4. Janštejn
Na dohled od Horních Dubenek nad železniční stanicí Jihlávka mezi Pelhřimovem a Jihlavou vznikla osada a hrad Janštejn. V osadě roku 1803 založil Dr. Jan Křivánek na pozemcích statkáře Vacka sklárnu, kterou v roce 1829 prodal svému švagrovi Haffenbranderlovi. V roce 1849 sklárnu získal sklář Antonín Kopp z blízkého Čejkova.
V té době už měla sklárna pec se 7 pánvemi a foukalo se u ní duté sklo a vyrábělo i tabulové sklo ručním tvarováním. Sklárna roku 1871 vyhořela a byla brzy znovu zprovozněna. Součástí hutě vylo i zemědělské hospodářství a výrobna potaše ze dřevěného popela. Při dalším požáru roku 1899 byla sklárna a obytné domy značně poškozeny tak, že 43 rodin přišlo o střechu nad hlavou. Protože bylo ohroženo živobytí a bydlení pro velký počet zaměstnaných dělníků a jejich rodin, továrník žádal naléhavě o rychlé povolení k velké přestavbě sklárny a výstavbě dělnických domů pro 260 osob. Bylo mu vyhověno a tak byla na počátku 20.století sklárna i osada zmodernizována. Na peci byl zaveden otop hnědouhelným generátorovým plynem. Pohon brusírny byl rozveden transmisemi z parního stroje, který byl v roce 1905 nahrazen benzinovým motorem. Bylo rozvedeno elektrické vedení pro osvětlení dílen. Do dělnických domů byl el.proud zaveden až ve 30. letech 20. století. Domy dostaly poetická jména – Hospoda, Hvězdárna, Klein, Fara, Parlament, Šéfárna a Vejrovna. Třetí velký požár v roce 1911 poničil brusírnu a strojovnu. Odbytové potíže řešil továrník výhasem menší ze dvou pecí počátkem 20. století. 1. světová válka vyhnala většinu sklářů na bojiště a pro sklárnu to byla pohroma.
Potomek Antonína Koppa a poslední soukromý majitel sklárnu vedl až do roku 1947. Sklárna vyráběla polotovary pro vlastní rafinerie – brusírnu, ryteckou dílnu, malírnu a leptárnu. Huť byla zavedená na barokové a rokokové hutní zdobení skla - technikami mramorování, mouchette, flekston, opalovačka ze skleněné drtě. Autorkou některých návrhů na skleněné výrobky byla známá česká výtvarnice Zdenka Braunerová. V meziválečném období se velká část janštejnské produkce se uplatnila na francouzském trhu.
Janštejnští skláři se odborářsky organizovali v v Českém svazu sklářského dělnictva se sídlem v Teplicích. O tělesný rozvoj hlavně mládeže pečovalo v obci hned několik tělovýchovných spolků. Byla to dělnická DTJ, režimu loajální Sokol a klerikální Orel. Skláři byli i mezi místními ochotníky, mezi čtenáři místní knihovny a mezi muzikanty v místní kapele.
Omezení výroby se janštejnská sklárna nevyhnula při hospodářské krizi v roce 1931. Podni-katel to řešil odstavením jedné pece ze dvou do opravy a k zapálení došlo až při oživení odbytu v roce 1937. Tehdy pro velký zájem o malované sklo byla uvedena do provozu malírna pro 50 malířů a zakoupena moderní elektrická vypalovací pec. Další omezení postihlo sklárnu v roce 1939. Ve válečných letech 1941-1945 byla výroba zastavena úplně.
Při znárodňování průmyslu po roce 1948 byla janštejnská sklárna začleněna do Českomoravských skláren později přejmenovaných na Osvětlovací sklo, národní podnik Valašské Meziříčí. Hlavní výrobní náplní se stala ručně foukaná skleněná stínidla do bytových elektrických svítidel. Byla využita zručnost sklářů mnoha generací při zpracování barevných sklovin a opálů na dvou pecích. Jedna byla na 10 pánví, druhá, větší byla na 12 pánví. Plynová generátor byl odstaven a byl zaveden dálkový plyn, byl vybudován energoblok s kotelnou a záložním elektrogenerátorem, Stravování bylo vyřešeno novým jídelním blokem. Lékařskou péči zajišťovalo nové zdravotnické středisko a byla postavena i nová tělocvična. Při sklárně bylo zřízeno učiliště s internátem pro tříleté obory foukač skla , malíř skla a dvouletý obor zušlechťovač skla. Při sklárně bylo zřízeno internátní středisko pro pracovní výchovu problémové mládeže.
S rozvojem sklárny je spojena osobnost zasloužilého ředitele ing. Zdeňka Venclíka, který ještě při důchodu ve svých 67 letech vyučoval sklářskou technologii na učilišti. Zažil ještě přiřazení učiliště pod Střední odbornou školu a učiliště v Chlumu u Třeboně, další přeřazení pod Střední odbornou školu a učiliště v Třešti. Po krátké těžké nemoci zemřel v září 2002. Autor této práce převzal na další 4 roky výuku technologie skla v Třešti pro skláře foukače a malířky skla.
Janštejnskou sklárnu si po privatizaci předávalo několik majitelů, výroba se nikdy nezastavila a současný majitel ing. Jan Rabell nechal přestavět kartonážní halu na hutní provoz s 11 denními vaničkami italské konstrukce a novou prvorafinační linku. V roce 2005 sklárna zaměstnávala 110 zaměstnanců.
Prameny:
Podniková kronika sklárny Janštejn
Ing.Jiří Mana: Janštejnská sklárna, článek, Sklář a keramik str.229, č.9/2005
Státní okresní archiv Jihlava
5. Brodce
V Brodcích, dnešní části Kněžic na Třebíčsku, si pod rybníkem Strážov založil rolu 1871 brusič Antonín Jungwirt brusírnu skla a jeho syn ji později ještě rozšířil. Firma zavedla moderní chemické leštění olovnatého skla v kyselině fluorovodíkové s kyselinou sírovou a to pod širým nebem v kameninových nádobách. Firma byla po krachu v roce 1929 vnukem zakladatele Otakarem prodána podnikateli Václavovi Horákovi. Nevyučený majitel Horák si nemohl nechat zapsat firmu na své jméno přímo. Proto se o provoz se po odborné stránce starali místní brusiči Zadražil a Kousal. Kousal později ze společenství odstoupil.
Těžkou dobu krize prožívali brusiči v roce 1936. Na protest proti nízkým mzdám zahájili stávku a na tři dny a dvě noci obsadili brusírnu. Rodiny jim donášely jídlo. Jednání s majitelem vedl odborářský tajemník svazu sklářského dělnictva František Blažek. Brusiči si vystávkovali lepší mzdy a dostali i náhradu za ušlou mzdu 500 Kč na brusiče.
Až v roce 1938 se podařilo firmu pojmenovat na „Václav Horák“ a spojit ji v roce 1939 se sklárnou v Antonínově Dole u Jihlavy. V Brodcích Horák zmodernizoval pohon brusírny na vodní pohon pomocí vodní turbíny se záložním pohonem dieselovým motorem o výkonu 15 HP pro případ nedostatku vody v rybníce. V největším rozmachu brusírna zaměstnávala až 40 brusičů a část zboží byla chemicky leštěna v leštírně v Antonínově Dole. V podnikové kronice brodecké brusírny jsou záznamy o obchodních návštěvách zahraničních zákazníků přímo až do brusírny. Za války byla brusírna součástí skláren v Antonínově Dole, přejmenovaných podle německého správce Bruno Posselta. Po válce se Horákovi podařilo brusírnu převzít jako jmenovanému národnímu správcovi. Pro neshody s odborářským vedením ale Horák z brusírny odchází a ta byla přiřazena pod Sklárny INWALD Dobroníně.
Se změnou politických poměrů došlo ke znárodnění a začlenění pod Sklárny Bohemia Josefodol a později do závodu Jihlava národního podniku Sklárny Bohemia Poděbrady. V roce 1969, kdy provoz vedl Jaromír Dáňa, byl starý provoz Brodce přestěhován do nových hal. Staré budovy pod hrází rybníka posloužily jako sklady. Další vedoucí byl Pavel Kousal, odborník z rodiny místního brusiče. Sortiment se zúžil na bohaté broušení olovnatého křišťálu podle sjednoceného vzorníku poděbradského podniku. Na podporu propagace broušeného českého skla na nejzajímavější trh Japonsko byl vyslán brusič František Partl na 5 týdnů, aby tam v obchodním domě firmy MEIWA předváděl ruční broušení skla. Poslední vedoucí do privatizace byl ing.František Slavík a v roce 2004 činnost brusírny po 133 letech skončila. Areál slouží jako sklady a garáže logistické firmě.
Stejné je to i s malíři skla v regionu.
Objekt staré brusírny pod rybníkem Strážov byl vrácen rodině Horáků a rodině Zadražilů. Sklo se tam nebrousí.
6. Karlín u Opatova
Na říčce Brtnice jižně od Kněžic mezi Brodcemi a na katastru Opatova se nachází lokalita Karlín, kde v roce 1838 byla zřízena sklářská huť Karlín i pro výhodnou polohu s dostatkem dřeva na topení. Už druhou pec majitelé nechali postavit v roce 1850. Kolem roku 1870 už sklárna zaměstnávala až 400 zaměstnanců, jak se píše v kronice brodecké brusírny. Přilehlá brusírna pod rybníkem Zlatomlýn pracovala na vodní pohon. Část dělníků docházela z blízkého okolí a 300 osob bylo ubytováno dělnických domech - skláře, brusiče a jejich rodiny. V roce 1886 pro nedostatek topného dříví za posledního skelmistra Bocka byla práce ve sklárně ukončena a většina sklářů odešlado Rumunska do sklárny knížete Hohenzollera, kde byl dostatek dřeva.
Prameny:
Jan Večeřa, Antonín Ondráček, Ota Kejchal: Kněžice,díl I.,Domovopis, vydal Obecní úřad v Kněžicích v roce 1994
Kronika brusírny skla Bordce
Osobní sdělení pamětníků p.Kousala a Zadražila v Brodcích
4.část zde:
http://www.webareal.cz/ceskoslovenskesklo/22-HISTORICkE-PRACE/2565-4-Cast
