Jan Kotík ve Škrdlovicích
Jan Kotík (*4.1. 1916 Turnov, +23.3. 2002 Berlin)
Zmínky o sklářské tvorbě Jana Kotíka se v posledních letech objevovaly zejména v souvislosti s Bruselem. Přiznám se bez mučení, že začínám být na Brusel poněkud alergický a to nejen v souvislosti s eurobyrakracií. Náš největší, protože dosud jediný aukční server Aukro je Bruselem doslova zavalen. Každá lisovaná vázička z dob Husákovské normalizace je nazývána „bruselem“, hutní sklo by pravděpodobně bez bruselské potěmkinády ani nevzniklo.
Proto se na mě nezlobte, Kotíkův bruselský úspěch pominu a pokusím se přiblížit Kotíkův příspěvek k předbruselské škrdlovické tvorbě. Věřím, že milovníci „bruselu“ snadno nagooglují své uspokojení jinde.
S Kotíkem se ve Škrdovicích poprvé setkáváme v roce 1950, kdy i v té době poslední soukromá sklárna Emanuela Beránka podlehla kolektivizaci. Dosud nevím, zda-li to byl právě Emanuel Beránek, kdo přizval škrdlovické sklárny známé výtvarníky, či to bylo na popud někoho jiného, jisté je, že se do té doby úzký počet návrhářů omezený pouze na příslušníky rodiny Beránků, Vlastu Lichtágovou a Milenu Velíškovou se rozšiřuje o prof. Zdeňka Jůnu, prof. Jana Lichtága, Milenu Korousovou, prof. Vlad. Trčku a také o Jana Kotíka.
Ten v roce 1950 celkem nevýraznou pětidílnou nápojovou soupravu se džbánem (vzor 5064), po které následovalo pět stejně neobjevných vzorů v roce 1951 (5122 – 5126).
Rok 1952 přináší ovšem změnu. Kotík sám vyvzoroval 10 obdivuhodných věcí a tři další ve spolupráci s Milenou Velíškovou. Jeho mísy ve tvaru listu – vzor 5209 (Obr. 1) nebo vázička v podobě poháru 5215 (Obr. 2) i dnes překvapují svojí moderností. V následujícím roce žádný fenomenální Kotíkův návrh nezaznamenáváme, jedna váza a tři misky s podélným žebrováním (5336- 5340), dva trofejní poháry a jedna váza (5373 – 5375) a dobu škrdlovických začátků evokující kalíšky na zmrzlinu a vajíčko s bublinkatého skla vzoru „antik“ (5376 -5377).
Ve spolupráci s Janem Brožem posléze vznikají masivnější hutnické tvary (5378 – 5381), které předznamenávají plnohodnotnou, ale někdy i stereotypní, škrdlovickou hutničinu poloviny padesátých let.
Dalších 21 vzorů, které Jan Kotík uplatnil v roce 1954 nikterak nevybočuje z tehdy již zavedeného škrdlovického stylu. V té době začíná ve Škrdlovicích působit Maria Stáhlíková a také František Zemek. Tvůrčí osobitost výtvarných návrhů, byla-li do té doby nějaká, se jakoby vytratila. Těžko rozeznat, kterou vázu v té době navrhnul, Kotík, Zemek nebo Velíšková, všechny víceméně nesou rukopis Emanuela Beránka, k nerozeznání od prací Bohuslava nebo Rudolfa Beránka, popřípadě Jana Brože. Příkladem jsou svícen a miska 54170 – 54171. (Obr. 3 a 4) .
Kotíkova škrdlovická epocha vrcholí na přelomu let 1954/55 kdy navrhuje svojí škrdlovickou jednoznačně nejslavnější „vrtulovou“ vázu 5503 (obr. 5). Další vzory 5504 – 5505 (Obr. 6, 7, 8) už náboj „vrtule“ nepřebijí. Poslední evidovanou Kotíkovou škrdlovickou prací je váza s cimbuřím z roku 1955 – vzor 5583.
Nejsem vzdělán ani povolán k tomu, abych hodnotil Kotíkův autorský přínos škrdlovické tvorbě, domnívám se, že jeho věci nikterak neoslňují a nevyčnívají z řady skvělých děl ostatních jeho škrdlovických současníků.
Co považuji za zásadní Kotíkův přínos pro škrdlovickou, a tím i celou československou sklářskou tvorbu je jeho aktivní spoluúčast na tom, že se v roce 1956 do Škrdlovic dostávají studenti pražské VŠUP z ateliéru profesora Josefa Kaplického. Jmenovitě šlo o tehdy mladé talentované výtvarníky - Zdenu Strobachovou, Lubomíra Blechu a Vladimíra Jelínka. Jejich vzorování pro Milánské Trienále dalo škrdlovickému sklu naprosto jiný výraz, ale o tom až jindy.
Jindřich Pařík 4.1. 20010
