Příspěvek do diskuze:
http://www.webareal.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/2760-PAVEL-HLAVA-A-TI-DRUZI-II
Rostoucí zájem sběratelů o novodobé české sklo je potěšitelný, ale proč si nepřiznat, že přináší také problémy, které je třeba, rád bych zdůraznil, že společně, pojmenovat a potom řešit. Připravme se, že půjde o běh na hodně dlouhou trať, a již dopředu je třeba se smířit s tím, že některé se pravděpodobně ke spokojenosti všech ani vyřešit nepodaří.
Ale sběratelství bylo, je a vždycky bude velkým dobrodružstvím! A rizika k němu patří.
Se sběratelstvím ateliérového autorského skla, by mělo být problémů méně, protože vychází ze stejných, nebo velice podobných pravidel jako sběratelství obrazů a soch, takže by neměl být až zase tak velký problém stanovit co je a není originál, vyřešit autorství nebo datování díla, i když i tady se někdy otázky bez odpovědí objeví.
Se sklem, které se vyrábělo, nebo se alespoň o jeho výrobě uvažovalo, to je složitější. Téměř pokaždé bylo vyvzorováno v několika variantách, z nichž byla, v tom lepším případě, výrobou přijata jedna. Pokusů bylo víc; o některé neprojevili zájem zákazníci, některé nesplnily očekávání výtvarníka ani výrobce a měly se na jejich přání zničit jako nepodařené, ale většinou byly přesto zachovány, po letech se objevují a jako rarity nabízejí. Autoři se kvůli tomu někdy zlobí, ale jejich prodeji nezabrání.
Pavel Hlava v polovině 60. let používal v Borském skle, provoz EXBOR a huť Hantich k tvorbě unikátů i návrhů pro výrobu barevné kombinace křišťál-amber-modrá-zelená-stříbro, křišťál amber-modrá-stříbro, křišťál-amber-zelená-stříbro. Obě jednodušší barevné varianty si na hranovaných žardiniérách a vázách se zataveným stříbrem vyzkoušel. O „modrou“ variantu zájem byl a vyráběla se, o „zelenou“ ne. Zachovaly se jen zkoušky – sběratelské rarity.
Tvrzení, že „zelené žardiniéry nejsou návrhem Pavla Hlavy, resp. výrobkem Crystalexu-závod Exbor“ je nepravdivé.
První nejen sběratelský problém je s pokud možno přesným datováním většiny výrobků ze skla. Výrobní dokumentace je, až na vzácné výjimky – například knihy výrobků škrdlovické sklárny, v lepším případě nepříliš spolehlivá, v horším nedostupná, nebo žádná. U komerčně úspěšnějších výrobků – a přáním každé k výrobě odpovědně přistupující firmy bylo, aby měla předměty, které by se vyráběly a prodávaly více let. V některých případech k nim postupně vznikaly další tvarové a barevné varianty, zpravidla již bez vědomí autora návrhu. Sběratel by rád ze snadno pochopitelných důvodů získal ten nejstarší, původní výrobek, ale jak ho někdy poznat?!
Karlovarská sklárna Moser vyrábí některé soubory osmdesát, sto i více let, a stále pro ně nachází zákazníky. Jsou krásné a funkční, úpravy původního návrhu minimální. Uvádět se má rok vzniku návrhu, nebo výroby konkrétního předmětu?! Ideální by byly oba údaje, ale je to přání z říše snů.
V poslední době sklárna Moser v limitovaných sériích vyrobila před lety z nabídky vyřazené (například secesní) předměty, a s jejich odbytem neměla problém. Zájem o ně byl veliký. Zda při tom myslela víc na spotřebitele nebo sběratele, se můžeme dohadovat, ale pokud sběratel bude někomu prezentovat novodobé repliky jako díla původní, před lety zhotovená, bude záležet jen na něm. Sklárna je sice opatřila certifikáty, ale při prezentaci na ně lze „zapomenout“.
Nebo jiný příklad: Václav Hanuš, sklářský výtvarník Jabloneckých skláren v Desné, v první polovině 60. let trpělivě prohledával firemní sklady kovových forem z 20. a 30. let i starší, a z nich vybíral takové, které bylo možné znova použít ve výrobě. Bylo to dobré rozhodnutí, protože se do života vracely předměty, které ani po desítkách let nezestárly, zůstaly funkční a názorově nadčasové. Hanuš myslel na současníky-spotřebitele, nemyslel na budoucí sběratele, na to, zda a jak budou při pohledu na ně rozhodovat, jsou-li hodně staré, nebo relativně mladé.
Sklárna Ústředí uměleckých řemesel ve Škrdlovicích si nestěžovala na nedostatek nových o pozornost a přízeň zákazníků se ucházejících výrobků. Některé se na doporučení komise vyráběly v limitovaných sériích, jiné, v případě zájmu spotřebitelů, v neomezeném množství, takže některé se, ale nejen tam, vyráběly deset, dvacet i třicet let. Přesto sklárna tu a tam oživila nabídku nových výrobků staršími vzory. Nemyslela na sběratele, na to, budou-li se po letech dohadovat, zda je předmět podle návrhu Emanuela Beránka, Vlasty Lichtágové a dalších ze 40. nebo začátku 50. let původní nebo není, ale na současníky-spotřebitele. Přehodnocenými replikami již nedostupných předmětů obohacovala jejich interiéry.
„Historické“ sklo od začátku 90. let příležitostně vyráběla restituovaná škrdlovická Sklárna
Beránek. Převzala původní výrobní program svého zakladatele i Sklárny ÚUŘ až na návrhy Jaroslava Svobodovy, který si v 90. letech založil novou sklárnu v nedalekém Karlově a obnovil v ní také výrobu některých svých ze Škrdlovic úspěšných skel ze 70. a 80. let často jen s nepatrnými úpravami. Několik let po zhotovení se sběratelé zajímají o jejich časové zařazení, ale jak ty starší, tak novější, odpovídají představám autora, takže jsou i jejich
kvality rovnocenné. Ale protože nějaké rozdíly mezi nimi jsou, ideální a velice poučné by asi bylo mít ve sbírce jejich starší i novější provedení.
Nevím, kolik dalších, myšlení sběratelů skla dnes zatěžujících příkladů staronových výrobků mám ještě uvést. Připomínám, že se zatím zmiňuji jen o těch, jejichž původci přesto, že obrátili pozornost k již před lety poprvé vyrobeným a po letech aktualizovaným předmětům, nechtěli sběratele oklamat.
Ve 20. a zejména 30. letech se na výrobě užitkového a dekorativního skla na Jablonecku
významně podílely firmy Heinrich Hoffmann a Curt Schlevogt lisovaným figurálním sklem, obchodně úspěšnějším v zámoří než doma. Od 50. let Jablonecké sklárny, v 90. letech a později Ornela, z bohatých zásob původních forem vybraly některé a vyráběly figurální sklo téměř k nerozeznání od původního. (Porovnáme-li staré a nové výrobky, rozdíly jsou patrné, ale zřídkakdy tu možnost máme.)
Figurální lisované sklo z Ornely začala napodobovat jedna jablonecká firma. Nechala si vyrobit nové formy, které se v detailech lišily od původních, a právě proto nebyly pokusy o soudní zákaz jejich výroby úspěšné. Můžeme snad hovořit o klamání spotřebitele, ne o klamání sběratelů. Firma výrobky nabízí ve svých prodejnách.
Za druhé světové války se na poválečnou výrobu figurálního lisovaného skla velkoryse připravovaly firmy Rudolf Hloušek a František Halama ze Železného Brodu, když využily zkušeností učitele místní sklářské školy a znamenitého rytce kovových forem Viktora Kirchnera. Většinu forem využívaly jen krátce v prvních poválečných letech, ale počet vyrobených a na trh dodaných výrobků přesto nebyl zanedbatelný.
Po znárodnění obou firem jen něco z toho, k čemu se tak snadno dostaly, Jablonecké sklárny výrobně zhodnocovaly. Po pádu komunismu firma Hloušek výrobu neobnovila, firma Halama ano, ale z předúnorového výrobního programu se zatím soustředila jen na figurální lisované sklo. Novými výrobky z původních forem neklame sběratele. Orientuje se na současné spotřebitele. V propagačních materiálech upozorňuje, že nové výrobky v obchodech, které se specializují na sklo, občas zkupují někteří starožitníci a vydávají je za původní, ještě předúnorové. Stejně zacházejí s výrobky Ornely a jejího napodobitele.
Sběratelé nejsou v těchto a dalších případech podváděni firmami, ale některými starožitníky přesto, že by měli být při získávání historických předmětů našimi nejdůvěryhodnějšími prostředníky.
Bohužel jsme, nejen v poslední době, svědky také patrně záměrného, i když obtížně prokazatelného, klamání sběratelů některými výrobci. Přiznejme si, že je například téměř nemožné spolehlivě rozhodnout, které „kapky“ Pavla Hlavy jsou původní – ze začátku 60. nebo z konce 80. let, nebo z doby ještě o něco pozdější (po privatizaci), a které staré jen několik týdnů nebo měsíců. Nepomůže nám ani srovnávání. Nemáme původní vzorky.
Je téměř nemožné rozeznat původní „kapky“ od později vyrobených, když není problém objednat si polotovary v huti, která je před tím pro EXBOR vyráběla a vybrousit je.
Pavel Hlava se vázám s „kapilárovým“ otvorem věnoval poprvé kolem roku 1958, kdy se o podobné téma zajímal také jeho současník a spolupracovník Adolf Matura. Patrně nejvíc Hlavových původních tvarů je reprodukováno v knize Josefa Rabana Modernes böhmisches Glas z roku 1963 (https://picasaweb.google.com/Jindra8526/ModernBohemianGlassArtia1963?authkey=Gv1sRgCIfKjerM-NrVDA#). Často se publikovaly, ale nevyráběly. Považujme je za autorské unikáty. Do výroby se dostaly až v roce 1960 zjednodušené „kapky“ s obdélníkovou, čtvercovou nebo šestibokou základnou, a to v několika barevných variantách. V EXBORU se vyráběly až do poloviny 60. let. Potřetí se Hlava na přání Crystalexu vrátil k vázám-kapkám po roce 1985. Pro EXBOR, provoz 13 závodu 1 podniku Crystalex navrhl pět tvarů z křišťálového, barevně dvakrát přejímaného a na plocho broušeného skla. (Výkresy v Hlavově pozůstalosti nejsou datované.) Vyráběly se a prodávaly. Roku 1991 byla z nich nejreprezentativnější „kapka“ publikována v 5. čísle časopisu Glasrevue, které se věnovalo firmě EGERMANN-EXBOR po privatizaci (http://picasaweb.google.com/Jindra8526/Glasrevue19915?authkey=Gv1sRgCJ28qdLvke2siAE#). Kolem roku 1990 se patrně provoz EXBOR snažil polotovary pro výrobu „kapek“ brusem zhodnotit i jinak. Zda s Hlavovým souhlasem, nebo bez něj, se již pravděpodobně nedovíme. V přehledu Hlavova díla další varianty uvedeny nejsou. Zacházení s návrhy bez autorova souhlasu bylo běžné, ještě běžnější jiné než původní využívání polotovarů. Varianty na „kapky“, publikované ve stejném čísle Glasrevue, pravděpodobně vytvořil nejmenovaný návrhář nebo brusič z provozu 13. Jsou podařené! I když je Hlava nenavrhoval, a patrně se k nim ani nevyjadřoval, ostudu mu neudělaly.
O Hlavovy „kapky“, které se vyráběly před i po privatizaci a vytvoření firmy EGERMANN-EXBOR s hutí Hantich/Flóra, se zajímají sběratelé doma i v zahraničí, i když si nemyslím, že jsou nejideálnějšími příklady jeho designérského vlivu na sklářskou výrobu v novoborském Crystalexu a karlovarském Moseru, ale vyrobilo se jich nejvíc …
Tvrzení, že „některé vázy či žardinky vyvzorované v Crystalexu nakonec Crystalex (EXBOR) nevyráběl a výrobu předal někomu jinému“, je lživé. Pisatel asi neví nic o pravidlech, která se v provozu 13 závodu 1 až do roku 1990 dodržovala! Každý závod (provoz) Crystalexu měl vlastní a navzájem nezaměnitelný výrobní program.
Je třeba si uvědomit, že byly při majetkových změnách v Crystalexu rozprodány i sklady starších nedokončených výrobků. Byly mezi nimi jak neakceptované varianty, nedodělky a zmetky, tak sběratelské rarity.
*
Trápí nás, že se pravděpodobně nejmenovaný výrobce na popularitě broušených „kapek“ přiživuje a přichází s novými napodobeninami i variantami. Patrně zneužívá toho, že je obecně téměř nemožné odlišit původní vázy od nových. Padlo podezření, že se s nimi prostřednictvím „někoho“ snaží proniknout na trh se starožitnostmi.
A pokud tomu tak je, pomozte nám ho, prosím, přistihnout přímo při činu!
*
Je potěšitelné, že se sběratelé skla neorientují již jen na unikáty, že se začínají zajímat o sériově vyráběné užitkové a dekorativní sklo, a při tom objevovat předměty sice vyvzorované, někdy vícekrát vystavené, ale nikdy nevyráběné, zapomenuté nebo před veřejností utajené. Také v nich se skrývá dosud nedoceněné bohatství nápadů, svědectví o zručnosti a dovednosti českých designérů a sklářů.
S nimi se objevují sběratelské problémy zatím neřešené. Pokud chceme dospět k většinu z nás uspokojujícím závěrům, společně hledejme pravdu, nenapadejme se a spolupracujme! Když zjistíme něčí nečestné jednání, pokusy o dezinformaci například dodatečnými signaturami, a můžeme to věrohodně doložit, nenechávejme si to jen pro sebe!
Nevyvolávejme ale nedůvěru k lidem, kteří si zaslouží náš obdiv proto, že před možnými riziky neutíkají, ale chtějí je řešit.
Důvěryhodné a přesvědčivé svědectví o minulosti a přítomnosti českého skla vytvoříme jen aktivní spoluprací všech, kteří je mají rádi a chtějí mu pomáhat!
Aukční dům Sýpka dělá hodně pro to, aby byly na aukcích prezentované předměty provázeny spolehlivými informacemi. Jejich získávání bývá velmi obtížné, zdá se, že někdy téměř nemožné. Záměny u jmen tvůrců jsou snadné, protože vícekrát například dva výtvarníci-zaměstnanci jediného podniku pracovali na podobném úkolu. Lidská paměť není příliš spolehlivá, některé informace jsou z jiných zdrojů neověřitelné, takže se chybička vloudí. Výrobků českých a slovenských skláren nejsou stovky nebo tisíce, ale statisíce, žel, většinou přesně neidentifikovaných. Každá seriózní pomůcka nebo připomínka k jejich identifikaci proto je, a vždycky bude, vítána.
Antonín Langhamer 10. června 2011
