„Jsem Valenciálnec!“ vykřikuji a sklízím ovace jak onehdy Kennedy v Berlíně.
V plážovém baru Los Gemelos mě už pár let znají a tak mi tu drzost tolerují. Valenciálci nejsou tak upjatí a sveřepí nacionalisté jako sousední Katalánci, nicméně své valenciánství připomínají zhusta a rádi.
Mám to tady rád. Moje „pueblo“ Oliva není tak přetížené zahraničními turisty jako Gándia, která leží 15 km severně, nebo Denia 10 km na jih, i když i zde se časy mění. Pomerančové plantáže mizí a jsou nahrazovány více či méně zdařilými dvou-třípatrovými objekty s „apartamentos“ mezi kterými tu a tam vykukuje stará tradiční chata -„casita“ několika málo starousedlíků, kteří odolali a své nemovitosti neprodali. Jedním z nich je i můj španělský kamarád Vicente.
Vicente je velkým obdivovatelem českého skla v té nejprofláknutější podobě, shromažďuje broušený olovnatý křišťal – jak říká „crystal de Bohemia“. Taky minimálně metrák jsem mu ho za těch 12 let už dovezl. Ostatně Vincent v tom není sám, i mnoho našich krajanů pod pojmem „české sklo“ má neustále zafixováno jen ty broušené muřinky.
Slíbil jsem, že o dovolené nebudu se sklem zlobit, a když tak, jen docela maličko, a tak vzdálen dva a půl tisíce kilometrů od svého archívu a regálů se griluji na pláži s detektivkou v ruce a předstírám že mi je fuk, že právě v tomto okamžiku moji kolegové v Čechách řádí po blešáku a nakupují úžasné věci, které určitě a bezpodmínečně potřebuji své sbírky.
Ale přece! Vicente mě v tom nenechal. Říká, že na bleším trhu ve vesnici Xaló (to je valenciánsky, kastlilsky je to Jalón), která je odsud zhruba 30 km v horách nedávno viděl „crystal de Bohemia“ a jestli bych se tam nechtěl ject podívat.
To tí Véna písk! Ukažte mi kolegu, který by odolal nabídce prošmejdit jakýkoliv blešák!
V sobotu, pro místní za hluboké noci, tedy v 8:00 vyrážíme z Olivy na jih. Hned za vsí překračujeme říčku tvořící hranici mezi provincií Valencia a provincií Alicante a vjíždíme na Costa Blanca. Vicente doplňuje, že Valenciánsko má ještě třetí provincii Castellón na sever od Valencie, udává i rozlohu v kvadrátních kilometrech, kterou okamžitě zapomínám. Ve své chatrné paměti udržím jen to, že celé Valenciánsko má zhruba tolik obyvatel, jako naše Republica Checa.
Po deseti kilometrech jízdy po rovné pláni osázené pomerančovníky se stáčíme doprava do hor. Silnice se kroutí jak Sexymozek na tiskovce, pomeranče mizí, přibývá kamení. Jen tu a tam je sad brčálových oliv. Bílé vesnice na strmých srázech svahů, sucho, žlutohnědo, vyprahlo.
Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách... tak na to zapoměň!
Kde domov můj?... to jsi si holenku měl rozmyslet dřív!
Přejíždíme kamenný můstek a jsme tu. Přičmoudlá baba mě naviguje na parkoviště jak kdybych roloval s Boeingem.
„Muchas gracias.“
„No bodějť bys nadávala, dal jsem ti dvě eura za parkovné a jaksi si mě zapomenula padesátník vrátit!“
Čert to vem, jdeme hledat „Crystal de Bohemia“.
Bleší trhy jsou snad všude podobné. Tretky z Číny, staré harampádí i nové plagiáty značkových originálů, Holanďané, Angličané, Španělé, Němci a teď nevím, abych si nenaběhnul, no řekněme Afroevropané. Cvičeným okem rejdím po nabízeném zboží, tu a tam nějaké sklíčko zahlédnu, ale české či československé ani náhodou. Až tady!
Vida.
Skleněná soška, evidentně podle kvality zpracování rovněž plagiát, ovšem náš, český! Prodejce dokonce zná původ, přesvědčuje mě, že se jedná o prvotřídní „crystal de Bohemia“ a že u nás by to vyšlo mnohem dráž. Chce za to 6 euro. Možná, že má pravdu. Bylo by to možná o dost dražší, ale nesměl by to být tak nekvalitní padělek. Nebo kupující by musel být pořádná kavka, co si nevšimne neopracovaných švů po lisování.
Ale už mám první zářez, české sklo tu je, na blešáku, v místě, které je pro nás naprosto spolehlivě španělskou vesnicí.
To pravé překvapení mě ovšem teprve čeká. Proderu se kolem stánků s africkými přívěsky z plastů, slunečními brýlemi značky Rayban, nařasenými šatečkami pro malé seňority na fiestu a prodavače tutově pravých Rolexek až na rozpálené kamenné zídce nalézám to, po čem od rána pasu: Hanušův popelník 5116, Rosice 1962 ještě s originalní nálepkou Skloexportu.
Ten fešáku tu na mě čekal určitě dobrých čtyřicet let! Pět euro je trochu moc, ale trhovec, když viděl můj nadšený výraz, slevit nehodlá.
„Pět, to jsou dva San Miguely v Los Gemelos“ našeptává mi mé horší já.
Má lepší polovice se překvapivě přidává k mému horšímu já a poznamenává, že takové mám už doma čtyři.
„Ale ne tuhle barvu“ pokouším se vzdorovat.
„Přesně tuhle barvu!“ tak tohle byl dost ostrý return....
Takže jenom snímeček ze všech stran, aby byl důkaz, že si nevymýšlím.
Sada sklenek Crystalexu, co objevuji na zemi opodál mě už tolik netěší.
Tohle mi dělají vždycky. Ten doma je jistě světlejší, vím to, jsem si jist!
Kvůli blbým dvěma pívům a chvilce řečí.....
Jestli se tohle dozví kolegové, budu za naprostého amatéra.
Cestou z kopců dolů mlčíme. Vicente, jako by cítil to dusno, se nás snaží zabavit a pořád mele o loňské úrodě pomerančů, krizi, nové přítelkyni svého syna José-Antonia, své přítelkyni Rositě, až konečně i on dospívá k logickému závěru:
„Mujeres = problemas!“
„Que?“ ohrazuje se ta moje „mujer“?
„Calor“ odpovídáme s Vicentem jednohlasně.
A fakt že jo, vedro jako u sklářské pece.
Jindra Pařík 8.7. 2010
