(vzpomínka na Stanislava Libenského)
Ráda bych věděla, jak a proč se v člověku rodí láska k výtvarnému „krásnu“, ať už je jakéhokoliv druhu. U mne je to jasné: jako dítko školou povinné jsem byla pýchou všech svých učitelů výtvarné výchovy , v pubertě jsem si místo fotografií oblíbených hereček a herců lepila do alba reprodukce známých výtvarných děl , během studia pak v možnostech studentské peněženky kupovala knihy o výtvarném umění a grafické listy .U mého syna je to záhada: koukat se na jeho pokusy v malování byla hrůza, v pubertě se věnoval sportu a během studia -jak ho podezřívám -spíše pivním dýchánkům se spolužáky. Pak se to ovšem změnilo: jak se mé finanční možnosti lepšily, začala jsem jezdit po galeriích ,po výstavách , po ateliérech malířů a po aukcích..a můj syn se mnou. Začal sbírat knihy o výtvarném umění, monografie , strašně rád „řádil“ na aukcích obrazů a ještě raději se seznamoval s některými malíři...dokonce s některými se spřátelil. A stejně jako u mne byly obrazy, u kterých jeho nebo mne „zatrnulo u srdce“ a museli jsme je mít , i kdyby „na chléb nebylo“. Je samozřejmé, že tu a tam při našich „ vlastivědných výletech“ jsme zabrousili do nějaké galerie nebo muzea skla ; pořád se to ale odehrávalo v poloze „líbí -nelíbí“, ale bez toho „bušení srdce“. Situace se poněkud změnila, když mým klientem se stal vysoce postavený pracovník …....Naše vzájemná spolupráce byla velice uspokojivá, a tak mne ani nepřekvapilo, když nás pozval do Nového Boru na každoroční soutěže výtvarníků -sklářů . Těch cca 250 km ,které jsme museli absolvovat, bylo zanedbatelné proti tomu, co jsme v Novém Boru zažili. Po uvítání jsme si především prohlédli výstavku děl tu-i cizozemských sklářů, podali si ruce a „pokecali“ s několika českými sklářskými výtvarníky , prohlédli si „prdelky“ vyráběné ze skla jedním americkým výtvarníkem, jakož i výtvory nějakých Japonců , Finů apod. Pokud si pamatuji, jméno Libenský tam padlo, ale nic z jeho díla tam neměli a profesor Libenský se žádné takové soutěže nezúčastnil. Tehdy jsem si ještě nemyslela, že bych byla ochotna se uskrovnit kvůli nějaké sklářské“ kreaci“; nicméně mne to přimělo, abych při návštěvě Prahy a větších měst s daleko větší pozornosti sledovala galerie zaměřené na sklo.Našli jsme tam krásné věci našich sklářských umělců, ale „srdce mně spíše trnulo“ při shlédnutí jejich cen .
Jednoho dne mně můj syn jen tak upozornil, že v Üstí n/L.se koná výstava Libenského děl; překvapilo mne, kolik toho o Libenském věděl (zřejmě to potají studoval) ,a protože nebyl žádný důvod tam nejet, vyrazili jsme určený den na cestu. Když jsme byli na místě, ocitli jsme v obrovském sále s podstavci, na kterých stály kužely, kvádry, trojúhelníky a snad i nějatá ta koule s různými průřezy a v různých barvách-překvapivě nijak jásavě barevných-samá čerň, průsvitné sklo, mléčně bílá a různé odstíny šedi. V tuto chvíli jsme byli v sále sami ,a tak byl čas na „očumování“. A pak to přišlo -tedy to „trnutí srdce“-před jedním vysokým kvádrem s odstíny šedé barvy . Nevím, jak dlouho jsem před ním stála ...a zírala ! Vyrušil mne malý kulaťoučký starý pán ( kterého jsem si přirovnala k panu Pickwickovi z Dickensovy knihy „Kronika Pickwickova klubu“) s dotazem jak se mně výstava líbí . Řekla jsem, že jsem ohromena a že bych ráda nějaký ten geometrický skleněný skvost měla doma . Zasmál se , strčil mně do ruky navštívenku a řekl, abychom se synem přijeli na jeho výstavu v.Liberci . Tak jsme se seznámili s profesorem Libenským.
Výstava v Liberci byla jednak barevnější, jednak tam byla spousta lidí . Přesto si Libenský našel čas, našel si nás ,prohlásil, že si nás pamatuje , zeptal se mne, kterýže to geometrický obrazec se mně nejvíce líbí a kolik bych byla ochotna do něj investovat. Pak nám sdělil, že se někdy máme telefonicky ozvat ...a zmizel.
Řadu měsíců se nedělo nic; občas jsme se telefonicky ozvali a byli jsme odkázáni na pozdější dobu. Obrat přišel těsně před vánocemi -snad r.1997 nebo 1998 (nějak se mně ta léta slila dohromady) .Byli jsme vyzváni, abychom přijeli se podívat do Železného Brodu, kdež profesor Libenský měl svůj domicil. A tak jsme se synem nastartovali auto a vydali se zimní krajinou na cestu do nám neznámého kraje, dlouhou cca 300.km. Vyznat se v cizím městečku je vždycky problém , tentokrát jsme ale uspěli hned po prvním dotazu .pan profesor byl obyvatelům města známý : jeden místní domorodec nám ukázal vilu, v níž Libenský bydlel (stáli jsme před ní) ale hned nás upozornil, že v tuto chvíli se nachází u místního rybníka ,kdež zřejmě čeká na výlov kapra . Tak jsme si pana profesora jeli vyzvednout k rybníku. Naložili jsme ho i s kaprem a jeli zpátky k jeho domovu. Uvítala nás jeho velmi příjemná paní-Brychtová- která , jak nás Libenský ujistil, byla jeho vydatnou inspirací při navrhování a realizaci jeho děl . Byli jsme usazeni , dostali kávu a košíček cukroví a začalo povídání. Profesor Libenský vykládal o jeho výstavě v New Yorku, kde vystavoval obrovský skleněný vodopád, z něhož, jak s humorem líčil, se do Čech vrátila malá část, neboť z větší části ho Newyorčané zcizili. Také se svěřoval se svými zdravotními potížemi – měl prý rakovinu, z které se téměř zázrakem uzdravil.A tak jsme v příjemné a družné atmosféře strávili nějakou tu hodinu. Pak se zvedl a vedl nás do svého ateliéru, kde porůznu stály různé ty trojúhelníky , krychle a hranoly rúzných barev a velikosti -od „trpaslíků“ až po „obry „(u jednoho z těch „obrů „ karmínové barvy jsem soudila, že snad si ho bude muset jeho budoucí vlastník z ateliéru vytáhnout jeřábem a odvézt nákladákem ….).Všechny ty kusy již byly přisouzeny určtým zájemcům ; nám pak byl přidělen žlutý „trpaslík“ . Den se chýlil ke konci a nás čekala dlouhá cesta domů. Profesor Libenský se nás znovu zeptal, na kolik si náš žlutý kvádr ceníme; když jsem uvedla cenu, řekl si o třetinu z této ceny., přivolal svého syna , který nám našeho „ žlutého trpaslíka“ - jak jsme si ho pojmenovali, zabalil a jako vajíčko opatrně uložil na zadní sedadlo auta. .Nastal čas loučení. Dojatě jsem panu profesorovi děkovala s poznámkou, že to byl nejkrásnější dárek, který jsem dostala ke svým narozeninám (které jsem právě oslavila) i k vánocům. Libenský zpozorněl a zeptal se: „Vy jste narozena v prosinci“ ? Když jsem odpověděla kladně, začal štráchat na polici a podal mně skleněnou plaketu modré barvy s vyleptaným znamením Střelce ,a prohlásil: „Zde ještě máte ode mne dárek k narozenám. A když budete ode mne chtít ještě nějaký ten trojúhelník, ozvěte se „ ….a pak jsme šli .
Na jeho příslib jsme nikdy nezapomněli, ale jak šel čas, nastaly nové problémy , nová situace...však to znáte ! A když se vlny života uklidnily tak, že bylo možné uvažovat o dalším „libeňákovi“, bylo už pozdě : pan profesor Stanislav Libenský- ta velká postava českého skla, byl už po smrti .
westík 22.12.2010
Fotografie
btw: Tohle je tedy náš „žlutý trpaslík“ ! Má tak hladkou přední plochu, že je na něm vidě každé zrníčko prachu ..o otiscích prstů ani nemluvíc ! A když na něj dopadnou sluneční paprsky, rozzáří se ...na krajích sytě žlutou, přecházející do oranžové , pak červené až k červenohnědé barvě uprostřed …..no, prostě jako mexické slunce.
