Zjevilajako kometa ( http://sofa.litvak.com/ ). Litvakgallery nemá dlouhou historii, založená běloruským imigrantem, Muly Litvakem, koncem roku 2009. Od samého začátku, s neuvěřitelnou raketovou akcelerací odpíchla ze startovacích bloků, s průvanem kolem uší, pozvedla disciplinu sklářského výstavnictví z polohy hospodské improvizace do polohy baletu světla. Zkráceně, z aranžérství skla učinila svébytnou samostatnou disciplinu, kumšt srovnatelný s koncertem Dvořákova rekviem v Obecním domu. Rozsahem nijak zvlášť překypující prostory – dvě patra v supermoderní budově – věži, na Berkovičově třídě, upoutaly pozornost, neodpáratelně již autorskou výstavou Václava Ciglera – Sféry. Rozpůlené žloutky minimalistických vajíček nechávala v odrazech světel měděných parabol vyniknout na povrchu Venuše. Hluboce pod nehty zažraný dojem – člověk ve své osamělosti puzený potřebou ochránit, přitulit poslední rozpůlené embryo vesmíru. Objekt poslední naděje. Znáte jej, ten pocit – viset na vlásku nad propastí? A následný zával štěstí, když se to přečká. (obr. Cigler1, Cigler2, Cigler3).
Československému sklu galerie od počátku přízní nakloněná, drží stranu. Krom zmíněné autorské výstavy Václava Ciglera, si zde kolektivní výstavu odbyla již celá řada československých sklářských výtvarníků: Bohumil Eliáš, Jan Exnar, Vladimíra Klumpárová, Štěpán a Zora Palovi, Václav Machač ... a mnozí další.
V zásadě je veden soukromou galerii dvojí typ expozic: prodejní, kterou galerii živí, a výstavy označované jako „projekty“ – mají přednostně poznávací charakter, příjem výhradně ze vstupného, cirka 60 šekelů. Galerie se frontálně, a nutno dodat velmi efektivně a úspěšně účastní celé řady veletrhů organizovanými aliancí SOFA ve státech. Cenu artefaktů z českých luhů a hájů tam rozhodně nedegraduje. Považte sami, kde byste si přišli na lepšího spojence.
Současná výstava československého skla uváděná pod titulem „Tvůrčí svoboda za skleněnou zdí“, pravděpodobně parafrázuje veleúspěšnou kolektivní výstavu, která ač v jiné sestavě (a názvem: „Sklo za železnou oponou“), kdy její jádro tvořeno převážně exponáty ze sbírky československého moderního skla nadace Steinberg ve Vaduzu, obešlo v létech 2005 – 2007 Corning v NY, Duesseldorf, včetně Národní galerie v Praze ( http://www.cmog.org ). Za sebe přiznávám, že zrovna sujet zázraku československého moderního skla, vynořivšího se nečekaně z hlubin papiňáku, a jeho srovnávání s ovocem svobodného světa, jedno z kardinálních témat, která snad nikdy neztratí na přitažlivosti.
Výstavu koncipoval a zkurátoroval pan Ivo Křen, z Východočeského musea v Pardubicích, protřelý a dobře podkutý znalec, milec skla. Patří bezpochyby k těm kurážnějším, kterým ani v pomyšlení nelze vytknout nedostatek iniciativy. Vzpomeňme jen na jeho záchranářskou misi ve Škrdlovické sklárně, která kromě jiného vyústila ve výstavu „Škdlovické sklo“. Navíc má proti svým konfesním kolegům nezastupitelnou výhodu – sám vytrvale tvrdošíjně pokouší múzy.
Expozice - pod svou taktovkou nechává v prvním ději nastoupit garnituru starých dobrých klasiků, veteránů z 50tých let: Stanislava Libenského, Václava Ciglera, Vladimira Kopeckého, Bohouška Eliáše, Jiřinu Žertovou. Pak zavelí k nástupu omladiny, povolán: Jan Exnar, Vladimíra Klumpárová, Václav Machač, Jaroslav Matouš, Štěpán a Zora Palovi, Jaromír Rybák, Gizela Šabóková, Marián Volráb, Dana Zámečníková. A ptá se zpytavě; jak že s odkazem svých předchůdců naložili, jak zúročili, co rozhojnili, co rozměnili na drobné. Konfrontace se tedy odehrává v jiné rovině, než porovnávání měření přetlaku v hermetickém papiňáku uvnitř a vně. Dějství konfrontace vyňaté z prostoru, položené výhradně do časové linie. Nelze zpochybňovat, že fenomén československého skla má své lůno ve sklenici obrácené vzhůru dnem – všichni do jednoho z veteránů v tom prostoru žili a tvořili, ale s výjimkou pani Žertové a Bohumila Eliáše, z něj později i táli, když nejen za skleněnou zdí, ale i za paravánem stranické legitimace rozhodně újmou nedostatku kontaktu s nepřátelským imperialistickým uměním netrpěli. Právě onen fundamentálně vedený důraz na časovou linii, pro jedno z děl Václava Ciglera, kde ze setrvačnosti či resentimentu přidává mistrovským výbrusem známému tvaru jeden cípeček navíc, vyznívá jako jidiš vtip na ještě lepší jidiš vtip (obr. Cigler4). Naopak, faktickou změnou souřadnic svého působení, nabývá komposice Vladimíra Kopeckého (obr.
Kopecky1) nového přirozeného smyslu, opodstatněnosti, srozumitelnosti – válka barev na ostré hraně rozdrcených střepů …
Ale co naplat, kulturu kontinuity časové nitě jsme u nás proťali jednou tlustou čárou za minulostí; sklo není žádnou výjimkou, ani v Edenu, kde nyní sklízeno k požitkům diváků.
Douškou otázka: „Proč to sakra nejde u nás? Kde to vázne?“
...
a pár řádek automatického textu vystřelených lomcováním z objektů Jiřiny Žertové (obr. Zertova1):
jak příznačné! redukovat svou barevnost na minimum
vycházet z napětí uvnitř
ponechat objem prorůstaný rubínovou nití
svévolně převalovat
postupem vtipně jednoduchým
neopakujíc vrážení ostřic pod tlakem autogenu
narušovat vzácnou oblost tvaru
výrazem jamkových detailů do hroutících stěn
zprůhledňováním spoléhat na impulsy
přicházející z blízkého okolí
- umocňovat vystřižené dál
dýmovým tónem do reliéfů
kultivovaných názorů
prost zkoušek technické vložky
brilantně klenout pravidelné i nepravidelné
světlem svěřené reflexy úvah, v několika vystupňovaných proudech
jako stébla rostlá na kopcích
spanile vibrujících v sólo hrách
tlumením pohybů prostředí v bocích
po předešlé etapě bez významu
zmnožení
Algebra 5.11. 2011
fotografie zde:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/ZCeskoslovenskehoSklaVTelAvivu?authkey=Gv1sRgCPu96-OK1qDFBw#
Malé vysvětlení: velikost obrázků a tím i rozlišení musím z důvodu rychlosti načítání stránek redukovat, a tím kvalita obrázků trpí. Proto v původním rozlišení je najdete na Picasu pod tímto odkazem.
Jindra
