„Rád bych viděl Vaše tanga“ řekl jsem s výrazem neviňátka.
Slečna v pokladně novoborského sklářského muzea po mě na oplátku vystřelila pohoršený pohled. „Tak tohle jsi dědku asi trochu přehnal“ pomyslel jsem si.
Soňa vždycky říkala, že košilaté žertování s mladými děvčaty je typickým projevem stárnoucích mužů po padesátce a taky, že je to dost odporné. Že ji taky někdy neposlechnu. Teď nezbývá než to dohrát do konce. Snažím proto se o co nejprostší pohled vyplašeného koloucha a pevně hledím do těch modrých očí ničících mě krátkými dávkami opovržení.
No pasaran, musím vydržet.
Síla vůle vítězí. Děvče začíná jihnout a na tváři se jí objevuje pobavený úsměv.
„Vy myslíte naši výstavu Tango sklo – proměny barevných kontrastů?“
Viditelně se ulevuje nám oběma.
„Tak to vás musím zklamat, výstava je v informačním středisku na Masarykově a navíc, dneska je zavřená“.
„To jsi mě fakt zklamala, holka, nejdřív ze mě uděláš málem prasáka, a pak z toho stejně nic není“ přemýšlím, co s tím volným časem do zahájení vernisáže.
Je krásné odpoledne, dvě hodiny času, zajedu se podívat za Emanuelem Beránkem do Polevska. Byl jsem tam před dvěma lety v prosinci s kamarádem Robertem z Anglie, začínalo mrznout a také jsme trochu bloudili, dneska budu mít více klidu. Hřbitov na kopci s barokním kostelíkem, který právě renovují, nalézám už bez potíží, stejně jako prostý hrob.
Emanuel Beránek – sklář, vytesáno do žuly.
Procházka po tom malém hřbitově tlačí do hlavy spoustu myšlenek, nepočítám to, ale německy popsaných náhrobků je zhruba stejně jako těch s českými jmény, výhled do kraje zvrásněného zalesněnými sopečnými pahorky, české roubenky vedle typicky německých vilek, vše proložené architekturou z období „reálného socialismu“, krása a řád vedle arogantně neurvalých stop z doby nedávno minulé.
Celá země se hojí z běsů minulého století a tady, v Polevsku, je to snad i přímo fyzicky zhmotněno.
Emanuel Beránek - 22.11.1899 - 1.1.1973.
Muž, který zažil dvě světové války, úspěšné provedl Rudihut v Polevsku velkou hospodářskou krizí a byl od své hutě nacionálními socialisty vyhnán, muž jež za války z ničeho vybudoval škrdlovickou sklárnu a vytvořil fenomén českého hutního skla, muž který byl o všechno podruhé obrán komunisty a přece to nevzdal, má na náhrobku napsáno jen „sklář“.
Přemýšlím, co o panu Emanuelovi Beránkovi vím, co mi o něm řekli pan Michal Gelnar, který s ním připravil jeho poslední výstavu v Novém Boru v roce 1973 a pan Karel Wünsch, který se s ním jako mladý výtvarník přátelil v době, kdy už pan Beránek byl v Polevsku na penzi. Emanuel Beránek byl nejen talentovaný sklář – řemeslník, sklář – výtvarník, ale také schopný manažer a muž, který viděl daleko dopředu.
Jako jeden z prvních pochopil, že výroba kvalitního, pro zákazníky atraktivního hutního skla vyžaduje nejen zvládnout sklářské řemeslo, ale výrobky musí mít i svoji uměleckou hodnotu a nápad a že je pro výrobu nezbytná spolupráce výtvarníků a sklářů. Ještě za války, pozval do své jednoduché huti studenty a učitele umělecké školy z Brna, profesora Zdeňka Junu, profesora Jana Lichtága a také slečnu Vlastu Kadlecovou (Lichtágovou) a společně vytvořili „škrdlovickou antiku“. V roce 1956 u Beránka ve Škrdlovicích vzorovali studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové z Prahy – Lubomír Blecha, Vladimír Jelínek, Zdena Strobachová a Jiřina Žertová z ateliéru profesora Jana Kaplického….
A najednou to vidím.
Mě snad vážně po světě vodí nějaký sklářský skřítek!
Neměl jsem vidět tanga, měl jsem stanoveno, že musím za Beránkem, abych si tu souvislost uvědomil!
Dneska je v Muzeu moderního skla v Novém Boru zahajována výstava Umprumáci pro Ajeto!
Po desítkách let se vracíme tam, kde Emanuel Beránek začínal.
Prosperující sklárna Ajeto pozvala studenty VŠUP z ateliéru Ronyho Plesla, aby ve sklárně vzorovali nové kolekce!
Nejsem si jist, jestli profesor Rony Plesl nebo pan Petr Novotný znají rozhovor s panem Emanuelem Beránkem z roku 1965,(http://picasaweb.google.com/Jindra8526/EmanuelBeranekZeZivotaSklare?authkey=Gv1sRgCLfEstfTucvEbw#)
ale jsem přesvědčený, že se vydali směrem, který pan Beránek už tehdy naznačil:
“Je však potřeba připomenout, že budoucí absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové nevystačí ve sklářské tvorbě pouze se skicákem, ale že je náléhavě zapotřebí zajistit mu co nejvyšší míru praktických znalostí a zkušeností. Mělo by se pamatovat na to, aby odborné školy a výtvarníci dostali k dispozici nějakou sklářskou huť, kde by bylo možno přímo a bezprostředně pracovat se sklem v jeho živé, žhnoucí podobě. Jen tak dojde k uplatnění nadání každého adepta, který chce věnovat své síly dalšímu rozvoji našeho skla – a také sám na sobě pozná, jaké obtíže s sebou nese práce s tímto materiálem. Spolupráce s technikem a praktikem je vždy nutná a čím dřive ji zavedeme do našeho školství, tím lépe pro budoucnost našeho skla.
Pro další orientaci našeho sklářství bychom si měli také uvědomit, že výrobu užitkového skla převezmou stroje a že se musíme na tuto okolnost již dnes připravovat….“
Tolik Emanuel Beránek v časopise Umění a řemesla, č. 5, 1965.
Neumím posoudit, jestli právě dnes v Ajetu vystavují budoucí velcí mistři, jako byli Blecha nebo Strobachová a jsou Jelínek nebo Žertová, ale moc si přeji, aby tomu tak bylo.
Skvělá práce Ajeťáci, držím palce studentíci a děkuji za pozvání.
Jindra Pařík 22.7. 2011
Fotky z Polevska:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/PolevskoEmanuelBeranek?authkey=Gv1sRgCMqwrdqejrWCnAE#
Umprumáci pro Ajeto:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/UmprumaciProAjeto2011?authkey=Gv1sRgCNLe48nHrdPoeg#
Fotky z vernisáže:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/UmprumaciProAjetoVernisaz1672011?authkey=Gv1sRgCIb1nMmHu7iRNg#
