„Mistr Párik?“ houkla na mě ve středu v podvečer paní od přepážky lodní společnosti P&O.
„Ano, to jsem já v celé své kulatosti“ předstíral jsem humor.
„Mistr Párik, čtu to správně nebo ne?“ vyzvídala ta dáma.
„Ne tak zcela, Pařík se to čte, Pařík!“ – Jindřicha jsem na ní už nevytáhnul, aby jí to rovnou nesložilo.
Tu ženskou to očividně zaujalo, pokoušela se několikrát o „Párrržžžik“ a křečovitě se u toho smála, asi jako Iveta Bartošová po rozvodovém stání.
“Heja, heja, to ti děvenko nedaruju, však vy Holanďané máte taky svoje fonetické vychytávky“ pomyslel jsem si a zachrochtal jsem na ní mocně „Gouda“ a na tom „gkch“ jsem si dal fakt záležet.
To jí úplně zlomilo.
„Víte co, já vám dám priority, to by vám mělo nějaký čas ušetřit“, podala mi zelený lístek s nápisem, „PRIORITY“ s tím, abych si ho zavěsil za zrcátko.
Ve čtvrtek zrána jsem pak vyjížděl z trajektu jako někdo velmi, ale opravdu velmi důležitý, tedy úplně jako první. Škoda, že mě neviděl táta, ten byl pyšný, jak daleko jsem to dotáhnul.
Ta holandská paní měla pravdu. Ušetřilo mě to hromadu času. Jinak protivný imigrační důstojník si jen nechal ukázat z okénka pas a popřál hezký pobyt ve Spojeném království, ani celník nezatoužil nechat si rozbalit ty krabice se škrdlovickým sklem, co jsem vezl kolegovi Robertovi, všechny formality proběhly „extra smooth“, jak když člověk polkne pintu piva značky John Smith.
Zařadil jsem tedy svůj traktor do levého pruhu a směle vyrazil z Hullu směr Leeds.
Ten most nemůže nikdo minout či přehlédnout. Gigantické rozpětí hlavního pole, čistá esence krásy, alespoň pro mě, kluka co před léty vystudoval mostní stavitelství. Nebyl jsem u „Humber bridge“ poprvé, ale teprve teď jsem byl sám, a nikomu nepřipadala nepatříčná moje rozjuchanost a skotačení s fotoaparátem.
Ten most slavnostně otevírali v době, kdy jsem studoval, tehdy byl největší na světě a hodně se o něm mluvilo, tedy mezi mostaři. A teď, téměř po třiceti letech se ho dotýkám.
Kdybych se uměl ponořit do hlubokomyslných úvah, napsal bych esej o mostech, které zkracují cestu a spojují vzdálené a vyklenul bych před vámi ohromný oblouk své charakterní duše, přičemž bych nastínil celou filosofii mostního stavitelství, ve kterém jde především o pomoc či usnadnění cesty lidem k sobě navzájem.
Ale tohle neumím a taky jsem trochu přízemní vesnický strejda, a tak v tom mostě nehledám nějaké krkolomné paralely, ale prostě jen obdivuji tu dokonalost řemesla, krásu celku i detailu, ve kterém funkčnost diktuje estetiku.
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/HumberBridgeEastYorkshireEngland#
Dovolím si vyslovit názor, že takový most se vlastně jen málo liší, od Víznerových skleněných objektů.
Čistota tvaru, žádná zbytečná zdobnost, nic,ale vůbec nic navíc.
A za Víznerem vlastně do Anglie jedu. Vyřídím jen pár formalit u chlebodárce v Leedsu, zastavím se u Roberta, vyměníme si balíky se sklem, a pak do Londýna, na veletrh „Art & Design“.
Navzdory tomu, že vlevo, jezdí se po Anglii velmi pohodově a bezpečně. Rychlostní kamery Velkého Bratra nás všude sledují, a nedovolí řidičům žádné vylomeniny, i když popravdě řečeno někdy to ploužení se po dálnici rychlostí 60 mil za hodinu dost prudí. Ale přesto, i se zastávkou na mostě, jsem dojel včas. Vyřídil jsem pracovně všechno, co jsem musel, povečeřel u Inda, vypil dvě pinty tmavého piva „Black sheep“ a usnul bez dalšího počítání oveček.
Povídání o svém druhém dni na Ostrově si nechám na někdy jindy. Kolega Robert mě povodil po sklářském kraji Stourbridge, takové anglické Borsko-Šenovsko, navštívil jsem starou Stuartovu sklárnu, i sklářské muzeum v Broadfieldu, odbýt všechno několika odstavci se prostě nedá. Slibuji, že o sklářském kraji Černá země – Black country ještě napíši.
Tedy den třetí.
Jak jsem si pochvaloval plynulou a poklidnou jízdu po anglickém venkově, tak hladce a beze stresů jsem hodinu před polednem dojel až na náměstí Berkeley square v samém centru Londýna. Veletržní pavilon opravdu nešlo přehlédnout, stejně jako v něm expozici „ďábelského“ Víznera. Věděl jsem, že pan Vízner chystá novou kolekci v kombinaci černé a krvavě červené, ale tohle jsem vážně nečekal. Fotografie Vám ten „ďábelský" zážitek už správně nepředají, ale přesto, posuďte sami. http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/FrantisekViznerLondon2010?authkey=Gv1sRgCLPUho_L8MXKtQE#
Co dodat. Vízner, spolehlivě dokonalý jako vždy.
Cesta z centra Londýna už nebyla tak plynulá ale jako vždy, zážitek pro řidiče velmi vzrušující, asi něco jako skákat z jeřábu zavěšený za kotník na gumovém laně, či let padákem v tandemu. Pokud člověk nemá hlad, žízeň, nechce se mu urgentně čůrat a netlačí ho čas, je londýnský řidičský adrenalinový sport celkem osvěžující a inspirativní. (Jo, taky je důležité, aby Vám nezáleželo na nějakém tom šrámu na laku Vašeho vozidla. http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/LondynOcimaRidice#
V Doveru jsem byl o 3 hodiny dříve, než jsem měl naplánováno a tak jsem se těšil, jak chytnu dřívější trajekt a povečeřím všechny ty hlavonožce a obojživelníky, co Francouzi v Calais dopřávají cestujícím Angličanům, aby dostáli své pověsti žabožroutů. Dáma u okénka mě přislíbila, že opravdu pojedu první lodí, která Dover opustí, ale že na francouzské straně jsou nějaké problémy se stávkujícími, takže mi nikdo neřekne, kdy to vlastně bude a, že jí je to všechno strašně sorry, ale víc že mi nepomůže.
V ten okamžik mě popadnul ukrutný vztek.
Vzpomněl jsem si na příhodu před léty, kdy mi ujela loď a já vylačněný z Anglie jsem připlul do Calais až po půlnoci, všude kde si dobře jí bylo zavřeno, a non-stop provozovny mě nabízely, jen nějaké sendviče z neznámého důvodu nazývané jako Formule něco.
Sendvič!
No to jsem mohl zůstat na Ostrově!
Ta vzpomínka, ve mně vyvolala známý Pavlovův slintací efekt a začalo mi škrundat v břiše.
Můj hněv rázem našel svého viníka a to v tom maďarském trpaslíkovi.
Zařekl jsem se, že jestli i tentokrát budu v Calais o obložené bagetě, vykašlu se na výstavu českého skla ve vlámském Lommelu, kterou jsem plánoval druhý den po cestě domů navštívit, a místo přes Belgii to natáhnu přes Paříž, a tomu maďarskému trpaslíkovi namaluji moc ošklivý symbol na vrata Elysejského paláce
Nevím proč, ale tenhle človíček je pro mě ztělesněním všech špatných vlastností, které Francouze nezdobí: nadutosti, soběstřednosti, nafoukané arogance a ignorace všeho nefrancouzského, pohrdání nepoznaným, prostě toho francouzského velikášství.
Po čtyřech hodinách čekání, francouzští stávkující zřejmě dostali chuť něco pojíst a dát si sklenku, tak se konečně začalo naloďovat. Zdá se, že jsem nebyl sám, kdo byl z Ostrova vyhladovělý, anglické ladies vzaly útokem lodní jídelnu s pověstnými „fish and chips“, což jak uvidíte později, nebylo moudré.
Když se vyplulo, neviděl jsem už bílé skály doverské, ale jen zmenšující se světýlka přístavu, protože byla tma jak v zavřené ledničce. Vidíte ty příměry – zavřená lednička - no alespoň pochopíte ten hlad, co mě kroutil vnitřnostma.
Anglický Kanál jsem překonal už mnohokrát, ale tentokrát to vážně nebyla klidná plavba. Zostra fičelo, vlny jako domy a my stále nabírali zpoždění. Kapitán lodním rozhlasem vysvětlil situaci, že když moc fouká, tak Calais nepřijímá, a že se budeme tedy na Kanále houpat, dokud nebude fičet míň. Lod´se třásla a kymácela, a první „fish“ začaly plnit papírové pytlíky společně s „chips“ včetně toho, čím to ty dámy před hodinkou zapíjely.
Kapitán, aby zklidnil situaci, vyprávěl do rozhlasu veselé příběhy z natáčení a já při pohledu na hodinky jsem začínal vážně volit mezi sprejem či klasickým štětcem, který použiji na vyjádření svého protestu v Elysejích.
Konečně jsme se zase pohnuli.
V Calais jsem pak viděl z trajektu vystupovat zubožené postavy, které by mohly stát modelem slavnému Rodinovu sousoší tamních občanů.
Já, protože hladový, jsem žádné potíže neměl – ale čas mě byl v patách a hrálo se o hodně. Pojedu do Paříže za maďarským trpaslíkem, nebo za českým sklem do Belgie?
Nebudu napínat, tentokrát to dopadlo dobře pro české sklo.
Večeře byla vskutku famózní. V něčem jsou ti Francouzi vážně dobří, tak pro tentokrát prominuto ale nikoliv odpuštěno. Brát si za rukojmí cizince, kteří s vnitrofrancouzskými problémy opravdu nemají nic společného, a ani nemohou při nejlepší vůli stávkujícím jakkoliv pomoci stále považuji za akt mezinárodního terorismu, za který by měli francouzští odborářští vůdcové být postaveni před soud pro lidská práva v Haagu.
Zrána, hladce oholen, skvěle naladěn jsem vyjel po dálnici směrem na sever. Stále po rovince, traktor poklapává „Kadle, Kadle“, valím na Antverpy. Odbočku na Brusel štítivě míjím, jen tím směrem zahrozím pěstí a použiji několik slůvek, které jsem pochytil od svého otce, a za které mu máma vždy hubovala, že se takhle před dětmi nemluví.
Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš.
Výstava českého skla v Lommelu mě vyrazila dech.
Takhle to měli udělat v Belvedéru!
Tohle je reprezentativní soubor české sklářské tvorby!
Fotit se samozřejmě nesmělo, ale líná huba holé neštěstí, a tak jsem té blonďaté slečně u kasy slíbil, že o ní hezky napíšu, a ona mi podmíněně dovolila udělat pár snímků.
A tentokrát vážně nemusím lhát, o milé slečně u kasy a celém Vlámském centru sklářského umění nelze mluvit jinak, než v superlativech.
Za vstupné 3 Euro?
http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/CzechGlassLommel2010#
Výstava potrvá až do března příštího roku, takže kdo máte cestu do Belgie nebo Holandska, popřípadě severního Německa, udělejte si výlet, stojí to za to!
Vždyť do Prahy pak už to je jen nějakých devět hodin jízdy po dálnici, bez porušení dopravních předpisů.
Jak dlouho jsem to jel já, neprozradím.
Jsem sám sobě osobou blízkou.
Jindra Pařík 21.10. 2010
