo, kdyby pár senátorů zajelo na služební cestu místo do Peru do Kamenického Šenova a rozdíl v cestovních nákladech byl poukázán této skvělé škole.
I když rozezlený doběla Vám, všem nesenátorům, přeji hezký den.
Možná když nás bude víc, a nebude v tom František Janák sám, povede se to!
Jindra Pařík 13.04. 2011
