Titulní obrázek: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
Picture in caption: Vladimír Jelínek,1965, Škrdlovice, 6525
 |
Československé sklo Czechoslovakian Glass Mistři českého skla - Czech Glass Masters |
Stav nákupu:
0 ks / 0,00 CZK [košík]
NOVINKY
Blog LOLAProtože nejen sklem člověk jest živ, přidal jsem k naší stránce blog ze života, takového jaký je...... KONTAKTY
BDASoft s.r.o.
U Školky 434
251 69 Velké Popovice, Czech
tel: +420605262179
napište nám
CzechGlassGuide@gmail.com
IČO: 03081737, DIČ: CZ03081737
U Školky 434
251 69 Velké Popovice, Czech
tel: +420605262179
napište nám
CzechGlassGuide@gmail.com
IČO: 03081737, DIČ: CZ03081737
Ladislav Oliva - 90. let
Nemám rád podzim.
Sychravá šeď na mě ze všech koutů křičí: „dobře už bylo“.
Spíše než zadumaný a nostalgický jsem hrubě a velmi intenzivně naštvaný. Protivný sobě i rodině, protože jen pomatenec by v takové slotě vylejzal z domu, nemám na kom si své podzimní frustrace vybít. A do toho ten vytrvalý kašel a vztyčený Sonin prsteníček – na hospodu tenhle týden zapomeň!
V takovém rozmaru přijíždím na vernisáž pana Ladislava Olivy v galerii Detesk v Železném Brodu.
A jdu si pro zasloužených pár facek. Zatímco já si v sobě bolestínsky hýčkám ten svůj podzimní splín a hledám v něm paralely s podzimem mého života, tady ten drobný usměvavý muž, který 21. srpna oslavil své devadesátiny, se tu usmívá a září a ostatní kolem také, všichni jsou rádi že tu jsou a že on je tu s námi, oslava, jak se patří.
A to už se ke mně hrne Vladimir Klein, na jehož tváři září široký úsměv, je tu paní Gizela Šaboková, Oldřich Plíva, manželé Tesařovi, pánové Zdeněk Lhotský a Lukáš Šulc, a spousta dalších sklářů a výtvarníků, bývalých studentů profesora Olivy.
A to už si bere slovo kurátor této výstavy, pan Dr. Milan Hlaveš.
Mluví spatra, a jako vždy, velmi věcně a přitom zábavně a poutavě.
No ostatně, nahrál jsem vám, to, můžete se přesvědčit sami, že nelžu ani nepřeháním.
Presentace Dr. Hlaveše 1.díl
Presentace Dr. Hlaveše 2.díl
Težko představit životní dílo pana Ladislava Olivy sto vystavenými exponáty, ale můj, ryze subjektivní dojem je, že se to povedlo, však stačí se zajet podívat.
„Jak se vám to tu líbí?“ ptal se mě pan doktor Hlaveš.
Jak mu odpovědět, aniž by měl pocit, že mu snad chci pochlebovat.
Tak říkám: „no je to pěkné, mají tu čisto…“.
„Vás ten Vízner tedy poznamenal…“ podotknul pan doktor a já věděl, že on ví.
Pak ještě dlouhá debata s panem Lukášem Šulcem, o tom, jak se to sklo ŽBS vlastně dělalo, přikyvuji, jako bych to snad chápal, i když jsem rozuměl tak sotva třetině toho, co mi říkal, snad jen to, že šlo o „dlouhé sklo“ (to si dogoogluji) a pak debata o tom, jak dnes každá železnobrodská figurka je přisuzována panu Brychtovi, a že s tím můžeme tak málo dělat, snad jen říkat: fakt ne. A že pan Zemek hutní sklo pro ŽBS nevzoroval, ale jak je nesmírně těžké dokázat, že něco něčím není, ale že to je vlastně jedno, protože „komu dneska na tom záleží“.
No, pár nás je, a pan Lukáš mezi nás patří….
A nakonec se ještě seznamuji osobně s panem Ivanem Kalouskem, zakladatelem a majitelem firmy Detesk, se kterým se sice znám asi 15 let, ale pouze jen přes www.cs-sklo.cz.
Je ohromné, že úspěšní lidé, jako pan Kalousek, místo aby si pořídili jachtu na Azurovém pobřeží, své peníze investují do takové věci, jako je museum skla. Bez grantů a dotací, ze svého, z lásky ke sklu a svému kraji.
Domů odjíždím jako z terapie.
Jakýpak podzim, natož podzim života. Mám před sebou tolik úkolů a závazků a tolik práce. Vždyť je to fajn, nemuset se trmácet na bicyklu Francií, ale věnovat se řazení sklíček do databáze, hledání čísel vzorů v katalozích a v neposlední řadě, také budu mít čas splnit to, co jsem slíbil panu Kleinovi.
Buď pochválen nečas a slota, déšť a mlhy.
Je čas přestat se flákat.
Díky pane Ladislave Olivo, díky pane Milane Hlaveši. Díky pane Ivane Kalousku.
Mnoho dalších tvůrčích a šťastných let vám všem.
13.10. 2023 Jindra Pařík
Fotografie
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Odešel Vladimír Jelínek
Smutná zpráva.
Dne 20.6. 2023 nás opustil pan Vladimír Jelínek ve věku 89 let.
Muž s velkým srdcem.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Odešel pan Vladislav Urban
V pošmourně ponurém Brně jsme se včera rozloučili s legendou československého lisovaného skla, panem Vladislavem Urbanem.
Tedy jen s jeho pozemským bytím, protože panu Urbanu bylo souzeno státi se nesmrtelným.
Svým dílem, svojí prací, rodinou, přáteli, obdivovateli.
"Nestane se to každému" říkával pan František Vízner, když si lisované sklo před lety oblíbili tehdy mladí výtvarníci jako Maxim Velcovsky nebo Jan Čapek .
"Nestane se to každému" říkám si s ním a mám na mysli tu úžasnou shodu náhod, díky které jsem nějaký čas mohl být poblíž tohoto velkého muže i když často jen jako "přítel na telefonu".
Dnešní den byl jak každý jeden z Urbanových obrazů.
Nejdřív, na první pohled, zasmušilý, smutný, šedý, ale pak, při troše trpělivosti se z ničeho nic objeví nebývale jasné světlo, zář která projasní den i mysl.
Pan Urban měl pevný stisk ruky.
Upřímný, ale až bolestivě drtící. Dnes mám bolest na duši z toho, že už nikdy mě drsně nepomačká ty mé artrotické klouby ve své dlani.
"Nikdy nezapomeneme" v případě akademického sochaře pana Vladislava Urbana není pouhá fráze na stuze věnce. Je to holá skutečnost, ryzí fakt.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vážení a milí přátelé československého skla
(FOR ENGLISH SCROLL DOWN PLEASE)
Bylo to včera, ale vlastně je to 13 let, kdy jsem poněkud nejistě a nervózně chystal první „výtisk“ internetového Českosloslovenského skla, který pak „vyšel“ 1.1.2010.
Jak a proč k tomu došlo Vám napíšu možná někdy jindy.
Mnozí z Vás jsou „se mnou“ od počátku, tak víte jak to bylo.
Kromě toho, že jsem si „cintal pentli“ a „okecával“ kdejakou sklářskou událost jsem také dost intenzivně pracoval. Kdybych byl opravdový žurnalista, psal bych o „špičce ledovce“ neboť napsat více než dvě věty bez otřepaného klišé, je velmi neprofesionální.
V čem spočívala ta neviditelná, ale velmi tvrdá práce?
Sháněl jsem všechny publikované „papírové zdroje“, především časopisy Glasrevue, Tvar, Domov a pak reklamní katalogy i vzorové knihy a ty pak oskanoval a publikoval v příslušných kolonkách.
Když si to dnes „digitalizované“ projdete, zjistíte, že jsou to tisíce stran.
No a ti co si někdy hráli se skanerem asi umí spočítat jak ta potvora vedle mě v pracovně vrčela.
Ale právě pro ty zdroje, ne pro moje blábolení, se stalo Československé sklo populární.
A pak jsem začal být zahlcován maily s prosbou o pomoc s určením toho či onoho sklíčka.
Věděl jsem, že „jsem to někde viděl, když jsem to skanoval“ a tedy že to někde na stránkách cs-skla je. Ale najít kde, vždycky znamenalo procházet hromadu zdrojů, úkol na hodiny.
Řekl jsem si: „to chce systém!“
A založil jsem si na každého autora a sklárnu složku, jako ten Mrázek.
Tedy na disku. Když pak přišel dotaz, bylo to jednodušší, protože jsem uměl odhadnout autora nebo sklárnu a stačilo profrčet složky a bylo to, čas potřebný k zatřídění sklíčka se zkrátil na pětinu.
Pak jsem si na to udělal prográmek, vlastně vyhledávač v databázi na DVD disku.
Rozvoj internetu a IT, tedy zejména zrychlení přenosů mě umožnilo začít uvažovat o internetové aplikaci – nástroje pro atribuci československého skla.
A tak jsem spáchal Czech Glass Guide.
Takhle v jedné větě to vypadá prostě, a vlastně to i prosté bylo.
Chvilka přemýšlení, volba padla ne e-shop, který jsem „znásilnil“, zrušil možnost koupit a k velké lítosti Vás mnohých i cenu – nejsem schopen odhadovat ceny každého výrobku a udržovat je aktuální a pak už to stačilo jen „nakrmit daty“.
Důležité a zásadní pro CGG je nejen sklo zatřídit, ale dodat odkazy na zdroje, které toto zatřídění potvrzují. Proto tam nenajdete některé věci, o kterých je notoricky známý autor, ale já prostě zatím nenašel v literatuře žádné potvrzení toho přiřazení.
Ale mnoho skla tam nenajdete také proto, že tam prostě ještě není, mám tam zatím jen něco přes 8 000 kousků, tedy – je to výzva do budoucna.
Kdybych byl novinář, napsal bych, že jsem se rozhodl Vás „nechat nahlédnout do své kuchyně“ ale protože na cs-sklo.cz je klišé tabu, popíšu Vám, jak to vlastně v tom CGG dělám.
Nemusíte to číst, pochopitelně
Jak to dělám
Kostru programu mám hotovou, autoři, sklárny, druhy výrobků – všechny kategorie mám připraveny a zčásti i naplněny daty. Spousta obrázků jsou výřezy ze skanů z časopisů, vypadá to škaredě.
1.Úloha
Vyměnit obrázek v CGG.
Přátelé mi často pošlou lepší fotografii výrobku, než v současném CGG mám, a chci obrázek nahradit.
Prosím, moc prosím, když mi posíláte fotku, k něčemu, co jste v CGG našli, napište k tomu číslo vzoru, nebo alespoň autora a sklárnu, není li v CGG číslo uvedeno. Když mi někdo pošle sadu nádherných fotek bez zatřídění, pošle mě vlastně na začátek.
Jako příklad jsem vybral fotku ze skvělého webu našeho slovenského kolegy Martina Hattaše www.sklo-union.eu kterou nahradím tu škaredou co dosud v CGG mám.
Jak to udělám ukazuje tohle video.
2. Úloha
Přidání nové položky do CGG
Přátelé mi občas pošlou nějakou další věc, již dobře zatříděnou, abych ji doplnil do CGG.
Kolega Lukáš mě poslal vázičku pana Schrötera, mám ji tam ve třech velikostech, on našel čtvrtou, poslední.
Tak ji tam doplním.
3. Úloha
Vytvoření nové položky v CGG
Tahle úloha je v podstatě základní. Procházím systematicky Glasrevue a nahrávám a zatřiďuji vzory.
Takhle to celé vlastně od začátku vzniká.
Vlastně to není vůbec nic složitého, jen sled úkonů, deset, dvacet kliknutí, než se něco v CGG změní na jedné položce.
Žádná velká inteligence, žádná velká moudra, jen hromada práce a času u monitoru.
Pýcha
Pýcha předchází pád, tak se to říká.
Ale každý rodič je pyšný a hrdý na své děcko a dvojnásob pak, když se mu daří.
A CGG se daří, zdá se.
Za dva roky existence jej navštívilo skoro 40 tisíc unikátních návštěvníků a mnozí se vrací a CGG používají, protože přístupů na stránku mám zaznamenáno desetkrát více.
92 zemí světa?
Paráda, československé sklo spojuje národy ….
Jasně, už brzdím…
Přesto si dovolím takovou neskromnost, CGG si získal respekt i skutečných odborníků na československé sklo jako je pan Dr. Milan Hlaveš nebo pan Dr. Petr Nový, ano moji přátelé – doktoři přes sklo. Pan Dr. Nový výraznou měrou přispěl k zkvalitnění údajů o lisovaném skle uváděných v CGG, když s kolegy panem Polaneckým a paní Havlíčkovou psal knihu Hledání rovnováhy.
A nedávno se abonentem CGG stal i světoznámý odborník Mark Hill.
No ale abych se nedmul jen pýchou.
Pan Mark Hill se stal abonentem. Jako mnozí z Vás a moc vám za to děkuji.Ale zdaleka ne všichni, kdo CGG užívají jsou předplatitelé protože jsme CGG ponechal jako hodně otevřený zdroj. Výhodou abonentů je přístup do knihovny CGG, který je chráněn heslem.
Mám tam ještě Privátní knihovnu – do té mám přístup jenom já, ne proto, že bych se s vámi nechtěl podělit, ale proto, že tam mám naskanované dokumenty, které jsou chráněny copyrightem, a proto je tam mám výhradně pro svou potřebu, abych nemusel cestovat s valníkem knih.
Proč potřebuji abonenty?
www.cs-sklo.cz léta platím ze svého, tedy vlastně rodinného, i já mám děti a vnoučata.
Doménu, služby webarealu, a hlavně datové úložiště google.
Pro CGG jsem totéž musel pořídit znovu, a také všechny ty služby platím každoročně. A dohromady s cs-sklo.cz to pak už dělá docela zajímavou sumu, určitě na dovolenou pro vnoučata by to bylo.
Tak, podobně jako ten Google, potřebuji každoroční příjem.
Jenže nejsem takový prevít jako Google, a abonentům, i když jejich rok už vypršel, nic nevypínám a žiji nadějí, že když budou chtít CGG používat dále, sami svůj příspěvek pošlou. A mnozí tak dělají a zato ohromný dík přátelé. Mnozí, ale nepřevažují, Bohužel.
No, a velká většina uživatelů CGG vlastně abonenty ani není.
Trochu mě to mrzí, protože to dělá jen méně než 1,40 Kč denně, které asi budou chybět málokomu, ale CGG by hodně pomohly. Nejen financovat provoz, ale i pořizovat nové zdroje, katalogy, časopisy.
Tak jsem si poplakal, ale není tak zle.
Dobří lidé ještě žijí, a díky nim půjde CGG do třetího roku své existence statečně a nezlomně.
Díky moc přátelé a hezké svátky všem.
A kdyby někdo nevěděl, co mi dát k Vánocům….. link
Jindra Pařík 24.12. 2022
Dear friends of Czechoslovak glass
It was yesterday, but it is actually 13 years ago, when I was somewhat uncertainly and nervously preparing the first "copy" of the online Czechoslovak Glass, which was then "published" on 1 January 2010.
How and why this happened I will write to you maybe some other time.
Many of you have been "with me" since the beginning, so you know how it was.
Apart from the fact that I "babbled" and I was "embellishing" every glass event, I was also working quite intensively. If I were a real journalist, I would write about the "tip of the iceberg" because to write more than two sentences without a hackneyed cliché is very unprofessional.
What was the invisible but very hard work?
I sought out all the published "paper sources", mainly Glasrevue, Tvar, Home
magazines and then advertising catalogues and sample books and then scanned and published these in the appropriate columns.
If you go through the "digitized" stuff today, you'll find it's thousands of pages.
Well, those who have ever played with a scanner can probably count how much time the scanner next to me in the office growled.
But it's for those sources, not my babbling, that Czechoslovakian Glass became popular.
And then I began to be inundated with emails asking for help identifying this or that glass.
I knew that "I had seen it somewhere when I scanned
it" and therefore that it was somewhere on the cs-glass website. But finding where always meant going through a bunch of resources, a task for hours.
I said to myself, "it need a system!"
And I set up a folder for each author and glassworks, like Mrazek.
I mean, on a disk. Then when the query came in, it was easier because I could guess the author or the glassworks and just browse through the folders and that was it, the time it took to sort the issue was cut to a fifth.
Then I made a little program to do it, actually a database search on the DVD disc.
The development of the Internet and IT, especially the speed of transfers, allowed me to start thinking about an Internet application - a tool for attribution of Czechoslovak glass.
And so I started the Czech Glass Guide.
In one sentence it looks simple, and actually it was simple.
A moment's thought, the choice fell on not the e-shop, which I "raped", cancelled the possibility to buy and, much to the regret of many of you, the price - I am not able to estimate the prices of each product and keep them up to date, and then it was enough just to "feed it with data".
It is important and essential for CGG to not only attribute the glass, but to supply links to sources that confirm that classification. That's why you won't find some things in there that the author is notorious for, but I just haven't found any confirmation of that assignment in the literature yet.
But you also won't find a lot of glass in there because it's just not there yet, I have just over 8,000 pieces
so far, so - it's a challenge for the future.
If I were a journalist, I would write that I decided to "let you peek into my kitchen" but since cliché is taboo on cs-sklo.cz, I will describe how I actually do it in this CGG.
You don't have to read it, of course.
How I do it
The skeleton of the program is ready, authors, glassworks, types of products - all categories are ready and partly filled with data. A lot of the images are cutouts from magazine scans, it looks ugly.
1.Task
Replace image in CGG.
Friends often send me a better photo of a product than I have in the current CGG, and I want to replace the image.
Please, very please, when you send me a photo, for something you have found in CGG, write the pattern number, or at least the artist and the glass factory, if the CGG does not list a number. When someone sends me a set of beautiful photos without attributing, they are actually sending me back to square one.
As an example, I have chosen a photo from the great website of our Slovak colleague Martin Hattas www.sklo-union.eu to replace the ugly one I still have in CGG.
This video shows how I do it.
Task 2
Adding a new item to the CGG
Friends occasionally send me another item, already well sorted, to add to the CGG.
My colleague Lukas sent me a vase by Mr. Schröter, I have it in three sizes, he found the fourth, the last one.
So I will add it.
3. Task
Creating a new item in CGG
This task is basically basic. I systematically go through Glasrevue and upload and sort the patterns.
That's how it's actually created from scratch.
It's actually nothing complicated at all, just a sequence of actions, ten, twenty clicks to change something in CGG on one item.
No great intelligence, no great wisdom, just a bunch of work and time at the monitor.
Pride
Precedes a fall, so they say.
But every parent is proud and proud of their kid, and doubly so when they do well.
And CGG is thriving, it seems.
In two years of existence, it has had nearly 40,000 unique visitors, and many return and use CGG because I have recorded ten times as many accesses to the site.
92 countries in the world?
Awesome, Czechoslovak glass connects nations ....
Yeah, I'm slowing down...
Still, if I may be so immodest, CGG has earned the respect of even real experts on Czechoslovak glass like Dr. Milan Hlaveš or Dr. Petr Nový, yes my friends - glass doctors. Dr. Nový contributed significantly to the improvement of the data on pressed glass presented in CGG when he wrote the book Finding Balance with his colleagues Mr. Polanecký and Mrs. Havlíčková.
And recently, world-renowned expert Mark Hill has also become a CGG subscriber.
But not to be puffed up with pride.
Mr. Mark Hill has become a subscriber. As many of you have, and I thank you very much for that.
But by no means all who use CGG are subscribers because we have kept CGG as very much an open source. A benefit of subscribers is access to the CGG library, which is password protected.
I also have a Private Library - only I have access to that, not because I don't want to share, but because I have scanned documents
there that are copyrighted, and therefore I keep them there for my exclusive use so I don't have to travel with a wheelbarrow of books.
Why do I need subscribers?
I have been paying www.cs-sklo.cz for years out of my own, well actually my family's, I have children and grandchildren too.
Domain, webareal
services, and most importantly google data storage.
For CGG I had to get the same again, and I also pay for all those services annually. And together with cs-sklo.cz it makes quite an interesting sum, certainly for a holiday for the grandchildren it would be.
So, like that Google guy, I need an annual income.
But I'm not such a bugger as Google, and I don't turn off subscribers, even though their year is up, and I live in the hope that if they want to continue using CGG, they will send in their contribution themselves. And many do, and for that a huge thank you my friends. Many, but they do not prevail, unfortunately.
Well, and the vast majority of CGG users are not actually subscribers. I'
m a bit sad about that, because it only makes less than 6 cents a day, which probably few people will miss, but would help CGG a lot. Not only to fund operations, but to acquire new resources, catalogues, magazines.
So I cried, but it's not that bad.
The good people are still alive, and thanks to them the CGG will go into its third year of existence bravely and unbroken.
Thanks a lot, friends, and happy holidays to all.
And if anyone doesn't know what to give me for Christmas..... here is the link
Jindra Pařík 24.12. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libenský Award 2022
„Viděl si to?“ strčila do mě Soňa loktem.
„Co bych jako měl vidět?“ jedu pražským metrem po několika letech a není to něco, co bych si zrovna užíval.
„No ten chlápek támhle, ten má na ruce staré digitálky. Ty, co se nosili v osmdesátých…“
„Houbeles, ten má ty „chytré“ hodinky a nastavil si „retro“ ciferník“, jestli chceš, nastavím ti ho taky.“
„Jediný, kdo tu má retro ciferník jsi ty!“
Vy, kteří jste jako já, ženatí spíše desetiletí než léta, už jistě tušíte, že jsem jen polknul a mlčel, protože jakýkoliv odpor by byl hustě kontraproduktivní.
„Proč bys mě to jako nastavoval, mě vyhovují ty ručičky, tam vidím čas!“ odsekla.
Tedy vím, že má žena vidí vše, od ledabyle pohozených ponožek až po skvrnu na mém saku, ba občas vidí i to, co není, ale čas? Opravdu někdo může vidět čas?
“Jak jako ten čas vidíš, prosím tě?
“No, jednoduše. Když bude ručička tady, mám být támhle, co je na tom nepochopitelného?“ zpražila mě.
Kouknu na tu svoji časomíru, a musím uznat, že má zase pravdu.
Ručička má oběhnout čtvrtkruh, a máme být na Pražském hradě, v Rožmberském paláci.
A to se musím ještě vykulit do starých Zámeckých schodů, vyfotit úžasné panorama Matičky Stověžaté. Hašlerovi dal někdo do ruky cigáro. Směj se, když sotva popadáš dech.
A jsme tu, a já vidím čas, aniž bych k tomu potřeboval hodinky.
Ano, bylo to v roce 2010, kdy jsem zde psal o Ceně Libenského a pomluvil Charlotte van Wouwe z Belgie, která dokázala, že na sklo se sice dá hrát, ale nedá se to poslouchat.
V dvoraně Rožmberského paláce, kde budou vyhlášeni letošní vítězové Stanislav Libenský Award totiž mistrovky muzicíruje Petr Špatina, a právě na sklenky vyladěné vodou. Mé omyly mě budou provázet celý slavnostní večer. Přiznám to bez mučení, můj staromilský a konzervativní vkus se s neúprosnou pravidelností míjí s vkusem odborné poroty a vítězné dílo bych často nedal ani do sklepa, protože by zabíralo místo nějakému krásnému bicyklu.
Ne tak letos. Ale nepředbíhejme.
Přátelské přivítání od Marka Veselého, který, navzdory tomu, jaký vždycky od nás dostane „kartáč“ zůstává milý a zdvořilý, vzpomínání s Františkem Janákem na jeho boj o sklářskou školu v Kamenickém Šenově, který nakonec vyhrál, ale na stupních vítězů už nestál, jak už to na světě bývá.
Pan doktor Milan Hlaveš, jako vždy rozšafně vtipkující a pozdě, ale přece, kverulující Jirka Šuhájek s nezbytným kloboukem a skeptickým nadhledem.
Marek Veselý zahajuje slavnostní večer, letos zjevně v uvolněnějším a improvizovanějším duchu.
Hned úvodem publikum, na které dopadá na pražské září poněkud nezvyklý chlad, rozehřeje aukcí obrazu sympatické výtvarnice Galiny Nikiťuk. Galina, uprchlice před válkou z ukrajinské Oděsy namalovala obraz inspirovaný sochou Stanislava Libenského, a Marek jí nabídl právě tuto formu pomoci. A tak se chvilku bavíme hereckým výkonem průvodce dnešním večerem.
A pak nás zase dobíhá ten zatrolený čas. Zahájilo se o nějakých 40 minut později, a ty nám teď chybí, protože se začíná rychle stmívat. Svoji cenu předává předseda poroty, pak další člen poroty, Anička chvilku zpívá, a vyhlášené vítěze už nevidíme, tedy vizualizace plynoucího času dokonalá.
Takže už je konečně načase se na to sklo podívat.
Mrzout, co ve mně bydlí, mi našeptává „to zase výron konceptu a užvaněného mudrování“ ale jak jsem předeslal. Omyl. Na díle oceněném prvním místem bych se tentokrát s porotou naprosto shodnul. Vytvořila jej Renate Zeimule z Lotyšska.
No a pak dál, zase jako obvykle, ale což, nemusí hned pršet….
Pokud budete mít cestu do Prahy, zajděte se na výstavu podívat, a pokud cestu do Matky měst mít nebudete, je výstava Stanislav Libenský Award 2022 dobrým důvodem ji navštívit. Tedy do 22. října.
A má-li někdo opravdu takový pech, že se do Stověžaté opravdu nemůže dostat, je tu ještě jedna šance, tedy kromě zakoupení si výstavního katalogu.
Pan Marek Veselý oznámil dobrou zprávu:
Právě včera spustil web na podporu začínajících umělců www.praguegallery.com, řadu vystavených prací tam naleznete, a můžete si i zakoupit.
Tak jsem včera viděl čas.
Nejen díky mé paní Soně, ale díky Stanislav Libenský Award.
A co víc, čas jsem vnímal pozitivně a optimisticky, nikoliv nostalgicky lítostivě.
Čas, který alespoň tady, ubíhá správným směrem.
Jindra Pařík 28.10. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
SKLO JE JAKO JAZZ - RENÉ ROUBÍĆEK *100
Dneska to mám lehké, neboť svoji, více než málo, zaujatou reportáž mohu začít něčím, na co se vždy v mých notickách nejvíc těší náš milý doktor přes sklo, pan Dr. Milan Hlaveš. Tedy popisem naší cesty na tu či onu výstavu či akci. Samozřejmě, že mě to nikterak zvlášť radost nedělá, ale zde musím být značně kritický, a nebojím se toho přísného odsudku, protože zde pořadatel, tedy Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov, selhal naprosto ostudně.
Zhruba od České lípy totiž začalo sněžit a cesta přes kopec z Nového Boru do Šenova byla sjízdná jen s maximální pozorností a za až nebezpečného duševního vypětí. Hulvátské chování předjíždějících šoférů, z nichž minimálně jeden na mě hulákal z okénka něco ve smyslu „nauč se řídit ty magore“ a následnou scénku typu „rozvod se Soňou“, když jsem se jej snažil dostihnout a vyříkat si to s ním jako „chlap s chlapem“, bych nezmiňoval vůbec, kdyby mi i celou cestou zpátky domů Soňa nehubovala, že jsem se prý „choval jako malej kluk“.
Pozitivní na tom všem je, že tohle je naprosto jediné negativum, které mohu pořadateli vytknout, protože celé odpoledne, věnované stému výročí narození René Roubíčka probíhalo v mile svižném tempu udávaném tóny jazzového klavírního doprovodu. Aula školy byla zcela plná, pozdě příchozí pak postávali i na galerii.
Jeden politik, druhý politik, zřejmě povinná úlitba těm, kteří ovládají školní penězovod, a pak už pan Dr. Petr Nový s informací o plánované výstavě René Roubíčka v jeho domovském MSB, pořádané ve spolupráci se sklárnou Jiřího Pačínka v Kunraticích u Cvikova, slavnostní odhalení skleněné instalace René Roubíčka věnované škole rodinou výtvarníka a pak ta přednáška.
Nevím jak vy, ale já se slovem přednáška mám od studií spojeno něco šíleně nudného, před čím je lepší se na tu hodinu a půl schovat v některé z dejvických hospůdek, tedy hned poté, co se podepíše prezenční listina. Doktor Hlaveš, jako už tolikrát dříve, mi do mých představ zabodl vidle.
Nejen, že nenechal kolovat docházkovou listinu, ale jeho prezentace byla zábavná i poučná a k velké škodě trvala snad necelých třicet minut. Jsem si jist, že by se klidně mohla protáhnout na těch standardních minut devadesát, a milý doktor by měl neustále co říct jak k dílu, tak i osobnosti pana René Roubíčka a nikdo by nezíval nudou. Chtěl jsem povstat a skandovat „Zugabe“, ale jedna výtka mé paní denně, je přesně to, co dokážu zvládnout a unést, a tu jsem ráno vyčerpal v tom autě. Inu ovládl jsem se.
V programu odpoledne byla i prohlídka školy, a já měl to štěstí, že mě celou budovou, ateliéry i dílnami provedl sklářský výtvarník a pedagog školy, pan Petr Stacho. Bylo patrné, jak je na svoji školu a její vybavení právem pyšný a protože vím, že i pan Stacho dobře ví, o čem mluví, měli bychom na tu nejstarší sklářskou školu ve střední Evropě být hrdí i pyšní my všichni a já tedy zcela jistě jsem.
Jsem rád, že škola zápas o svoji existenci před deseti lety vyhrála, a tak trochu mě hřeje, že i tenkrát jsme byli s Československým sklem u toho.
Pro pořádek a v zájmu historické pravdivosti, musím dodat, že k očekávanému dalšímu závažnému střetu s doktorem Hlavešem nedošlo, protože řízků pořadatel připravil dost pro nás oba. Vzhledem k skvělému cateringu, který pořadatel zajistil, jsem se rozhodl, že pomlčím o tom, jak jsem cestou zpátky k autu na náledí uklouznul, a nabil si čumák, detaily panu doktorovi H. sdělím tedy jen mailem, protože vím, že na ně čeká.
Ještě jednu věc bych měl zmínit.
Prodejnu prací žáků školy. Těžko popisovat, to se musí vidět. Za ceny více než příznivé nakoupíte věci budoucích slavných český sklářů. Bez legrace.
No a pak, ještě na kávu do Nového Boru k panu Vladimiru Kleinovi a slib, že se tam brzy vrátíme.
Ale o tom vážně až někdy jiny.
Jindra Pařík 24.1.2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
České vánoční ozdoby v Paříži
Mám pro vás dvě zprávy.
Kterou chcete slyšet dřív: tu dobrou, nebo tu špatnou?
Já raději začnu tou pozitivní. Ne, nebojte se, že to bude jak v tom prastarém vtipu o lékaři, který též nabízel dvě možnosti a ta dobrá byla „teplota klesla“….
Takže to dobré.
Výstava českých vánočních ozdob v Paříži, na kterou mě pozval „jizerský bard“, spisovatel, historik a kurátor pan Dr. Petr Nový, je absolutně dokonalá a skvělá. Dobré nasvícení, rozumně uspořádané vitríny, a nemohu si odpustit, nezmínit Františka Víznera, všude čisto. Skvělá prezentace české sklářské dovednosti.
Vzpomínám si na výstavu mnohem větší a vážně úžasnou, kterou před léty spáchal stejný delikvent Dr. Nový, a jak už to u něj bývá, napsal k tomu i knihu, a jak už to u něj bývá, báječnou.
Výstava v Paříži, ovšem, měla úplně jiný charakter i účel.
A chápu, že popularizační a komerční.
Co ti žabožrouti vědí, jak krásně jsou naše skleněné vánoční ozdoby?
A přijel dr. Petr Nový z Jablonce, jim to ukázat. Současné věci, ty, které si můžete koupit.
A předvedl to skvěle.
A teď se dostávám k té druhé části.
Ty špatné zprávy.
Jak jen to říct, a být slušný.
Výstava je až ve čtvrtém patře něčeho , co si říká jako České kulturní centrum v Paříži, ale je to v podstatě ošumělá budova na Rue Bonaparte, kterou poznáte podle toho, že tam vedle vlajky Evropské unie stejně smutně visí ošuntělá, nevypraná vlajka naší vlasti.
Je to sice pár kroků od Louvre, paralalelně s Rue de Seine kde je mnoho prodejních galerií, ostatně je jich pár i v té „naší“ rue, tedy relativně prestižní místo, ovšem totálně umrtvené chcíplou výlohou.
Na výstavu se propasujete až přes něco, co si říká „Czech Concept Store“, jehož nabídku mohu stěží komentovat jinak, než slůvkem „proč“?
Má moji vlast v Paříži representovat nějaký „koncept“?
Inu, proč ne, nebuďme staromódní, ale to by tam nějaký ten „koncept“ musel být. Nejsem v téhle branži moc kovaný, ale vím, že tam není. To pozná i laik.
Jen někdo chce něco prodat, a prezentují to hůř, než černí jinoši co prodávají Eieffelovky n prostranství před Louvrem.
A pak ty schody. Spisovatel, Dr Nový, mě nabídl východisko i slogan „Schody do nebe“?
Asi jo, dobrý nápad.
Jen by celé schodiště nesmělo být lemováno Kunderou. Príma, četl jsem Směšné lásky i Žert, ten muž umí psát, ale takových v Čechách, ba i na Moravě máme dost. Žije v Paříži.
Tedy důvod, proč nebýt ve Českém centru, soudím. Určitě má své francouzské čtenáře, a České centrum, by mělo asi pomáhat se prosadit novým autorům a výtvarníkům, a ne se lehce šoulat po slávě minulé. V druhém patře, změna. „Václav Havel“ kdo by ho neměl rád.
Ukápla by mi i slza, když jsem viděl ty fotky z Listopadu. Trochu jsem se taky namočil.
Ale Bože!
Tohle je to co české centrum Francouzům předvádí?
Jako kdyby u nás presentovali Francii De Gaullem? Koho to osloví?
Smutný příběh. Ano, bylo to velké, ohromné, ale je to, bohužel, už 30 let.
A pak, zase provázen Kunderou, tedy nesmyslnými fotokopiemi jeho titulů přeloženými do různých jazyků, přicházím do toho skleněného ráje.
Zkusil jsem to nafotit, ale vidět, to je něco jiného.
Soňa hned ukázala na pár věcí s jejím neodolatelným „to se mi líbí“ a já přemýšlel, jestli dole zaplatím hotovostí, nebo raději kartou.
Ani jedno se nestalo. Vystavené, byť současné zboží, není na prodej.
WTF?
„Já nechci to vystavené, já chci, to co tam vystavujete si koupit, nebo objednat.“
No to nejste první, řekla mi slečna na recepci, takových tu bylo už hodně.
Sním nebo bdím?
Uděláme výstavu vánočních ozdob současných výrobců a neumožníme lidem si to koupit?
Jsem snad z jiného světa?
Fakt si myslíte, že zítra je napadne si někde na netu vyhledat výrobce a složitě z ČR kupovat?
Možná jo, Soňa říká, že jsem trochu senilní, poslední dobou. Třeba jo.
Ale co je doma, to se počítá, a když už to auto Paříže jelo, pár beden navíc by asi uvezlo ….
Vím, jsem přízemní, myslím, trochu pragmaticky, jen na prachy.
A vyperte a nechte vlát tu vlajku! O pár metrů vedle ví jak na to.
Jindra Pařík 22.21.2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
S Vladislavem Urbanem v Brně
Obvykle s tím nemívám problém. Jak začít. Prostě sednu a píšu.
Ale dneska vážně nevím, odkud bych měl zahájit své vypravování. Trápím se tím dva dny. Vlastně třetí den. Protože je sobota a já tam byl ve středu. V tom Brně.
Na návštěvě u pana Vladislava Urbana, muže, na kterého se mělo zapomenout, a nestalo se tak. Jel jsem si tam zrána, vlastně jen pro obraz, ale o tom snad někdy jindy.
No, a kdyby mě Soňa v půl šesté večer nezavolala, sedím s panem Urbanem v jeho atelieru asi ještě teď.
Je už to pár let, co jsme se viděli naposled. Jasně, telefonovali jsme si, ale co zmůže takový telefon…
A pak jsem tam, v tom brněnském bytě, popíjím kávu s paní doktorkou Urbanovou, a mám pocit, že jsem tu byl naposledy včera.
A pak to sklo: „tohle byla moje diplomka“, pokládá na stůl pan Urban dózičku „a tohle, to si vyfoťte, to udělala Jitka Forejtová“. Předměty se kupí na psacím stole, sotva stačím fotit.
Těkáme vitrínou i epochami. Šedesátá i devadesátá, úžasně vybroušený gigantický topaz nebo obraz žížaly.
„Proč zrovna žížala, pane Urbane?“
„No, bez ní bychom tu nebyli, vytváří přeci humus!“
Jasně, žížala, to dává smysl.
A to už nás paní doktorka vystrkuje ze dveří: „Chcete přeci ještě do té galerie!“
A už se řítíme Brnem, jen létat může být lepší, směr Moravská galerie.
Povídali jsme si o tom nedávno, s doktorem Hlavešem. Expozici v Brně nedělal kurátor, ale výtvarník, náš dávný kamarád Maxim Velčovský.
„To jsem na tebe zvědavý, co předvedeš, Kudrnáči“ říkám si potichu.
Galerií nás provází velmi milá mladá dáma, paní Pavla Obrovská.
V přízemí sál s ikonami designu, Musée des arts décoratifs v malém. Chytře instalováno, uprostřed místnosti rampa, aby návštěvník měl šanci dobře si prohlédnout i předměty ve vyšších patrech vitrín a naopak, aby mohl vidět ty věci dole s nadhledem. Žádná hluchá místa, důmyslně využitý prostor. Jsem nadšen.
Stoupáme do patra a tady se mé nadšení mění v euforii.
„Jó, takhle se na věc musí!“ chce se mi zařvat.
Brněnští zvolili úplně jiný koncept, než galerie či muzea, která jsem dosud navštívil.
Rozhodli se vyprázdnit depozitáře, a vše co bude možné vystavit.
Ať se na mě moji přátelé kurátoři a doktoři přes sklo zlobí nebo ne, tohle je přesně to, co od muzea či galerie chci. Ať vitríny praskají pod tím náporem, ať se předměty na sebe tlačí jako sardinky a regály nechť se prohýbají. Ať tu nádheru všichni vidí, a ne aby byla zavřená v pojízdných skříních muzejního depozitu.
A tady Maxim Velčovský exceloval.
Dokázal té ohromné změti dát jednotící výtvarný řád, takže chaos se vlastně proměnil v systém, návštěvníkovo oko není přetíženo, naopak, ten pohled těší a hřeje.
Jisté je, že tenhle koncept bude vyžadovat ještě spoustu práce.
Každý foch musí dostat svoje číslo a vystavené předměty své popisky, ovšem nikoliv na papíře, ale on-line, na muzejním webu, aby třeba šťoura mého typu si mohl najít to zatrolené číslo vzoru u každé vázičky. Bude to ještě hodně dlouhá cesta, ale mám za to, že směr, kterým se v Brně vydali, je správný.
„Kudrnáči, tleskám. Skvělá práce.“
Díky i za speciální vitrínu, kterou jsi věnoval dílu právě pana Vladislava Urbana, kterému se, i když to asi nepřizná, před ní tak trochu leskly oči.
Prohlídka Moravské galerie ovšem pokračuje, sál věnovaný módě a Liběně Rochové, expozice moderního designu Design 2000+, i průřezová výstava díla výtvarníka Jiřího Pelcla, všechno skvělé.
Jak by řekl pan František Vízner: „Všechno v pořádku, mají tam čisto“, čímž měl na mysli úplně všechno, nejen umyté podlahy.
No, a pak do ateliéru pana Urbana.
Tolik nápadů, tolik hotové i rozdělané práce.
Pane Všemohoucí, moc prosím, dej tomuto muži dost sil na dalších sto let.
Možná raději dvě stě, a stačit to nebude, to jsem si jist.
Když jsem byl mlád, byla velmi populární písnička Michala Tučného Všichni jsou už v Mexiku. Tu jsem si broukal cestou zpátky domů. Jen místo na Mexiko jsem myslel na Brno.
Jindra Pařík 8.1. 2022
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Radostné smutnění
Těžko to oddělit – radost a takový ten nostalgický smutek. Musel jsem se podívat do kalendáře
No jo, to tak.
Už uplynulo 13 let, od okamžiku, kdy Marcus Newhall vydal vlastním nákladem knížku:
Sklo Union : art before industry : 20th century Czech pressed glass ,
první anglicky psanou monografii věnované československému lisovanému sklu. Marcus dorazil do Prahy o dva dny dříve, než přišel balík s 25 výtisky jeho vysněné publikace. Voněla tiskárnou tak, jak všechny nové knihy voní.
Těžko říci, bylo-li to pohnutí a dychtivé rozechvění, nebo snad naléhavý nedostatek alkoholu, ale třesoucíma rukama obracel její stránky a pohledem se mazlil s fotografiemi Simona Brunthella.
Na ten okamžik čekal Marcus deset let a posledních pět let s ním i já.
Byl také sychravý prosinec, jak už to v Čechách bývá, ale Marcus žhnul a planul, spřádal velké plány.
„Uděláme výstavu desetkrát větší než byla v Gottwaldově!“ zvolal a obrátil do sebe pulitr na ex.
Jiný den, ale ve stejné naší velkopopovické osvěžovně, zase plánoval muzeum lisovaného skla.
Jeho optimismus a nadšení, stejně jako chuť do sebe nalít několik škopků během pár okamžiků, to obojí bylo děsivě nakažlivé.
Děsivě tedy zejména pro Soňu, která nám dělala šoféra, protože pod vlivem se i tehdy řídit nesmělo.
Ale i tak, krásné čtyři týdny, než se Soňa rozhodla „nás rozesadit“ a dva dny před Štědrým dnem Marcus odletěl domů.
A pak už bylo dobrých zpráv pomálu. Tedy pro Marcuse Newhalla.
Jeho knížka, která způsobila mezi sběrateli explozi zájmu o lisované sklo, prostě neměla očekávaný komerční úspěch. Prostě bylo velmi mnoho lidí, které Marcusovi fandili, drželi mu palce, vyjadřovali podporu i vděk a jeho práce si verbálně velmi vážili, ale v té době nastupující ekonomické krize nebyli ochotni sáhnout do peněženky, a jeho monografii si koupit.
Nutno připomenout, že nikoliv v naší vlasti, Česká republika byla jediná země, kde prodej publikace překonal Marcusovo očekávání.
Byli jsme amatéři a samouci, a těmi jsme i zůstali.
Včera jsem měl šanci zažít jak to vypadá, když se stejné věci ujmou profíci.
Na výstavě „Hledání rovnováhy“ v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Tedy, včera jasem tam nebyl poprvé, protože jistě tušíte, že ačkoliv jsem se pro trajdání po Francii nemohl zúčastnit vernisáže, že to první, co jsem po návratu do vlastu udělal, bylo že jsem pelášil do Jablonce tu výstavu zkouknout.
Ale včera to bylo oficielní.
Již dávno jsme se totiž s mým oblíbeným doktorem přes sklo, Dr. Milanem Hlavešem domluvili, že tam zajedem, tedy zkouknout tu výstavu, ale zejména vyžrat representační fondy, našemu druhému doktorovi přes sklo, jizerskému bardovi. Dr. Petru Novému, jenže jak už to bývá, nejdřív nemohl jeden, pak druhý a pak zase já, tak jsme si pár týdnů počkali.
Vy, co mě znáte víte, že se o samotné výstavě vlastně nic moc nedozvíte, protože tak tři čtvrtiny mých reportáží vždycky zabere popis, jak jsem na výstavu jel a co mi Soňa cestou řekla nebo neřekla, a na vlastní událost tak nějak nezbude prostor. Ani dnes neudělám výjimku.
A dneska náhodou ne proto, že ta výstava je skle, které tak nějak nechápu a nerozumím mu, ale proto, že se to opravdu musí vidět.
Soňa (hele už je to tu zase), často říká, že „to lisované sklo často vypadá na fotkách lépe, než ve skutečnosti“. Tak tohle pro výstavu „Hledání rovnováhy“ neplatí ani omylem.
Skvěle rozmístěné i nasvětlené lisovačky dokazují opak, u mnohých poděbradských předmětů z olovolisu je našinec často na pochybách, že je to pravdu „jen“ lisované.
Ta výstava má koncept, vede diváka přes jednotlivá období, vypichuje charakteristické až ikonické předměty příslušných period, seznamuje se základy technologie, k vidění jsou vidět i litinové lisařské formy. To celé umocňuje videoprojekce skvělých fotek pana Kosiny, i černobílé reprodukce z dobových reklam.
Pochopitelně, že šťoura mého typu, musí být s něčím nespokojen.
Ne, doktoři se mýlí, u jednotlivých předmětů mi nechyběla čísla vzorů, ty jsou, a díky za to, v úžasné doprovodné publikaci trojice autorů – Petr Nový, Jaroslav Polanecký, Dagmar Havlíčková.
Brblám si pod fousy i nahlas: „Safra, pane doktore, vy tam toho máte vystaveno tak desetinu toho, co bych si přál vidět já, na výstavě lisované skla.“
Jenomže „doktoři přes sklo“ jsou profíci, oni vědí, co si přejí veřejnosti představit, jak ji informovat, neunavit a neotrávit, a tak mi nezbývá nic jiného, než sklapnout podpadky a jejich znalosti a um respektovat.
A snít si dál ten sen Marcuse Newhalla, o velké výstavě lisovaného skla.
V každém případě, nic nám nebrání, dát si dneska večer pivo.
Jedno, dvě, tři, čtyři….
Na Marcuse….
Jindra Pařík 18.12. 2021
výstava:
https://www.jablonec.com/archiv-akci/duse-skla-soucasne-ceske-umeni-2/
kniha (Czech and English):
https://www.msb-jablonec.cz/produkt/hledani-rovnovahy-design-ceskoslovenskeho-lisovaneho-skla-1948-1989
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Pocta Václavu Machačovi - vernisáž
„Co ti je?“ zeptala se Soňa.
„Co by mi bylo, nic mi není?“ zabručím nepřesvědčivě.
„Nelži, co se stalo?“ kdepak, ta holka mě zná 35 let, z toho se asi nevykroutím.
„No podívej se kolem, jak je všechno šedé, tmavé, škaredé, jak za Husáka…“
Pohled z Nuselského mostu na Matičku stověžatou je opravdu truchlivý.
Občas nějaký nesmělý náznak vánoční výzdoby, ale celkový dojem? Šeď.
Temný Pakul nebo Lidojem, jak se té ohromné barabizně říkalo, pohaslé údolí, nenasvětlený Karlov i Vyšehrad…
Pryč odsud…
„Nezamlouvej to, o co jde? Vždyť si se tak těšil!“
Ano, těšil jsem se jako malý kluk na Ježíška od toho okamžiku, co se mi na monitoru objevila pozvánka na tu dnešní vernisáž. Jó. Zase uvidím svého milého doktora, jehož mírně sarkastický humor mám rád, potkám známé skláře a všechny ty co se kolem československého skla motali a motají.
Psal jsem „všude dobře, tak proč být doma“ ale dost jsem přeháněl.
Dobře je možná všude, ale nejlépe stejně mezi svými.
„Tys toho pána znal?“
Jako Václava Machače? Kdo, co se chvilku vrtá v československém skle, by jej neznal. To je otázka….
„Ani moc ne, párkrát jsme se viděli v Ajetu, když tam Daniela Prokešová (dnes Divišová) pořádala ty sklářské besedy. Jestli jsem s ním prohodil pár slov, dvakrát či třikrát, nevím, byl to milej chlap.“
„Co tě teda žere?“.
Budu muset z pravdou ven, už je to tak.
Vyklopil jsem jí to.
„Ty se naděláš!. Tak prostě o nich nepiš. Nedělej té galerii reklamu!“
„To nejde, to nemůžu.“
Nemůžu to udělat Václavovi Machačovi, nechci to udělat doktoru Hlavešovi, a bylo by nesprávné nevidět ohromný kus práce Galerie ex-Post z Příčné 1 v Praze. Tolik „hlav“ Václava Machače se najednou už asi nikde jinde nesejde. Jeho sochy se nám nemusí vždycky líbit, určitě ne na první pohled, ale zcela jistě nikomu nebudou lhostejné. Co víc by si umělec mohl přát?
Vidím sochu, řeknu – jasně, to je Vízner, Klein, Šuhájek a také poznám, že tohle udělal určitě Václav Machač.
„Když nemůžeš, tak to teda napiš. Je to tvůj web! Ale už nebuď smutnej, prosím…“ špitla.
Tak vám to tedy řeknu na tvrdo.
Opravdu ohromná výstava. To se musí vidět, protože ty objekty zmizí v galeriích i u sběratelů a uspořádat něco podobného bude napříště obtížné, ne-li nemožné. Nakonec jsem vděčný za tu roušku, kterou mě donutili si nasadit, alespoň není vidět, jak „civím s otevřenou hubou“, jak se u nás říká.
A do toho ta pecka. Mladý muž, galerista, vytahuje mobil a začíná kontrolovat ty QR kódy covid pasů. Nevěřím svým očím. Proč tohle dělá?
Že prý „musíme“.
Nemusíme!
Na vernisáž výstavy Václava Machače nepřišla banda nezodpovědných výrostků, co bude srkat koktejly jedním brčkem, které bude kolovat. Všichni jsou to kultivovaní, vzdělaní a dospělí lidé, někteří z nás už tak dlouho dospělí, že se nám to pomalu přestává zamlouvat.
A tenhle mladík nás bude lustrovat?
To má takový strach, že mezi nás vpadne kontrola z hygieny v doprovodu policie a nekompromisně bude oddělovat zrno od plev, tedy v dnešní novořeči „zodpovědné od nezodpovědných“?
Tolik se bojí těch úřadů?
Nebo se opravdu tak bojí toho vira a přitom je tak neinformovaný, že netuší, že ten covid pas ze zdravotního hlediska neznamená vůbec nic, protože očkovaní v žádném případě nejsou bezinfekční, a i ráno provedený PCR test nezaručí, že večer toho covida nemám?
Cožpak ten muž neví, že celá tahle taškařice měla a má jediný cíl – donutit lidi nechat se naočkovat?
Nebo to ví?
Jindra Pařík 9.12. 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Všude dobře
tak proč být doma.
Tak se to říkáme, abychom si našli nějakou, rádoby vtipnou, výmluvu pro naše „boty z toulavého telete“.
Bežně bych si takovou příležitost, jako je slavnostní předávání Ceny Libenského nenechal ujít, ale co je letos běžné a normální. Tak trajdám po cizině.
Ale za cs-sklo.cz tak někdo být musel, tak tedy dcera.
Jak vidno, jablko nepadlo daleko od stromu, kritikou nešetřila ani moje ratolest.
Prostě, až na malé výjimky, výběr poroty se asi nestrefuje do našeho staromódního vkusu a představám o skle, ale to vůbec nic neznamená.
Věž pana Eiffela v Měste světel byla také dlouho hanobena a často i upřímně nenáviděna, a dnes, ejhle, umí si někdo Paříž představit bez ní?
Držím palce, a doufám nahlas, že i Cena Libenského v budoucnosti stane symbolem sklářského kumštu, který je v naší vlasti doma.
Velký obdiv organizátorům, panu Marku Veselému, porotě i soutěžícím.
Příští rok to budu snad opět já, kdo namočí brk do žluči, a nelítostně zkritizuje vše, včetně lokality a počasí.
Jindra Pařík 21.10.2021
Svatý Václave nenech zahynouti Stanislav Libenský Award
Slavnostního předávání ceny Stanislav Libenský Award jsem se několikrát účastnila i v předchozích letech. Pokud jste četli můj minulý článek, dokážete si představit s jakými očekáváními jsem vyrazila na letošní ročník. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak celou návštěvu pojmu. Líčila jsem svému příteli, který mě doprovázel průběh minulých ročníků: „No víš…Bude to hodně kulturně náročné, pokud nebudeš chtít opravdu se mnou chodit nemusíš.“
Letos se Stanislav Libenský Award konala v Císařské konírně na Pražském hradě. Už z výběru místa jsem neměla radost, protože se na Pražském hradě vždycky ztratím a špatně se tam parkuje. „Klid to bude určitě nějak označený, kudy tam dojít…“ uklidňoval mě Štěpán, když jsme konečně v 17:59 (událost začínala v 18:00) někde zaparkovali. Označené to nebylo, takže jsme přišli pozdě, za to se všem účastníkům jménem nás dvou omlouvám. Organizátorům děkuji za krásnou procházku, jen mne prosím příště informujte, ať se zdržím společenské obuvi.
Hned jak jsme vstoupili do slavnostní síně přítel pochopil, že jsem to s tou kulturní náročností rozhodně nepřeháněla. Zrovna vrcholila úvodní skladba umělce Projekt OMNION, který byl pro letošní ročník zvolen za hudební těleso události. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho používat indické bubny, looper a dětský zásyp tímto způsobem. Litovala jsem, že jsem odložila roušku, která alespoň částečně zakrývala mé rozporuplné pocity. „A to je teprve začátek.“ pomyslela jsem si.
Poté Marek Veselý pozval na imaginární pódium speciálního hosta vnuka Stanislava Libenského, aby řekl veselou historku o dědečkovi a předal nějaké to vlastní životní moudro. Zklamalo mě, že se životní moudro mělo podobu agitace za vakcínu proti Covidu 19. Doufala jsem, že se událost tomuto tématu vyhne. A když už musíme být političtí, proč raději nevyzvat publikum k účasti u voleb?
Ještě než se přešlo k udílení cen samotných, byly uděleny dvě speciální ceny. Utkvěla mi v paměti slova jedné z porotkyň při jmenování vítěze jedné z těchto speciálních cen:
„Vybrala jsem tohoto umělce proto, že používá stejnou techniku jako já, protože si přeji aby mne překonal.“
Překonal?
Jak může umělec překonat jiného umělce? Jak se pozná, že k tomu došlo? Kdo o tom rozhoduje? Vždyť přece každý z laureátů do své práce vložil kus sebe, často člověk ani na první dobrou nepozná, co dané dílo ztváňuje. Tak jak se tu může hovořit o nějakém překonávání?
Následovala skladba „Svatý Václave“ ve velice svérázném podání. Nechyběl ani beatbox. (definice dle Wikipedie: „způsob vytváření zvuků, které imitují perkuse, a to pouze ústy, tedy bez použití hudebních nástrojů“). Byla jsem netrpělivá, kdo letos ceny obdrží a ulevilo se mi, že si Projekt OMNION pro svůj hudební experiment nezvolil třeba Gregoriánský chorál.
Vždycky mě tak trochu trápilo, že vítězem se stává obvykle nějaká z mého subjektivního pohledu nepoužitelná, prostorově náročná, nepochopitelná nesmyslnost.
Pokud jde o sklo, tak většinou se přikláním k názoru onoho slavného filosofa, jehož jméno si nepamatuji, že: „Krásné je to, co se hodí.“
Přičemž pod pojmem hodí se skrývá - lze z toho pít nebo do toho umístit květinu.
Musím říct, že letos jsem byla velmi mile překvapena. Vítězné dílo od mladého maďarského designéra Balazse Telegdiho mě dokázalo přesvědčit o tom, že i sklo bez praktického využití může být pro mě krásné. Autor zcela originálním způsobem využil fyzikálních vlastností světla. Divák se tak může kochat ne z jedné, ale hned ze DVOU perspektiv!
Balazs Telegdi Through The Scope 2020 VideoCredit Balazs Telegdi
Gratuluji vítězům i laureátům ceny Stanislava Libenského.
Ukázalo se, že hlas mé generace má co nabídnout světu, byť si občas neumí zavázat ani tkaničky u bot či sundat pokrývku hlavy uvnitř místnosti.
Zuzana Paříková 13.10. 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
More and more glass / Stále více skla
You probably know that. The feeling that you are completely tiny, little, insignificant compared to the mountain you wanted to conquer.
I wake up with similar feelings every morning. It seems that what I have taken into my head is impossible to manage in one human life, even if it is only at the beginning, which is not mine anymore.
Since the first of February, when I launched the Czech Glass Guide, I have doubled the number of attributed items, revised the Sklo Union designs, scanned several catalogs and magazines, and yet I am still slapping somewhere at the foot of that damned hill.
Nevertheless, CGG is slowly gaining its users, unfortunately, but many more fans than subscribers.
Sometimes I wonder what I'm doing wrong?
As a kid, I was a boy who used to ride bike. To the long distance.
Not so much from sports, but rather because it was the cheapest, and for me the only reliable mode of transport.
I've been riding again for a few years.
It's liberating, forgetting everything, counting the days until three and getting on the bike in the morning with a single thought, surviving into the evening and mastering today's stage. Don't think for more than two days.
I'll get here today, there tomorrow.
A tired body, a paralyzed mind that focuses on just one thing: I'm riding, I can handle it.
You can't think about those thousands of kilometers, you would probably stay at home. It's about where I get today and what tomorrow will bring.
I also stood once at the foot of the mountain, so tiny, so little.
With a bike that belongs more to a museum or a junkyard.
When one decides, the mountain falls.
--------------------------------------------------
Asi to znáte.
Ten pocit že jste úplně malinkatí, titěrní, nepatrní ve srovnání s tou horou, kterou jste si zamanuli zdolat.
S podobnými pocity se budím každé ráno. Zdá se, že to co jsem si vzal do hlavy, je nemožné zvládnout za jeden lidský život, byť by byl teprve na začátku, což ten můj už není.
Od prvního února, kdy jsem spustil Czech Glass Guide, jsem počet zatříděných předmětů zdvojnásobil, provedl revizi vzorů Sklo Union, přiskanoval několik katalogů a časopisů Glasrevue, a přesto se stále plácám někde u úpatí toho zatroleného kopce.
Přesto si CGG zvolna získává své uživatele, bohužel, ovšem mnohem více fanoušků než abonentů.
Občas si říkám, co dělám špatně?
Zamlada jsem byl kluk, co hodně jezdil na kole.
Do daleka. Ani ne tak ze sportu, ale spíš proto, že to byl nejlevnější, a pro mě vlastně jediný spolehlivý způsob dopravy. Pár let už zase jezdím.
Je to osvobozující, zapomenout na všechno, počítat dny tak do tří a ráno nasedat na kolo s jedinou myšlenkou, přežít do večera a zvládnout tu dnešní etapu. Nevidět dál než do pozítří.
Dnes dojedu sem, zítra tam.
Unavené tělo, ochromená mysl, která se soustředí jen na tu jednu věc.
Jedu, zvládnu to. Nejde přemýšlet o těch tisících kilometrech, to by člověk asi zůstal sedět doma.
Jde o to, kam se dostanu dnes a co bude zítra.
Taky jsem už stál u úpatí té hory, tak malinkatý, tak titěrný.
S kolem, co patří spíše do musea, nebo na vrakoviště.
Když se člověk rozhodne, hora padne.
Jindra Pařík 11/4/2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Vladimír Jelínek - man of the heart / muž srdce
There are things that shouldn't happen to a gentleman.
You must not forget your wife's birthday or, God forbid, the wedding anniversary date. But things like that don't happen to me. I have my method for that, but I won't tell you. Well, for other important dates, I have Sonia here. She always reminds me in time, and then I don't look like a loat, a dunce, or both.
But yeah, I know you've read me, and you know I just want to get away with it and blame someone else. It is, of course, only my fault.
Immersed completely in the work on CGG and under the distressing issues of the events around, I simply forgot about the birthday of Mr. Vladimír Jelínek (* 5.2. 1934).
I didn't wish him, I didn't call him.
No single word.
And that's why it has broken.The beautiful, tall and slender Olympia. The highest one.
Suddenly, there is a crack from top to bottom.Not so bad. Although it is said that this makes the vase worthless, but that is why it does not cease to be beautiful. I will turn the crack towards the wall and it will still be a showpiece of my cabinet.
It's a strange coincidence, but I get to Mr. Jelínek every five years. And I always feel like I was with him yesterday.
Robert Bevan-Jones and I visited him for the first time in his Smíchov’s apartment in January 2010, when we were preparing a book about Škrdlovice, then I was there alone
and this year, so I missed this year. My weak excuse is that because of all the anti-virus measures, I still couldn't see him.
I could have called him and I didn't.
So I won't actually tell you any news. But maybe yes, because I never wrote everything I learned from Mr. Vladimir.
A characteristic story is the case when Mr. Jelínek was offered the position of the head of the ÚBOK art center. He said then:
"I refused, saying, 'Look at me, can I be a leader?Should I give orders to someone or even reprimand them? I???"
And Mr. Jelínek pointed to his vase. Yes to the one in the form of heart.
I didn't make it this year, but next time, next time, I certainly won't miss it.
Additionally, happy birthday, Mr. Vladimir.
--------------------------------------------------------------------------------
Jsou věci, které by se chlapovi stávat neměly.
Třeba zapomenout na narozeniny své paní, či, chraň Bůh, datum výročí svatby.
Takové věci se mi ovšem nestávají. Mám na to svoji methodu, kterou vám ovšem neprozradím.
No, a na ostatní důležitá data tu mám Soňu. Ta mi je vždy včas připomene, a já pak nevypadám jako nevychovanec, trouba, nebo obojí dohromady.
Ale jo, já vím že mě máte přečteného, a dobře poznáte, že se chci jen z toho vykroutit a hodit vinu na někoho jiného.
Je to samozřejmě pouze a jen moje chyba. Pohlcen zcela prací na CGG a pod stesující tíhou událostí kolem, jsem prostě zapomenul na narozeniny pana Vladimíra Jelínka (* 5.2. 1934).
Nepopřál jsem mu, nezavolal, nic.
A proto mi také praskla.
Ta krásná, vysoká a štíhlá Olympia. Ta nejvyšší.
Zničeho nic, šlic odzhora dolů. Ale houby zle, sice se říká, že tímto se stává ta váza bezcennou, ale proto nepřestane být krásnou. Prasklinu otočím směrem ke zdi a stále bude ozdobou mého kabinetu.
Je to podivná shoda náhod, ale k panu Jelínkovi se dostávám v intervalu pěti let. A vždycky mám pocit, jako bych u něj byl včera.
Poprvé jsme jej v jeho smíchovském bytě navštívili s Roberten Bevan-Jonesem v lednu 2010, když jsme chystali, knížku o Škrdlovicích , pak jsem tam byl sám a letos, letos jsem tedy vynechal. Chabou omluvou je mi, že kvůli všem těm protivirovým opatřením bych za ním stejně nemohl, zatelefonovat jsem mohl.
Takže vám vlastně žádné novinky nepovím.
Ale možná jo, protože nikdy jsem nenapsal úplně všechno, co jsem se od pana Vladimíra dozvěděl.
Příznačná je třeba příhoda, když panu Jelínkovi nabízeli funkci vedoucího výtvarného střediska ÚBOKu.
Říkal tenkrát:
„Odmítnul jsem to se slovy: Podívejte se na mě, copak já mohu někomu dělat vedoucího?
Já bych měl někomu vydávat příkazy nebo jej snad i kárat? Já???“
A pan Jelínek ukázal rukou směrem ke své váze. Ano k té v podobě srdce.
Letos jsem to nestihnul, ale příště, příště určitě nevynechám
Dodatečně, vše nejlepší k narozeninám, pane Vladimíre.
Jindra Pařík 17.03.2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ceny skla / Prices of glass
It has appeared just another request again to estimate the price of glass issue in one FB group.
So, forgive the old man, I complained:
I'm sad about you guys. When I see such a beautiful thing, I always wonder who created such a beauty and when and where it was made.
And you just wonder only: "for how much I can sale it, how much it is on the market ..."
But one colleague reprimanded me:
Why upbraid someone right now.
I'm also interested in the price of the things I have got, even though I don't intend to sell it.
It is always good to know what you have at home and how to handle it.
Moreover, such a glass lover like you should be happy to get these things from people who have no idea about them to people they would keep them with care, rather than throw it to a dustbin. Do you have any idea how many people get rid of things like this just because they are lazy to offer them somewhere?
So I answered, and I think I should share that explanation with you.
I would not say that I upbraided someone rather I sadly complained.
It was probably because I receive several messages and e-mails every day, usually with a very polite request to estimate the price of an issue, but without any desire to learn a little more about it, even to discover only the period of origin.
I answer truthfully: I do not know.
I stopped buying glass about 10 years ago, not because I didn't like it, but because I had nowhere to put it.
At that time, I was able to estimate prices quite accurately, today I have almost no general idea.
I really don't understand your desire to know what the value of the item is today. In the case of glass pieces, perhaps more than in the case of other goods, the instantaneous price is determined solely by demand, it expresses neither the price of the material nor the inserted labor, but only the wish “to have it” of contemporaries.
It was me as well, but there were more of us, Maxim Velcovsky, Jan Čapek, Jan Jaroš and a few more guys who, by intensively collecting designer glasses - pressed and free hand ones - caused a sharp rise of the prices of issues that until then had a “penny” value.
And as we began to talk and write about it - especially our English friends Marcus Newhall, Mark Hill and Robert Bevan-Jones, the little-known names of artists and designers suddenly has appeared at auction web sites.
I was really happy at that time, not because we screwed up the prices - we were beaten on it ourselves, but that the public began to feel glass pieces as beautiful things and not "some vases from the school canteen". I was glad I was involved when it moved in the right direction.
I'm not so happy nowadays.
I'll just mention Aukro auctions .On the one hand, I see that the "mission" has not been so successful, because although it is so easy to attribute many issues, someones do not even try it at all and offer "Brussel” period pieces as “Art Deco”, and pieces from 70ties as ”Art Nouveau”.
To benefit from prized names and brands many pieces are “Vízner” or "Moser"
I don't want to hurt everyone, there are also salespeople from whom I can learn and whose attributions are admirably perfect and the knowledge stunning.
Damn. I am talking a lot again
So back to the point.
The price today does not mean the price tomorrow. However, the more items people throw in the trash, the greater will be the future cost of surviving issues, so "words that I should be happy" is a mistake.Yeah, and don't ask me about the price, I really don't really know it and I'm often surprised for how much things are offered (I don't know if it even buys).
Prices can be estimated by people who deal with Czech glass, and those I know are also great experts and lovers of Czech glass.
By holding auctions with precise attribution of objects they do a very good job of popularizing it and maybe even shape those prices a bit.
Well, don't ask them about the price either, because it costs them a lot of work and time to be able to estimate and it is never lasting job. They have to follow variable trends of taste.
I have already written it here, the value of the glass piece is given by the pleasure it brings to you, nothing else.
And one more thing. Remember, those beautiful things were designed by people. People of my parents' generation, and nowadays, unfortunately, actually some of my peers. These people had their visions, ideas, desires, illusions and destinies.
Therefore, each glass piece has not only a price, but mainly the soul.
The soul that their creator imprinted on it with his work.
----------------------
V jedné skupině ne FB se objevila další žádost o odhad ceny skleněného předmětu.
A tak, budiž starci odpuštěno, jsem si postesknul:
Je mi z vás lidi smutno.
Když vidím tak krásnou věc, vždycky mě zajímá, kdo takovou nádheru vymyslel a kdy a kde to vyrobili.A vás jen "za kolik to můžu střelit, kolik na tom trhnu..."
Jednou kolegyní jsem byl ovšem umravněn:
Proč hned někomu dávat čočku? Taky mě u věcí, které nějak získám zajímá cena, i když to nemám v úmyslu dát z ruky. Ale je dobré vědět, co máte doma a jak s tím popř. zacházet. Kromě toho, takový milovník skla by měl být rád, že se dostanou tyhle věci od lidí, jež k nim nemají vztah, k lidem, které zajímají, než aby skončily třeba u popelnic. Máte potuchy, kolik lidí se takhle zbavuje věcí jen proto, že jsou líní je někde nabídnout nebo někam odnést?
A tak jsem odpověděl, a myslím si, že bych se o to vysvětlení měl podělit I s vámi
Neřekl bych. že dávám "čočku" ale "smutně jsem si postestkl".Bude to zřejmě tím, že každý den dostávám několik zpráv a mailů s obvykle velmi zdvořilou prosbou o určení ceny nějakého sklíčka ale touha se dozvědět malinko víc, byť třeba jen období vzniku, tam není. Popravdě odpovídám, že nevím.
Sklo jsem přestal nakupovat zhruba před 10 lety, ne proto, že bych jej neměl rád, ale proto, že už ho nemám kam dávat (tedy nepřestal jsem zcela a úplně, ale soustředím se jen na dvě specifické záležitosti). Tehdy jsem ceny uměl odhadovat dost přesně, dnes už nemám skoro ani rámcovou představu.
Opravdu nerozumím vaši touze vědět, jakou ten předmět má dnes cenu. U sklíček, snad více něž u jiného zboží, okamžitou cenu určuje výhradně poptávka, nevyjadřuje ani cenu materiálu, ani vložené práce, ale pouze jen náklonost současníků.
Lítám v tom také, ale bylo nás víc, Maxim Velčovský, Honza Čapek, Jan Jaroš a ještě pár kluků a holek, kteří tím, že začali intensivně sbírat designové sklo - lisovačky a hutničinu - způsobili strmý růst cen věcí, které do té doby měly korunovou hodnotu. A jak jsme začali o tom i mluvit a psát - zejména naši angličtí přátele Marcus Newhall, Mark Hill a Robert Bevan-Jones, dostala se dříve širšímu publiku málo známá jména výtvarníků a designérů na stránky aukčních serverů. Tehdy jsem měl opravdu radost, ne z toho, že jsme ceny vyšroubovali vzhůru, protože jsme sami na tom byli biti, ale z toho, že se na designové sklo začala veřejnost koukat jako na krásné věci, co mají nějakou hodnotu, a ne "ty vázičky ze školní jídelny". Byl jsem rád, že jsem byl u toho, když se to pohnulo správným směrem.
Dneska radost nemám, a zmíním jen aukro.
Jednak vidím, že "mise" nebyla zase až tak moc úspěšná, protože ačkoliv je tak snadné hodně věcí identifikovat, někteří se vůbec nesnaží a "brusel" vydávají za art deco, a normalizační "pozdní doprdelevlezismus" za secesi, jíní se zase "vezou na vlně ceněných jmen a značek" a tak kde co je "Vízner" popřípadě "Moser". Nechci křivdit všem, jsou i prodejci, od kterých se mohu učit a jejichž přiřazení jsou obdivuhodně dokonalá a znalosti ohromující.
Kurnik, to jsem se rozkecal.
Takže k věci. Cena dnes, neznamená cenu zítra. Čím více předmětů lidé nahází do popelnic, tím větší ovšem bude budoucí cena toho, co přežije, takže "že bych měl být rád" je omyl.
Jo, a mě se na cenu neptejte, fakt a opravdu nevím a často jsem překvapen, za kolik se lecos nabízí (nevím jestli i kupuje).
Ceny umí odhadovat lidé, kteří se zabývají obchodování se sklem, a ti , které znám, jsou také skvělí machři a milovníci českého skla a pořádáním aukcí s precizní identifikace předmětů dělají velmi dobrou práci na jeho popularizaci a možná i ty ceny tak trochu utváří.
No, a těch se také na cenu neptejte, protože to, aby ji uměli odhadovat je stálo hodně práce a času, a nejen stálo, ale stojí neustále, protože musí sledovat trendy, tak proměnné, jak už móda bývá.
Už jsem to tu psal, hodnota předmětu je daná radostí, kterou vám přináší, ničím jiným.
A ještě jedna věc. Nezapomínejte, že ty krásné věci navrhovali lidé. Lidé generace mých rodičů, a dnes, bohužel, vlastně i někteří mojio vrstevníci. Ti lidé měli své vize, přání, touhy, iluze a osudy.
Každý předmět proto má nejen cenu, ale hlavně duši.
Duši, kterou mu svojí prací vtisknul jejich tvůrce.
Jindra Pařík 2. března 2021
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
CZECH GLASS GUIDE is just starting
So I feel myself like before the exam, a long time ago, still in college. Such an unpleasant feeling that I have terrible gaps in knowledge that I did not do enough to succeed, that I would need much more time to be sure and to appear before the examiner proudly and confidently. There is a small soul in me that the first or second user of the Czech Glass Guide will not find the vase that "everyone knows" will catch me in sloppy, and I will slide down from the pear tree.
That's right, there are 4,500 Czechoslovak glasses in CGG today, and I'm still at the beginning. Consider that only Mr. František Vízner himself designed 450 things. And how many glass designers were in our beautiful homeland, and many more fruitful...
So I cut a real slice. But I am absolutely sure that the direction I have set out is the right one.
Now it just needs to stand it, and load the data into the system, replace the very poor photos with better ones, research other catalogs and magazines, and stuff it into the machine systematically and tirelessly.
You might say, well Jindra, so we'll wait for me to have 10,000 or 20,000 of those things there, and then get back to us, then your toy will make sense. And you'll probably be right.
But I need your support right now. Not that my family and I would suffer financially, but I also have my other responsibilities, so our Czechoslovak Glass website must at least earn money for the operation of the server and data storage, and it would benice if I had something left for the catalogs I buy, I scan and publish.
I thought to myself, 10 years ago I made a DVD with works of František Vízner, it was for sale, and perhaps my colleague Jiří is still selling it for a price similar to an annual CGG subscription. So CGG contents the Vízner’s issues there, and something more as well.
I will be grateful if you support my Czech Glass Guide project, you will also help this website, which has been here with you for twelve years. I would like to thank those who have already bought CGG in advance, as a "hare in a sack", I really appreciate it, you made me the second Christmas.
Thank you for your years of favour
WWW.CZECHGLASSGUIDE.CZ
1.2. 2021 Jindřich Pařík
.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Právě spouštím CZECH GLASS GUIDE
Tak mám pocit jako před zkouškou, kdysi dávno, ještě na vejšce.
Takový ten nepříjemný pocit, že mám hrozné mezery v znalostech, že jsem neudělal dost, aby se to mohlo podařit, že bych potřeboval ještě mnohem víc času, abych si byl jist a předstoupil před zkoušejícího hrdě a sebevědomě. Je ve mě malá dušička, že hned první nebo druhý uživatel v Czech Glass Guide nenajde tu vázičku, kterou „přece každý zná“ přistihne mě v nedbalkách, a pošupajdím z hrušky dolů.
Je to tak, v CGG je dnes 4500 československých skel, a stále jsem jen na začátku.
Považte, že jen pan František Vízner sám navrhnul na 450 věcí.
A kolik bylo v naší krásné vlasti sklářských designerů, a mnozí i plodnější....
Zakrojil jsem si tedy pořádný krajíc.
Ale jsem si naprosto jist, že směr, kterým jsem se vydal, je správný.
Teď už to jen chce vydržet, a ládovat do systému data, nahradit mizerné fotografie lepšími, probrat další katalogy a časopisy, a cpát to do té mašiny systematicky a neúnavně.
Možná si řeknete, fajn Jindro, tak my si počkáme, až tam budeš těch věcí mít 10 nebo 20 tisíc, a pak se nám ozvi, pak ta tvoje hračka bude mít nějaký smysl.
A budete zřejmě mít pravdu.
Jenže já potřebuji vaší podporu právě teď.
Ne, že bychom s rodinou snad finančne strádali, ale mám i svoje další povinnosti a tak si naše stránky Československé sklo, musí alespoň vydělat na provoz serveru a datového úložiště, a bylo by fajn, kdyby mě něco zbylo i na ty katalogy, které nakupuji, skanuji a zveřejňuji.
Říkám si, před 10 lety jsem udělal DVD s díly Františka Víznera, prodávalo se, a stále snad jej ještě kolega Jiří prodává za cenu podobné ročnímu předplatnému CGG.
Tak toho Víznera tedy CGG tam má, a ještě něco navíc.
Budu vám vděčný, když se můj projekt Czech Glass Guide podpoříte, pomůžete i tomuto webu, který je tu s vámi už dvanáctým rokem.
Chtěl bych strašně poděkovat těm, kteří již CGG zakoupili předem, jako „zajíce v pytli“, velmi si toho vážím, udělali jste mi druhé Vánoce.
Děkuji vám za léta přízně
1.2. 2021 Jindra Pařík
www.czechglassguide.cz
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libenský Award 2019 - Návrat ke sklu
Nechápu to.
Asi jste si toho také všimnuli. Jde o zásadní věc, která ovlivňuje život každého z nás, a nic.
Ticho po pěšině.
Politici mlčí, kavárna se nevyjadřuje, Okamura ignoruje, ba i Ovčáček drží klapačku. Z Brusele se teprve ničeho nedočkáme, i když "globální klimatická změna” i s ozónovou dírou je proti tomu banalitka.
O co jde?
O zrychlování času.
Všimnul jsem si toho těsně po návratu z vojny, tedy někdy v roce 1985. Čas se od té doby nějak rozběhnul a prudce akceleruje. Třicítka, padesátka a to dnešní tempo je už vražedné. Dvakrát se ohlédneš a desetiletí v tahu. No, je to tak.
Bylo to včera, nebo snad předevčírem, alespoň mě se to tak zdá, co jsem byl “hooodně” zlý ve své reportáži z Libenský Award 2018. A už na mě z monitoru kouká upoutávka na ročník 2019. Škodolibě se těším, jak zase rozcupuji hodnocení poroty a nenechám na ni ani jednu nitku suchou, až masochisticky nedočkavě si v duchu představuji ty hrůzy, které ti ocenění s největší vážností předvedou. Budou to zase utavené zuby? Nebo snad něco ze skla v kostce ledu, co se rozprskne o zem, a tím vznikne to pravé umění, tedy až se to nafilmuje?
Čekám pozvánku, každé poledne šacuji poštovní schránku, ale ono nic, a onen velký den se stale blíží. Urguji doktora přes sklo, pana Milana Hlaveše, ale ten mě odkazuje na na pana Marka Veselého. Ajaj, tomu také pravidelně nasazuji chobot za jeho moderování, tak už vím, odkud fouká.
Taky bych si nezval takového rypáka, jako jsem já.
Mám snad škemrat o připuštění? Inu, asi nic jiného nezbude, pokoř se Jindřichu, pokoř se.
Ne, nebude to nutné.
Koukám a vidím to. Na tom internetu. Prý si lze zakoupit na obřad předávání cen zakoupit vstupenku, a tím i podpořit tuto akci, tedy dvě mouchy jednou ranou. Ten nahoře mě má rád.
Nepokořen, hrdopyšný budu tam, a to co pak o tom pro čtenáře Československého skla napíšu, z toho Marek nebude Veselý.
No, to jsem ještě netušil, ale to až později.
V centru mé rodné matičky stověžaté nebývám často a tak si to užívám.
Znovu okouzlen tou krásou, říkám si:
Když to vystavené sklo bude stát za prd, napíšu o Karlově náměstí, které spíše než náměstí je nádherným parkem, o Novoměstské radnici, kde se akce koná a když to stále bude málo řádek na reportáž, trochu nahlas porozmýšlím o dívce, která sedí opřená o kašnu a cosi loví v mobilu, o mládí které je tak krásné a je tak v trapu.
Na místě s předstihem, tak do kavárny, kde se na mě zdaleka směje Vladimir Klein. Povídáme, tedy spíše on, o svých plánech, budoucích výstavách, dostávám nejnovější katalog, Vladimir je kamarád léta a trochu se stydím, že na něj na stránkách cs-skla tak trochu zapomínám. Přichází i Marek Veselý a v očích má čertíky. Čekám nějakou lotrovinu.
Prý jako VIP host mám čestné místo i osobní hostesku.
Jak prosím?
Už skoro začínáme, opřen o kašnu se chystám fotit, filmovat, prostě pořizovat si poznámky, abych jim to „zase mohl natřít“ když mě pan Marek vyzval, abych zaujal své „čestné místo“. Fakt, v první řadě uprostřed, tam kde vždy sedávala paní Brychtová. I s cedulkou na židli. Všichni kolem se řechtají a Vladimir prožívá soukromý mejdan.
Bože, ty to vidíš. To mám za tu svou nevymáchanou hubu.
A už hudba, úvodní slovo včetně vysvětlení, jak vlastně taková soutěž probíhá, jak se vybírají exponáty a jak strastiplné někdy je dostat vše v pořádku do výstavní síně v Praze. A zase malinko zastydím, že ve svém svatém zápalu boje proti „konceptu“ jsem vždy opomíjel tenhle aspekt.
Kolik práce a kolik úsilí stojí tuhle soutěž zorganizovat, kolik lidí a kolik hodin muselo poctivě makat. A to už máme jedenáctý ročník, tedy násobme to těmi léty. A pak se představuje porota, ejhle Vladimir Klein se taky ujal funkce porotce, a rozlepují obálky, vyhlašují vítězové.
Nebyla by to Cena Libenského, kdyby tam nebylo něco extra. Třetí místo není, zato máme dvě druhá místa. Nechci se příští rok dočkat dalšího překvapení, proto jen podotknu: ach jo.
Výstavní sál je trochu tmavý, ale jak říká pan Hlaveš „sklo si světlo přitáhne“, takže vlastně v pořádku.
Jak komentovat práce studentů, či spíše práci poroty.
S potěšením zjišťuji, že těch „otřesů“, kdy mladý tvůrce se snaží vymyslet cosi neotřelého, šokovat a zároveň mudrovat a poučovat, ubylo. Ano, sadu mobilů a dva notebooky v řadě, byť třeba realisticky vyvedené ze skla, vážně za sklářské umění nikdy považovat nebudu, i když náramně okecáváno „nastavováním zrcadla našim egům“ či něco v tomto smyslu. Vystavená jsou ovšem i jiná díla, a některá z nich bych si dovedl představit ve své sbírce.
Návrat ke sklu?
Pomalý, ale patrný.
Tak bych asi hodnotil letošní ročník a tak s nadějí budu očekávat ročníky příští.
Cena Libenského za chvilku půjde do puberty, uvidíme, co to s ní udělá.
Čekáte-li jména vítězů či fotky vítězných exponátů, marně.
Neprozradím vám je. Zajeďte se do Prahy podívat, výstava bude v Novoměstské radnici až do 15. září. A kdyby vás to sklo nenadchlo, pořád je tam to Karlovo náměstí, co je vlastně nádherný park.
4. září 2019 Jindra Pařík
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě ... 4. Holandsko
Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá šanci si toho všimnout, ale na kole je to docela jiné. Krasoduchové by si na mě smlsli, neboť jsem opravdu zažíval pocity nefalšovaného a zarputilého xenofoba. Možná všichni ti zlostně vypadající, vousatí chlápci jsou milí a přátelští lidé, kteří by se rozdali, jenže já ten pocit z nich neměl.
„Tady bych nechtěl mít defekt a měnit duši" opakoval jsem si a opatrně kontroloval povrch cesty před sebou, přes každý rantlík při nájezdu na chodník jsem raději opatrně kolo přenesl, jen to neprorazit. Jestli to trvalo půl hodinky, na to bych si nevsadil, ale připadalo mě jako věčnost.
A mám-li se už obnažit jako fašoun a nácek, prozradím svoje další dojmy.
Zatímco francouzsky hovořící část Belgie působí poněkud ošuměle, lajdácky neuspořádaně a i trochu špinavě, vlámsky hovořící Belgičané si už potrpí na pořádek a čistotu.
A čím blíže k holandské hranici, tím uniformněji vypadají cihlové domečky i jejich malinkaté předzahrádky, aby po jejím překročení se vesnice změnili v sterilní skanzeny, kde tráva má svou předepsanou výšku, stejně jako živé ploty, a dům, který by snad vypadal malinko jinak než všechny okolo je zřejmě srovnán se zemí jako stavení sodomo-gomorské. Hříchem je i zaparkovat vůz jinak, než přesně kolmo k domu, nebo nemít mezery mezi odstavenými vozy o předepsané šíři s tolerancí v milimetrech. Připadám si jak v zemi po výbuchu neutronové bomby, tak jak nás to učili v dětství.
Domy a ostatní nemovitosti zůstávají neporušené, jen lidé někam vysublimovali.
„Je letní odpoledne, kde jsou k čertu děti. Jaktože nedovádí na ulici před domky, nehoní se na kolech, nebo nehrají na schovávanou mezi keři, zaparkovanými auty a popelnicemi? Proč holčičky neskáčou na chodníku gumu nebo panáka? Proč neslyším jejich vřískání? Kde jsou puberťáci s rámusem z reproduktorů, kam se schovávají, když si chtějí zapálit první cigáro?"
Stačí popojet pár metrů a záhada vyřešena. Děcka jsou internována na oploceném hřišti, kde si užívají prolejzačky tak, jak si architekt představoval, nebo taky ne. Tátové jsou v práci, a mámy doma přemýšlí, jak co nejlevněji uvařit večeři, protože známo jest, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne.
Svět se mi proměnil ve fádní placku. Všechno má svůj předepsaný vzhled a řád, jednotlivé vesnické čtvrti vytvářejí svými jednotvárnými ulicemi ohromný, z ptačí perspektivy snadno rozpoznatelný ornament. A ornament je zločin. Tvrdil pan Loos....
Rotterdam a první kopec. Tedy ne tak docela kopec, jako nájezd na gigantický most. V tom titěrném Holandsku mě ty rozměry ohromují. A hned vedle neméně ohromný portálový jeřáb.
„Rád bych si dal večeři a jsem sám" oslovuji číšníka hotelové restaurace.
„Co takhle si pustit televizi?"
Tak na vtípky mám zrovna náladu..
„Ne, raději bych vážně povečeřel a docela rychle, jsem unavený a tak nerozumím humoru" nabručeně odsekávám.
„Tak mě následujte...."
Neuvěřitelné, proplujeme mezi stoly k poslední řadě u zdi, a tam je asi 5 stolků se židlí, a před nimi obrazovka, na stole sluchátka ovladač. Prostě osamělý strávník se u jídla může zabavit.
„Vy jste si nedělal legraci?"
„Ani v nejmenším, to bych si přeci nedovolil" šklebí se na mě ten klučina, a je na něm vidět, jak se baví.
Do Amsterodamu kousek, ráno si mohu přispat.
Mírně přistrkován větrem kličkuji kolem kanálů. Hle kopeček?
Je to legrace, jak na vršku sotva polovičním než jsou ty, co obklopují naši vesničku střediskovou si Holanďané vytvořili lyžařské centrum.
„Sníh zřejmě vyrábějí strojky na zmrzlinu" pomyslím si škodolibě.
A pak zase kanál, jezero, větrné mlýny, kanály až vjíždím do krásného lesoparku, kterým prosvištím skoro až k Herrenkanalu v centru starého Amsterodamu. Navigace google neudělala sebemenší chybičku, takhle bych to natrasovat nikdy nedovedl.
O Amsterodamu nic psát nebudu, ten je potřeba vidět, prochodit a projezdit lodí a protože to štěstí jsem už několikrát měl, pořídím pár dokumentačních fotek a čas stále skvělý, popojedu dál. Ruším rezervaci v Amstru a měním za Naarden. Těch 30 km se bude zítra hodit.
Z města jsem vyjel po doslova a do písmene cyklodálnici.
Říkal jsem si: „Safra, kde jsou ty urostlé, pohledné, plavovlasé Holanďanky, co se na mě s Honzou tenkrát tak mile usmívaly?"
A pak mi to došlo.
To jsou ty staré dámy, co tu šlapou na kolech.
Tak jsem jednu vyzkoušel, pozdravil jsem:
„Bonžůr madam. A ona se mile usmála, asi si mě taky pamatovala..."
A tak jsem to zkoušel na každou, co proti mě jela, a vždycky jsem ji asi připadal povědomý, tak mi odpovídaly "Haló" a usmívaly se, a dvacet kiláků v zadku jak nic.
A to už jsem "ve vlastních stopách" nacházím pomník i museum Ámose. Tenkrát do měli Čechoslováci grátis, dneska jak ostatní 6,50.
No, nešel bych, 1x stačilo, i kdyby bylo otevřeno.
Nemyslím si, že Holanďani jsou z "učitele národů" tak šejdrem, špatně čitelně na tom pomníku je napsáno, že ho darovali Čechoslováci v roce 1957....
Ale což už, moje německá babička, co byla českým bratrem byla ráda, když jsem ji o místě posledního odpočinku velkého Čecha (co byl Moravanem) vyprávěl, a vyprávěl bych rád znovu.
Jenže babička už není, není ani máma s tátou, ani strejdové a tety, a jsem to já, kdo je nejstarším z rodu.
A tak na mě padá najednou tíseň a smutek, že co bylo už není, a všechno je jinak, a mě není 22 roků, a tam co je ten bukový les se tenkrát jen proháněl vítr. Těm stromům je sotva 30.
Šlapu si rozteskněn těch pár kiláků k hotelu, nemám kam spěchat. Dneska určitě ne.
Život spěchá dost i beze mě.
Hotelový komplex s přístavem vypadá spíš jako kdybych se najednou ocitnul ve Skandinavii.
„A co to slyším? Jsou tu krajani!"
„Na kole tady? To jste dojel až z Čech?"
„No vlastně z německých hranic..."
„Člověče, my toho máme dost v autě, to respekt....."
„Když moc nespěcháte, dá se to...."
Nebudu jim povídat, že jsem to vzal oklikou přes Paříž a Brusel a že mám dost na kvalt.
Až u večeře mi dochází, že ti moji krajané vlastně mluvili slovensky.
Na rovině má všechny esa v ruce vítr.
A když jsem vyjížděl, vítr ještě vyspával, vrtule větrníků smutně klopily lopatky, až jsem si je musel vyfotit.
A posílám to s ranním pozdravením Soně.
A hned jsem poučen jak stejnou věc lze vidět opačně.
"Smutná cesta do nikam." píše Soňa.
"Přímá cesta vpřed!" odpovídám.
A pak znuvu kanál, les, zase kanál, a městečko a už to vidím. Žene se na mě bouřka. A zvedá se vítr.
Ale tím správným směrem, mě do zad.
Opírám se do pedálů a nejedu, letím tlačen větrem. Na zadní kolo dopadají kapky, přední stále v suchu, nebo skoro nějak tak. Občas nějaká kapka mě povzbudí v zátylku, ale ujíždím tomu.
A pak zrada, stáčím se k severu, podpora větru slábne a po dvaceti kilácích mě to dožene.
Hromy blesky, liják.
Schovávám se do budky zastávky autobusu a luštím z internetu, kdy to přestane. Prý za 58 minut.
Hodinku, tak tu ti dám, a když ne, dál poplavu.
Volám Soně, a než mi stačí povědět jen "to nejnutnější a podstatné" je hodina v trapu. A furt leje.
Tak kapuci a jedem.
A Šéf, jako by to viděl, že to nevzdám, vypne sprchu a zase foukne do zad.
A tak jsem přejel Holandsko a zůstal 3 km za hranicemi.
Německo.
Kolo jde do garáže, jak jsem čekal.
A co dál.
Jako každý den, vyprat, zavolat Soně, na večeři a do hajan. V neděli budu v Hamburku.
Já to snad fakt dokážu
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě - 3. Do Bruselu
Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána.
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříze opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.
Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne. Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.
Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb. Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád.
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
„Ještě jedno pane?"
„Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."
Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole. A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha.
„Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....
Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.
„Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
„Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
„Takže žádná Paříž?"
„Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."
Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.
A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl.
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.
A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.
No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mina nohy.
„Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
„Jste si jist, pane?"
Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí:
„jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?
Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.
Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
„Začínají brzo" pomyslím si.
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu.
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy.
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.
Den 10
Den 11
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě ..... 2 - Paříž
Na snídani ve Strasbourgu je moc brzo, celé město ještě spí.
Tady to umím, rovně, pak u mekáče doprava přes park a jsem u kanálu Marna-Rýn, který bude mojí navigací dalších 70 kilometrů. Trochu vystrašeně sleduji oblohu a čekám, kdy se nad obzorem vyloupne ten neúprosný, zářící tyran, ale „zatím dobrý“.
A „u mě dobrý“ to je další dvě hodiny, slunce je už sice nad obzorem, ale buď ho zakrývají mráčky, nebo se nepropálí tím mlhavým oparem. Ale nějak se nedokážu uvolnit, čekám nějaký podraz.
Když se bude měnit počasí, jistě se zvedne vítr, a z roviny mi udělá Alpy.
A jestli jsem si to nemyslel, už je to tady.
Jenže vítr je tentokrát kamarád, něžně se mi opře do zad a postrkuje mě dopředu s přibližováním stále zvětšujícím se oblinám Vogéz.
Během snídaně v bistru v Saverne venku rychle sprchne, ale tak, že to ani cesty nestačí umýt, jen to nádherně pročistí vzduch.
Cesta podél kanálu ze Saverne do městečka Arzviller patří mezi nejnádhernější „kanálovky“ které jsem kdy jel, pokud není vůbec nejkrásnější ze všech. Cesta vede nejdřív asi 12 kilometrů po rovině podél širokého kanálu uprostřed pískovcových skal a pak nový kanál opouští a pokračuje podél, a v jednom úseku i po konstrukci nad kanálem starým. Opuštěná zdymadla, která vytváří tůňky a u nich očíslované domky, některé chátrající, jiné zrekonstruované s rozkvetlými předzahrádkami, ticho, klid, ráj.
A přitom se pomalu ale jistě stoupá a jinak náročný přejezd Vogéz se mění v pohodlnou projížďku rozkvetlou krajinou. Před Arzvillerem ale konec, starý i nový kanál se opět spojují, a vrchol hory podjedou tunelem a já si musím přišlápnout.
A už jsem skoro nahoře, navigace říká, vem to doprava tou pěšinou, hezká zkratka.
Svah začíná být strmější, správný cyklista jde ze sedla, a já taky. Tak se projdu, a co?
Dvěstě, třista metrů, cesta končí a proti mě chlápek s hráběma.
"GPS, že jo? Tady není žádná cesta, konec."
Směje se dobrácky, ne zlomyslně.
"Merde" zakleji.
"Deutch?"
"Němec? Já? To chraň Bůh!"
"Holanďan, Belgičan?" vyzvídá.
"Jsem z České republiky!"
"Olala, to je daleko, Československo...
Hele, vidíte támhle to bílé stavení? Vemte to loukou k němu, tam už je zase cesta."
"Díky, zachránil jste mě, zpátky dolů bych nerad".
"To nic, šťastnou cestu!"
"Děkuji vám, i vy mějte krásný den" strkám kolo do louky.
"Počkejte! Už jste jedl? Za deset minut obědváme, nechcete se přidat?"
"Ne, jste laskav, musím dál..."
"Tak když musíte, tak bon route..."
Zápasím s kolem tou loukou, a až na cestě mě to došlo. Ten dobrý muž mě pozval na oběd.
Jen tak, zbloudilého cyklistu ze země, o které moc asi neví.
A dál cesta byla už jen z kopce až do Nancy.
Nancy je honosné bývalé hlavní město Lotrinska, ovšem je už mnohem francouzštější než alsaský Strasbourg, kde těžko utají, že Alsasané jsou více Němci než Francouzi.
A kolébka francouzské secese, Gallé, Daum, nancyská škola, k vidění spousta věcí. Můj plán je ale jiný.
Vyprat, najíst se a spát. Do Paříže ještě tři dny cesty.
Ráno je znát, že už jsem pátý den na cestě.
Dobré je, že jsem se už naučil rychle zabalit a vypravit se, věci pomalu dostávají svůj řád a místo, horší je, že se cítím unavený a nedospalý.
A také mám strach jestli tentokrát to navigačně zvládnu. Až do města Toul je všechno v pohodě, jede se podél řeky Mosely, ale pak nastává chaos. Navigace mě žene po cestách, které existují jenom v jejích mapách ale reálu nikoliv a jediná přímá komunikace je silnice N4, a na tu s kolem nesmím.
Rozhodnut neudělat chybu, jedu od vesnice k vesnici a přepečlivě kontroluji mapu. Dva, tři kilometry po prašné cestě, ale mám to. Krizový úsek jsem překonal. K nalezení otevřené restaurace poblíž je ovšem google maps přímo ideální. Chvilinku před dvanáctou usedám ke stolku a nechám se hýčkat paní hostinskou.
„A k pití?“
„Perlivou vodu, prosím.“
„Sklenku?“
„Ne, celou láhev prosím“
„Půl litru nebo litr? Aha, promiňte, už vím, že se ptám….“
Pod slunečníkem bylo dobře, tak ještě kafíčko, ale čas je neúprosný, musím dál.
Jasně modrá obloha, bezvětří a to známé pomlaskávání bot lepících se na asfalt, když do kopce srabácky kolo vedu.
A najednou jako by mě přes hlavu hodili duchnu, chce se mi spát. Nezvladatelně. Kdekoliv, ale hned.
Klidně si ustelu na lavičce u památníčku padlým Velké války, co jsou v každé vsi, ale, k čertu, památníčky jsou, i lavičky, ale na poledním slunci! Trochu úcty, jak má člověk zavzpomínat na padlé kamarády, když mu slunko pere na hlavu?
Já snad lehnu i na louku, ať mě sežerou mravenci, musím spát.
A když je Francouzům zle, musí zasáhnout baba.
Asi už začínám být Frantík, protože i mě spasila.
Panna Orleánská, Johanka z Arcu.
Ve zbroji střeží moji lavičku, zatímco já klimbám. Dvacet minut stačilo.
A pak chvilku nahoru a dolu, kousek polem, když jsem polevil v navigační ostražitosti a jsem zase starého dobrého kanálu ze Saint-Dizier do Vitry-le-Francois. Posledních třicet tedy výrazně zrychluji, skoro až na hranici svých sil.
A jsem tu a na hotelu, co jsem včera rezervoval a musel potvrdit kreditkou, že jistojistě přijedu, jinak mě prachy propadnou cedule, že mají zavřeno, a to na celý týden. Rána do palice.
Pár vteřin paniky a pak zase „ty internety“. Ve městě jsou další tři hotýlky.
Hned ten první, za rohem, má volno.
„S kolem si nedělejte starosti, vezmu si ho na pokoj, slečno.“
„Ale je to v druhém patře, výtah nemáme, pane.“
„To nic neznamená, jsem přeci chlap!“
„To zcela jistě, pane...“
Nechci být paranoidní, ale mám pocit, že ty francouzské hotelové recepční si ze mě neustále utahují.
Kdybych měl popsat další den, řekl bych "klid a pohoda v kraji Champagne".
Soňa by to asi viděla jinak.
Ráno "na kanál" a pak podle vody do Chalôns a pak zase podél vody do Épernay, kdybych nepotkal zajímavý most vlastně nic zvláštního, obrázek co už jsem si "na kanálu" zvyknul vídat. A odpoledne dál, uchlácholen "tady to důvěrně znám" jedu podle googleho, a končím na polní cestě.
Hůř. Přední kolo zahučelo do nějaké rejhy, a měl jsem co dělat, abych nepokousal kukuřici. Ale vybral jsem.
Jak jsem se tam mlel, jestli jsem do něčeho drknul rukou, nebo co, hodinky vyhodnotily moje chování jako nehodu, a zpustily poplach.
Vibrovaly a vrčely na ruce a tvrdily, že mám nehodu. Tak jsem to vypnul a pokračoval v hledání cesty z kukuřice na silnici.
Za dvě minuty volá Soňa, vyděšená k smrti.
Hodinky jí totiž poslaly tuhle SMS:
Zařízení Garmin uživatele Jindra8526 detekovalo nehodu. Jste uvedeni jako kontakt pro tísňové volání.
Poloha nehody: 49.057146,3.914184
Safra. Příjmení babičky za svobodna i hlavní město Finska? Prošel jsem testem příčetnosti, ale to Soňu moc neuklidnilo, naopak.
Proč si hned nenapsal, že si OK? Umřela jsem málem strachem!
Zkuste vysvětlit ženě, že jste to tam nastavili před dvěma lety, a zapomněli, že to něco takového umí a dělá...
To jen kytka nespraví....
A pak dál, Champagne, trochu vlnky, zelená Marna, vše krásné, skvělé, ale pocit provinění, tam někde vzadu, má recht, měl jsem okamžitě volat...
Co bych dělal já, dostat takovou zprávu?
Někdy ta "moc chytrá" technika může pěkně pozlobit. Vypnu to, zbytečné hlášení.
Poslední noc před Paříží v městečku La Ferté sous Jouarre.
„Kartička od pokoje, a tady je PIN k dveřím hlavního vchodu, kdybyste se vracel po desáté, pane.“
„Dá se u vás povečeřet, slečno?“
„Ano, samozřejmě, pane.“
„A točené pivo máte?“
„Ano pane, Afflingem nebo Heineken, pane.“
„Tak to ten PIN nebudu potřebovat, odsud se dnes večer nehnu“.
Sedmý den je Stvořitelem předurčen k odpočinku, a já si vskutku hověl.
Do města světel sedmdesát, podél vody, známou cestou.
Soňa už je taky na cestě, večer se uvidíme.
„Ty to zase uděláš ??!!!“
„Nevím o čem mluvíš, Soni?“
„Ale víš, dobře víš!“
„Nevím.“
„V tý Paříži, ty se to chystáš udělat, přiznej se!“
„Když víš, že chystám, tak co se ptáš?“
„A proč? K čemu je to dobrý?“
„K ničemu, ale já prostě musím, znáš mě....“
„Chlap, je mu šedesát a chová se jako děcko....“
Musí mít poslední slovo, ženská, ničemu nerozumí.
Udělal jsem to.
4. den
5. den
6. den na dvakrát....
7. den
a trocha nostalgie.....
pokračování...
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Být králem na cestě ..... 1 - Německo
“Mami, ty plaveš?”
Volám překvapeně, když vidím svoji osmdesátiletou matku vrhat se odhodlaně do vln.
Co pamatuji, nikdy to neuměla, ve vodě maximálně po pás a nás neustále zaháněla z hloubky.
“Plavu, už dva roky. Jak jsem byla s tetou Boženkou v Řecku.
Řekla jsem si, ty, Jana i Václav jste zaopatření a stojíte na svých nohách, táta umřel, tak proč bych to nemohla risknout, už to beze mě zvládnete. A zkusila jsem to, a ono to šlo.”
To mě napadlo, když jsem kousek za Rozvadovem dostával poslední pokyny od Soni.
Ne, neřekl jsem jí to, bála by se ještě víc. Odkýval jsem, že budu opatrný, nebudu se přepínat, a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno, a nechám toho.
Jako by mě neznala přes třicet let.
Vzdát to, to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, to bych snad raději někde vypustil duši.
A tak sedím na tom zeleném zázraku a vyjíždím vpřed, vstříc minulosti.
Je to 38 let, co jsme takhle s Honzou Zástěrou vyrazili na kolech do světa.
S dychtivou touhou poznat ten svět za oponou, co nejvíc toho vidět a co nejméně utratit.
Štrasburk, Paříž, Brusel, Amsterodam, Hamburk…..
Blížilo se mi dvaadvacet a svět mi ležel u nohou.
Stačilo se jen opřít do pedálů.
Už dva roky mi to tikalo v hlavě, že bych to měl zkusit znovu.
A pak stale naléhavěji až jsem se doma přiznal.
“Ale než vyrazíš, necháš se vyšetřit!”
“Vyšetřit? Jako jestli nejsem blázen?”
“Ne, jestli cestou nezdechneš….”
No, vyšetřit jsem se nenechal, ale ozkoušel jsem si tři týdny před tím kratší trasu, abych vychytal mušky ve výbavě a uklidnil rodinu, že o nic nejde. Prostě bude to jeden z výletů na kole, jenže tentokrát trochu delší.
Vlastně nevím proč to dělám, a k čemu to bude dobré.
Ale je to osvobozující. Mít úkol, mít cíl, vzdálený, ale dosažitelný.
Všechno ostatní je podružné, jde o to přežít od rána do večera a odšlapat si tu svoji naplánovanou porci kilometrů. A tak další tři týdny, a bude to.
Blíží se mi šedesát a svět mi leží u nohou.
Stačí se jen opřít do pedálů.
Stará E14 nepřekvapí, projel jsem ji na kole už vícekrát. Po státovce se jede jen chvilku, a pak už hladké asfaltce pro zemědělská vozidla podél silnice a pod kopci pak začíná cyklostezka, co mě dovede až do centra Norimberka.
“Hele, tady na té benzínce jsme vyškemrali vodu”.
Dobrých dvacet kilometrů přemýšlím, v čem jsme tu vodu vlastně vezli, petky tenkrát nebyly. Nepřišel jsem na to, ale čert to vem, svačinka u Turka, a už jsem ve městě.
A začíná ritual, co mě bude provázet následujících dvacet dní.
První úkol je sundat dres, vyprat a dát sušit, abych ráno vyjel v čistém. Pak zavolat Soňe a vyrazit sehnat něco k jídlu.
Vzpomínám si, jak v devadesátých jsme tady byli s tátou a mámou.
Táta se při chůzi hned zadýchal tak vymyslel fintu, každých dvacet kroků se zastavil a rozhlížel, vždy ho něco zaujalo, a dokázal o tom vyprávět. Mezitím si zapálil, odpočinul a popošel dalších dvacet aby opakoval stejný scénář. Kolik mu tenkrát bylo, tátovi?
Šedesát jistě ne, to méně.
A ejhle, já tu na kole!
A na to se napijeme!
Na buřtíky dvě pivka a do hajan. Zítra bude dlouhý den. Safra dlouhý den.
Vyjíždím hned brzy po páté, slunce teprve vychází.
Ticho, klid, nádherné sobotní ráno. Těším se, že najdu lavičku na silniční odpočívadle, kde jsme před lety s Honzou nocovali. Objevil jsem ji náhodou najaře. Je asi 30 km za Norimberkem směr na Ansbach.
Dám si tam svačinu, zavolám domů a pak popustím uzdu svému sentimentu, budu si hýčkat své bolestínské stýskání nad tryskem času a životem, který kolem mě tak rychle proběhl, že to snad ani není pravda.
“Šlaka, to snad né, to se nesmí, to je nefér!”
Chce se mi křičet tak křičím, kolem stejně nikdo není.
Kousek od “mé lavičky” budují most, a z odpočívadla si prostě udělali deponii, skrývku zeminy.
Celé parkoviště zahrnuto ornicí, až k betonovým stolkům.
“Všechno zničí, pošlapou, zdemolují!”
Vím, že to vyčistí, opraví, nainstalují nové lavičky a posezení, ale to už nebude ono.
Nebude to “naše lavička” ale nějaká jiná, cizí.
A takhle je to se vším. Už nikdy nic nebude jako dřív a já nezopakuji naši cestu s Honzou. Možná pojedu stejnými misty, ale všechno bude jiné. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a každý pokus o to, je předem odsouzen k nezdaru. A už necítím nostalgický sladkobolný smutek ale nefalšovanou a hořkou lítost.
Snažím se chytit vítr sítem.
Nohy my ztěžkly a nechce se mi dál.
Praštit s kolem do pangejtu a vykašlat se na všechno.
To je “hlaďák”, dochází mi. Prostě mám hlad a tělo vzdoruje. A když vzdoruje tělo, mysl má taky nahnuto. V Ansbachu se naláduju žemlema, vypiju kýbl kafe, a hned je líp.
Myslete na chorál, malověrní!
Slunce si mě griluje a já kousek po kousku ukrajuji z naplánované porce, už jsem za půlkou, údolí říčky Kocher a kopec, který neokecáš. Odměnou je mi pohled na nádherný most.
Ano, v těch dvaadvaceti jsem byl přesvědčen, že takové mosty budu jednou navrhovat.
No, na tenhle nesmím, je dálniční, takže dolů do údolí a pak zase nahoru.
V takovém kopci správný cyklista “jde ze sedla”.
Jsem správný cyklista, jdu ze sedla, a kolo vedu. Podrážky se mi lepí na roztékající asfalt.
A pak to se mnou jde zase z kopce, v Ohringenu si vzpomenu na Františka Víznera jak říkal:
“V Ohringenu je takovej sběratel, co chce strašně mít tu zelenou mísu se špičkou. Pořád vytahoval šrajtofli, že mi jí zaplatí předem, ať mu jí už konečně udělám.”
“A proč mu jí neuděláte, pane Víznere?”
“Ale vždyť na tom makám, už jen ji domatovat, ale když furt jsem teď po doktorech…..”
Už nikdy nedodělal.
To je dneska ale blbej den, v hlavě se mi honí divné věci.
Ne, nepojedu romantickou vinnou stezkou, hezky napřímo po státovce do Heilbronnu.
Mám toho dost. Hodinky ukazují 170 km v pedálech.
Dědku, to není tak špatný.
Tak vyprat, zavolat, najíst a na kutě.
Ráno se vzbudím bez budíku.
Čím dřív vyjedu, tím lépe, bude zase výheň. Podél Neckaru a pak trochu do kopce a pár minut před devátou už čekám až otevřou mekáč v Brettenu. A pak ještě jeden vršek a dolů a rovina a Rýn.
Obědvat budu ve Francii!
Takhle myšlenka mě žene v před.
Nedělní dopoledne, na koupalištích skotačí děcka, dámy lžičkama uždibávají zmrzlinové poháry a pánové noří rty až po bradu do pivní pěny a já ….
Přejezd mostu přes Rýn, nádherný okamžik.
Ta řeka odspoda opravdu chladí a už jsem v sladké Francii. Tady už bude jen dobře, tady umí žít.
“Bohužel, polední menu nemáme, ale máme brunch”
Francie a brunch?
Pane Bože, ty to vidíš…..
Ale nakonec všechno dobře dopadlo, prostě samoobsluha.
Nepřecpat se, nikam nedojedeš.
Kolikrát za cestu ještě budu muset být na sebe takhle přísný?
A pak už počítám každý kilometr, slunce mě opravdu nešetří.
A cedule Strasbourg, jsem doma, dopíjím poslední kapku z bidonu. No nejsem, ještě deset rozpáleným městem než příjde vysvobození v podobě hotelu.
“Vy už jste tady na kole byl, že pane?”
“Ano, před třemi týdny, vy máte ale paměť slečno…”
“Dneska se udělalo teploučko, že. Jaké to je na kole v tomhle vedru, pane?”
“Strašné, milá slečno, opravdu strašné….”
“A proč to teda děláte, pane?”
“Protože jsem starý idiot…”
“Ne, pane, vy starý nejste……”
Idiota mi nechala.
Tak tedy merci…..
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Marcus Newhall odešel
Před několika okamžiky jsem se dozvěděl, že nás 26.2. opustil pan Marcus Newhall - autor první a zatím poslední monografie o československém lisovaném skle
SKLO UNION: Art Berore Industry
S Marcusem jsme u nás prožili pár hektických týdnů, když dokončoval svoji knihu, stíhat jeho životní tempo bylo náročné.
Více snad později.
Jindra 2.3. 2019
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Czech Art Glass
Jiří mi nevolá často, vlastně jen párkrát do roka.
Ale když mi na displeji naskočí jeho jméno, vím naprosto přesně, o čem se následujících pár minut budeme bavit. Pochopitelně o skle, českém, nebo chcete-li československém skle.
A Jiří má většinou dobré zprávy, vlastně vždy má dobré zprávy.
Ten jeho včerejší telefonát však byl výjimečný, neměl dobrou zprávu.
Měl zprávu přímo skvělou!
„Víš, že jsme s Honzou Kaňou vydali další pokračování katalogu Czech Art Glass?“ hlaholil radostně.
Lovím v paměti, no jo, mluvil o tom, že něco chystají, před půl rokem, rokem, nebo snad dvěma lety?
Safra, hlava stará, hloupá a k tomu ten rychlý čas….
Asi jste si toho také všimnuli, jsme svědky neobyčejného jevu, který zcela nepochopitelně zůstává stranou zájmu jak politiků, tak neziskovek. Čas se totiž neustále zrychluje. Možná si v Bruselu toho všimli, když se rozhodli, že přestanou s časem šíbovat každého půl roku, protože při té rychlosti jakou dnes plyne, si člověk sotva stačí přeřídit hodinky a už zase ta změna.
Vzpomínám, jak se čas v době mého dětství vlekl, ve škole, při hodinách ruštiny, nebo později, na vojně, ty nekonečné hodiny ve službě dozorčího autoparku. A pak najednou někdo škubnul pákou, a všechno dostalo jiné grády. Jak dlouho se vlastně s Honzou Kaňou a Jiřím Viehmannem už v tom skle motáme?
„Jsi tam?“ křičí mi ten druhý z aparátu do ucha.
„Ale jo“ přestanu bloudit vzpomínkami a přecházím do protiútoku.
„Když nevíš kudy kam, zaútoč“ staré pravidlo.
„No, samozřejmě že vím. Furt vás hoši pozoruji“ lžu až se mi od huby práší.
„Ale všimnul jsem si také, že mě ještě nepřistál výtisk v poště, ani elektronickou verzi jste mi nedodali! Na Jindru prostě kašlete!!!“
„To víš, na mě si jen tak nepříjdeš“ raduju se ze svého pohotového úderu.
No, ale to bych na druhé straně drátu musel mít nějakého Jácu, a ne Jiřího?
„Hele, jak často se díváš do svého mailu?“
„Furt, zprávy mi naskakují na hodinky.“
„Já jen, že to tam už asi týden máš…..“
Kurnik, ten chlap mě ničí a to nemilosrdně.
„Čekal jsem, že se ozveš a něco nám k tomu řekneš.“ vrtá se mi škodolibě ve svědomí.
Kurnik, co by ten chlap chtěl slyšet? Co mu k tomu mám říci? Že je to skvělý nápad?
Takový manuál, příručka, základní údaje o autorovi návrhu, skvělá fotka, zatřídění včetně odkazů na literaturu? Všechno česky a anglicky.
Vím co chce.
Chce pochválit, je to ješitný chlap, stejně jako já.
Nedělám to rád, baví mě někoho ztrhat, nenechat na něm nitku suchou, ale tady to fakt nejde.
Ať hledám jak hledám, chybu nenacházím a to je dost k vzteku.
Nebo k radosti.
Podle vaší nátury.
Pánové, skvělá práce – něco jako „to musíš mít“ pro každého sběratele, znalce nebo milovníka českého skla. Těším se na další díl.
Jindra Pařík 31.1. 2019
Czech Art Glass 7
Aukro
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libensky Award 2018
A já budu dneska zlej. Já budu tak krásně zlej…
Jak jen začít?
Vylít na vás tu stařeckou žlučovitou zlobu hned a naplno, nebo to cynicky a nešetrně dávkovat a postupně mučit a škodolibě si rochnit v tom, jak se ten jed co ze sebe vypouštím se bude zvolna roztékat do vašich duší, bolestivě drásat útroby, abych vás v důsledku brutálně dorazil, tak jak se stalo i mě?
Inu, nebudu se tím trápit, a vymýšlet komplikované plány, napíšu to tak, jak to prostě bylo.
Ono to vlastně začalo už v úterý, u mého zubaře.
Pod sedmičkou vlevo dole zánět a dost to bolelo.
A krátké spojení – zuby – blíží se další Cena Libenského…
To to teda letí, to byl pátý ročník a rok 2013….
(https://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/3415-2013-1)
Bolest zubu výrazně zaostřuje moje kritické vidění a proto, ne zrovna přeplněn laskavou a shovívavou náladou, jsem dorazil do centra moderního umění DOX, které samo o sobě je krásné asi jako opuštěná továrna na průmyslová hnojiva.
Natěšen, že uvidím „své“ staré známé výtvarníky, Vladimira Kleina, Jiřího Šuhájka, Vladimíra Jelínka a trochu pozlobím „dokora přes sklo“ pana Milana Hlaveše, jsem byl o půl hodiny dříve „na značkách“.
Kromě půvabné recepční a několika málo soutěžících byl sál ovšem prázdný a poloprázdný zůstal i v okamžik zahájení.
„Ajajaj. Tady něco nehraje“ říkám si, ale bylo hůř.
Ono tam něco hrálo. Hudba z výtahu?
Ale, nešť, sklo je to oč tu běží.
Pan Marek Veselý, dnes s ještě vyšší dávkou sebeuspokojení než v letech minulých, v tempu v pravdě zběsilém, představil porotu a už se rozlepovaly obálky, dvě zvláštní ceny, hudební předěl (tady se sluší režii večera pochválit za to, že zůstalo jen u jednoho), a pak třetí a druhé místo a pak …
No nemohl jsem vám to nenatočit:
Václav Hrabě - Zavři oči
Všimněte si Markova skvělého forehandu, toho bych nechtěl potkat na kurtu jako soupeře…
Inu, když může Banášová zpívat, proč by nemohl Veselý recitovat?
A přitahujeme šrouby dál, zástupce sponzora - skláren Kavalier – se dožaduje mohutného sklářského díla a nabízí deset tun borosilikátového skla.
To až se doslechne Jirka Šuhájek postaví robota na Letné ….
Slovo do pranice.
A pak žvaní nějaký politik. Proč tohle? Máme to zapotřebí?
A nakonec vnuk pana profesora Libenského.
Mluví hezky, k věci, o dědečkově skle.
A pak první místo.
Porota zůstala věrna své tradici ocenit něco, co podlé mého, jak říkával pan František Vízner „vůbec nemuselo vzniknout“.
A tady už nejde o legraci.
Tohle je velmi vážná věc. Prolistujme si katalogy minulých ročníků Ceny Stanislava Libenského, prolistujme si ten dnešní, a vypozorujeme trvale sestupnou tendenci.
Umění od slova „uměti“ nahrazuje jakási „koncepce“ pokus o „svědectví či výpověď“.
Ani to by nebylo špatně.
Znám pár výtvarných děl, která člověka donutí se zastavit a zamyslet se.
Bez vysvětlivek, bez krasomluvného okecávání.
Tváří v tvář opravdovému umění se cítí člověk malinký, nedokonalý a nedostatečný, ošklivý a nicotný. Nebo naopak, rozveselený a šťastný s pocitem, že pro takovou krásu stojí za to žít.
Zůstane stát.
A to se v tomto případě nestalo, protože pár minut po zahájení výstavy soutěžních prací někdo prošel dílem oceněným druhým místem. Chcete silnější důkaz?
Já jej nepotřebuji.
Mám velmi silný pocit, že cena Libenského se ubírá špatným směrem.
Konceptualismus?
Není už trochu passé?
Chceme být při pohledu na sklářské dílo poučováni mladičkou výtvarnicí:
„Formováním osobností různým prostředím vede ke stereotypnímu vnímání neznámých skupin lidí. Tím vzniká společenská nerovnost…..bla, bla, bla ….Mým záměrem bylo aby se lidé zbavili svých předsudků vůči jiným lidem nebo věcem a navrátili se k sobě samým“, to chceme?
Nebo jiné moudro jiného výtvarníka:
„Nacházíme se v realitě, ale neskutečné je na druhé straně. Navzdory nemožnosti rozpoznat skutečné od neskutečného někde existujeme“…..jejda, kdo by to řekl.
Nevím, jestli za to může umělecké školství, ale mám za to, že je potřeba se vrátit zpět na začátek k tomu, co sklo opravdu představuje a znamená.
Kdo si nefouknul nebo se o sklo neříznul, ať se věnuje něčemu jinému.
Chci vidět poctivé řemeslo, tak poctivé a věrohodné, že se stává uměním.
Opačný směr nefunguje.
Skvělá myšlenka, ohromné organizační úsilí, spousta práce, kterou pořádání Ceny Stanislava Libenského bezesporu představuje by měla směřovat výš.
Už pro to jméno, které ta cena nese.
Ten rám si zaslouží lepší obraz.
Teď k tomu co mě dorazilo.
Ne, nebyla to skutečnost, že se čepoval Plzeňský Prazdroj a já tam byl jako na potvoru vozem, ani to, že ty prášky na zub nějak přestávaly účinkovat.
Byl to nápis, pro jistotu i anglicky, nad východem z DOXu.
JSEM ČESKEJ SRAB,
KTEREJ ČUMĚL,
KDYŽ NAKLÁDALI ŽIDY,
HAJLOVAL NÁCKÚM,
MÁVAL KOMOUŠÚM,
A PAK CHTĚL JISTOTU
DESETINÁSOBKU
Tak to mě nadzvedlo.
Co to je za chorou duši, co takhle vidí svůj národ?
O kom to sakra mluví?
Lidi, které kolem sebe mám a potkávám jsou jiní, úplně jiní.
Jsou hrdí na ten plácek uprostřed Evropy, mají ho rádi, milují ho.
Snaží se svojí prací představit světu naši zem, jako zem slušných, pracovitých, vzdělaných, přátelských a laskavých lidí.
Ať už jde o organizátory Ceny Stanislava Libenského, pana Marka Veselého a jeho tým, naše „doktory přes sklo“ pány Milana Hlaveše a Petra Nového a ostatní kurátory, výtvarníky, designéry a všechny ostatní přátele a fandy českého a československého skla, ale nejen ty. Je nás dost.
Jak nesnáším sprejery, příště, až půjdu do DOXu, nastříkám tam pod ten hnus:
„MLUV JEN ZA SEBE, BLBEČKU“ a pro jistotu i anglicky.
Pár fotografií ještě zde
Jindra Pařík 21/9/2018
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Reakce na: Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose
Já osobně se nechystám připravovat ikonické artefakty českého skla k přípravě pro přimísení do výroby obalového materiálu.
Ahoj Jindro,
vždycky jsem říkal, že máš vlohy ke psaní záživných textů, ale tentokráte mi chybí ta finální odpověď.
Tak tedy sbírat české sklo a nebo jej roztřídit dle barevnosti a provést jeho konečnou přípravu pro výrobu obalového materiálu?
Já osobně se nechystám připravovat ikonické artefakty českého skla k přípravě pro přimísení do výroby obalového materiálu.
Prostě k popularizaci českého skla a jeho zhodnocení chybí “public relations”. Je dobře, že probíhá diskuze mezi kunsthistoriky a obchodníky, ale jeho výstup musí být jasný, především směrem ke sběratelům a případným investorům. A zde vidím velké možnosti pro kunsthistoriky v popularizaci (mají osobní znalosti a především archivní zázemí). Stále u nás přetrvává, že sklo je “děkorativnoje izkustvo”, místo toho aby byla snaha jej povýšit na jeden ze segmentů umění.
A přitom renomované instituce v zahraničí mají české sklo za umělecký počin a tím se liší od domácí scény. Bohužel pro nás všechny.
A přitom renomované instituce v zahraničí mají české sklo za umělecký počin a tím se liší od domácí scény. Bohužel pro nás všechny.
Tak trochu mi to připomíná J.A.Komenského. Nejdříve musel být vyhnán z Čech abychom později podle něj učili celé generace.........
Zdravím
Jirka
P.S. v příloze ti zasílám pár ilustračních fotek.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ahoj Jiří,
Dost dobře ti rozumím, co chceš říci.
Mám však několik připomínek:
Myslím si, že je na místě se zastat našich „doktorů přes sklo“, protože rezervy sice mají (třeba Dr. Nový by si měl uvědomit, že pracovní den má 24 plus noc a přitlačit ve své autorské činnosti), ale nikterak velké. A nejen „doktoři“, ale i ostatní historici umění, kteří se sklem zabývají.
Nerad bych na někoho zapomenul, ale všimnul sis co dělá paní Lněničková a Braunová, pánové Mergl, Křen, Chalupa a další pro popularizaci českého skla?
A jejich záběr je podstatně širší, než naše uzounká specializace.
Historici a kurátoři sbírek a výstav mají také dost jiný přístup a náhled na věc, než my, sběratelé, ale to by bylo na dlouhé povídání a možná i námět na další besedu:
Co můžeme udělat my, sběratelé a co naši kunsthistorici, jak si vzájemně pomoci.
Já sám vidím zásadní systémový nedostatek v obtížném přístupu k informacím.
Každé museum či jiná kulturní instituce má rozsáhlé archivy, katalogy, vzorové knihy a nejsem si jist, jestli vůbec existuje nějaký přehled, kdo co má.
Studovaní historici si poradí, sednou na vlak, navštíví bratrské museum na druhém konci republiky, informace vyhledají, zkopírují a bádají si.
Přitom by mnohem jednodušší bylo, aby všechny tyto dokumenty byly přístupné v digitální formě a to nejlépe všem (ostatně ta musea si platíme z daní).
V klidu své pracovny si brouzdám vzorovými knihami třeba v Teplicích, to by se mi moc líbilo…
Další věc je, že ty se na věc díváš z pohledu sběratele, jenomže debata měla trochu jiné zaměření.
Jde o novou výrobu, nové šance, jde o to aby pece dál žhnuly, vyrábělo se a prodávalo.
Pan Nový na začátek debaty uváděl nějaká čísla, tuším že 90 procent skla co se vyrobí je sklo ploché, průmyslové a tak a jenom 10 procent je sklo užitkové.
Kolik z těch 10 procent pak připadá pak na autorskou uměleckou tvorbu?
Jindra
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Hrdě sebevědomé stýskání si v Preciose
Už je to tak.
Po létech přidrzlého glosování soudobého vývoje sklářského designu na stránkách cs-sklo.cz jsem dostal pozvání na něco jako exhibiční zápas první ligy.
Jistě, najdou se tací, co budou tvrdit, že mou hlavní motivací k návštěvě debatního večera v representační prodejně firmy Preciosa na téma “Budoucnost českého skla – je koupě českého skla dobrou investicí” byl příslib pohoštění, ale to jsou ničím nepodložené pomluvy.
Skutečností je, že jsem po dlouhé době konečně měl tu správnou záminku vyrazit večer do centra mé rodné matičky Stověžaté, cournout se Starým Městem a také jsem byl až chorobně zvědavý, jak vypadá ten “Flagship Store Preciosa” v Rytířské.
Protože to je jeden z těch obchodů, do kterého vstoupit nepozván je našinci žinantní, protože si připadá nevhodně oblečený, provinční a navíc brutálně omezen nuzným rodinným rozpočtem.
Být placen od stránky, rozepsal bych se o procházce z náměstí Republiky kolem Obecního domu, kde jsem se v minulém století nesměle a toporně učil, a nenaučil, tančit a ve kterém jsem o pár let později promoval přesvědčen, že mě patří celý svět, popsal bych Celetnou ulici, kde s podivným východoevropským přízvukem nabízejí „náše stěklo“ od nejhorších kýčů až k designovým kouskům.
Zmínil bych pyšně a hrdě kubistický Gočárův dům U Černé Matky Boží, neopomenul připomenout Wolfganga Amadea u Stavovského divadla a tajil bych své mírné obavy před budovou starobylé University Karlovy, kterou, dá-li Bůh, někdy dostuduje moje ratolest.
Však nejsem placen od stránky, a zdá se, že za to své blábolení nejsem placen vůbec, tak přejdu rovnou k věci.
Moderátor (fuj to je hnusné slovo) večera pan Dr. Petr Nový vystřelil tu zásadní otázku „Je koupě českého skla dobrou investicí?“ hned při startu a s vědeckou poťouchlostí přidal dotaz „A proč?“.
No, jakou odpověď byste asi čekali do marketingového šéfa Preciosy, majitele dvou skláren, galeristy co se živí prodejem skla, výtvarníka a majitele sklářské pece?
„Neeee, české sklo nekupujte, je pasé, nikdo to nechce a proděláte na tom gatě…….“
A tak se debata nesla v duchu mírného hořekování, jaké to bylo a už nebude i stejně opatrného optimismu, jaké by to mohlo být, kdyby to nebylo takové, jaké to je.
Ujistili jsme se, že jsme všichni hrdí Češi, že máme ty „zlaté české ručičky“ a že nikdy nebylo tak, aby nemohlo být hůře či lépe.
Pan Lhotský zmínil úpadek autorského skla, a já si vzpomněl na Františka Víznera, který s oblibou citoval, že někde četl, že „něco jako tavená plastika vůbec nemělo vzniknout“.
Velmi intenzivně jsem přitom myslel i na své přátele pány Vladimira Kleina, Františka Janáka či Petra Stacho a kladl si otázky, zda-li to oni také tak cítí. V duchu jsem se procházel sálem Ajeto Glass Musea a rebelsky jsem chtěl povstat a křičet: „kdepak, pane, není tak zle“.
Pan Dr. Milan Hlaveš tichým hlasem velmi skromně přiznal gigantický úspěch výstav českého skla v Číně, Japonsku a Koreji, v hlavě mě zůstalo jen jedno číslo – 3 miliony návštěvníků.
O tomhle se má psát na prvních stránkách novin!
A pak paní kunsthistorička Sylva Petrová zase nastínila obraz zmaru „autorského skla“ a paní ředitelka pražského Dorothea Mária Gálová přiznala něco ve smyslu „kdybych to bývala byla věděla, tak jsme se bývali byli do toho nepouštěli“.
Pan Jaroslav Polanecký si pak postěžoval na neexistenci koncepce uměleckého školství….
A to všechno v sále, který je přímo zosobněním úspěchu českého sklářství, v reprezentační prodejně Preciosy.
Takoví prostě jsme, naříkáme, i když se nám daří, přiznat úspěch se nenosí.
Pan Dr. Nový to ve své závěrečné řeči také připomenul, se svou erudicí historika říkal:
„Stačí si otevřít odborné časopisy z jakékoliv doby, vždycky to tam najdeme. Ať staré 80 nebo 150 let.
Nestíháme, máme zastaralé sklárny, nedostatek kvalitních návrhů a kvalifikovaných pracovníků, ujíždí nám vlak a když to takhle bude pokračovat, české sklářství zanikne“.
Takže to naše stýskání je vlastně v pořádku, je znakem toho, že věci jsou takové, jaké mají být. Co k tomu dodat.
Sklářství je především řemeslo. Nebo průmysl.
Dává obživu tisícům rodin. Není to pár jen autorských tavenic, na kterých aukční domy či galerie realizují, či nerealizují, své zisky. To už je ta třešnička na dortu.
Sklo jako umění všedního dne s přesahem do dnů svátečních.
V tom je těžiště a budoucnost českého sklářství.
Oficiální část programu skončila, a já se vydávám na průzkum prodejny.
Ouvej, ach Bože, proč tohle. Řemeslně skvěle provedený český brus v nejrůznějších variacích.
Mám pocit, jako bych byl o pár bloků dál u těch prodejců „našeho stěkla“.
Mám jisté pochybnosti, zda-li to do takovéto prodejny patří, ale zdá se, že zákazník si to žádá a přeje, ale „proti gustu žádný dišputát“.
Mého tápání a rozpaků si zjevně všimla elegantní a milá marketingová ředitelka prodejny Petra Vojnová, vysvětluje mi, že na této části prodejny budou ještě pracovat a odvádí mě do hlavního sálu.
Ano, Preciosa to jsou svítidla. Ta tradiční, i nové návrhy které se nebojí barev ani matování pískováním.
Zajímavý nápad, křišťálové ověsky, které měly primárně světlo odrážet jej tlumí.
Ukazuje to, kam se vývoj svítidel posunul.
Nejde o to, aby lustr poskytoval světlo. Lustr je uměleckým dílem, sochou, solitérem, a když občas svítí, dobře, ale není to to, co bychom od něj nutně požadovali.
Můj respekt k “Flagship Store Preciosa” se po prohlídce s nanejvýš povolanou průvodkyní nezměnil, vím, že se vždycky budu v takovém prostředí cítit trochu jako chudý příbuzný.
Ale příště už najdu v sobě tolik kuráže, že i když přímo nepozván, do prodejny zajdu.
Prostě si prohlédnout, co udělali s tou částí designového skla s nadějí, že potkám paní Petru, se kterou se tak hezky povídalo. A když se mi finančně zadaří, vezmu s sebou i svoji paní, protože vím docela přesně, která svítidla z moderní kolekce Preciosy by „doma mít mohla“.
Po prohlídce s paní Petrou jsem už nečekal, že mě může ten večer cokoliv příjemnějšího potkat, ale věřte nebo ně, stalo se.
Známá tvář, ano, to je Dr. Milan Hlaveš, a o berli!
„Ha, už i na Vás došlo, doktore, poznáte co je to být pajdou! To utrpení, to ponížení“.
Mou škodolibou radost trochu umenšuje skutečnost, že pan doktor, na rozdíl ode mne, brzo berle odhodí, ale i tak, nemusí pršet, že jo …..
A tak rozdováděn jak president s virózou urazím tváří v tvář šéfredaktorce časopisu Material Times Tereze Liškové všechny žurnalisty, zhanobím architekty, a projevím své naprosté nepochopení pro moderní sklářský kumšt, velmi neomaleně a natvrdo, půvabné sklářské výtvarnici Zuzaně Kubelkové.
Inu staří nemusí vždy všechno chápat, ale když už mladým nepomohou, tak by alespoň neměli překážet.
Tak ve snaze být trochu nápomocen přidávám radu, jak se prosadit:
„Chce to hluboce lidský příběh“ mudruji nahlas.
„Něco o utrpení, prostě to, co si lidi rádi přečtou“.
A už přesně vím, jak si smlsnu na tom hendikepu doktora Hlaveše, až zítra budu psát svoji reportáž z dnešní akce.
Moji radostnou náladu umocní další půvabná dáma, která mi na rozloučenou předává tašku s dárkem od Preciosy.
V Preciose tedy ví, co se sluší a patří. Hosta pohostí a na rozloučenou obdarují.
V povznesené náladě skoro tančím Rytířskou, protáhnu se Železnou na Staroměstské náměstí, pokochám se pohledem na věže Týnského chrámu, potěším výlohou Moseru v Celetné až u Prašné brány mě dostihne.
Ten můj hluboce lidský příběh.
Rozhicován půvabem a krásou lustrů Preciosy i mladých společnic, jsem se vydal na cestu městem jen tak, v sáčku, kabát zůstal na věšáku v té „vlajkové lodi“.
A můj taneční krok se mění v podivné kolíbání, kterým jsem se naučil ulevovat si svým artrotickým kloubům, hrdě a statečně se vracím na místo činu, a pak méně hrdě a spíše zbaběle, zase zpět k té Prašné bráně, tvář zkroucenou bolestí a na mysli jen jedinou věc: „Království za Hlavešovu berličku…“
Jindra Pařík 20.2. 2018
Event in Preciosa Flagship in Prague....
Obrázky / Pictures....
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Krasohled
Mám rád když věci fungují.
Když silnice jsou hladké, předzahrádky upravené, fasády domů čisté bez klikyháků spreji. Když po mě z práce nikdo nic nechce a pivo má správnou teplotu a pěnu. Když mi k cucavým mentolovým bonbonům přibalí pumpařka na cestu i úsměv a přání krásného dne.
Takhle to mám rád.
Jenže tomu tak často není. Jistě to nebude tím, že se svět v černou díru obrací a všechno jde „zu grund“, jak říkala moje babička, spíše tím, že se malátný a hnědavý podzim mění v škaredou, šedivou zimu, kterou by bylo lépe zaspat. Nebo taky proto, že mě už téměř permanentně bolí všechny klouby, na svou váhu bych měl měřit dva metry padesát, a ať jím co jím, nerostu.
Budím se mrzutý a uléhám bez nálady, prostě stárnu do podoby dost protivného dědka.
V tomhle, a ne jiném rozpoložení, jsem se vydal do Jablonce nad Nisou, do Musea skla a bižuterie na vernisáž výstavy Sklo z Desné. Vykulím se silně zadýchán do toho kopečka, co dělí návštěvnické parkoviště od budovy musea, a s potěšením zjišťuji, že „tady“ začínají přesně.
Když v pět tak v pět, a ne v půl šesté.
U vchodu mě vítají elegantní dámy a strčí mi do ruky igelitovou tašku.
Již druhé jablonecké překvapení, vítají mě dárkem!
„Tady se ti bude líbit“ našeptává mi moje mladší, spokojenější já.
A to už se ke mně žene Petr Nový se slovy „Vítáme Velké Popovice….“
A než stačím něco chytrého vyblekotat už do toho šlápne vibrafonová skupina dětí z Liberce ryčným Pochodem maršála Radeckého.
„Tak to je pecka…“, pomyslím si a všechno zapomenuto, začínám se usmívat.
A pak se chválí.
Chválí ředitel Preciosy museum i zaměstnance, ředitelka musea paní Ing. Valečková chválí pana Jaroslava Bejvla a pana Dr. Petra Nového, pak se tihle dva chvilku chválí sami mezi sebou.
A pak děcka zase rozezvučí vibrafony Mozartovou Malou noční hudbou a to už se vysloveně bavím.
Potom se ještě chvilku chválí ostatní zúčastnění a výstava je zahájena.
Popravdě řečeno, měl jsem z toho trochu strach.
Nemám rád tyhle reedice či repliky staršího designu.
Jednou vyvzorováno, vyrobeno, nechte to nám sběratelům, a nepřidělávejte další nové „staré“ kousky, které si může každý snadno koupit, zatímco my jsme se za nimi pachtili po blešácích a internetových aukcích. Trochu mě uklidňuje, že počty vyrobených kousků replik jsou opravdu limitované na desítky kusů, ale i tak. Nevařte z minulosti, jděte dál, talentovaných výtvarníků u nás je habaděj.
Mě stačí ta knížka, kterou k této příležitosti napsal pan Dr. Petr Nový a kterou mi věnoval.
Řekl bych, že to je něco, jak říkají naši angličtí přátelé „must have“, prostě tu by měl mít každý.
Nejen lidé, kteří se zajímají o sklo, ale všichni.
V koncentrované podobě nastíněná historie jedné sklárny, která je zároveň těsně svázána s historií regionu a celé naší vlasti. Knížka bez zbytečných slov, neužvaněná, poučná, ale nepoučující.
Je s podivem, jak pan Nový dokáže tvrdou a náročnou badatelskou dřinu přeměnit v tak lehké a zábavné čtení.
„Safra, ten chlap to opravdu umí a umí to dobře“ říkám si.
A lidi, co umí já mám rád.
A to už málem vrážím do toho druhého „doktora přes sklo“, pana Milana Hlaveše a začínám se cítit jako ryba ve vodě (tedy přesněji jako pstruh v čistém potůčku, ne jako kapr v předvánoční vaně, aby mě někdo nechytil za slovíčko).
Dozvídám se o podrobnosti plánech a projektech obou pánů doktorů a nějak se mi lepší nálada a mám chuť jim říci:
„Safra chlapci, děláte to fakt dobře, za jednoho pana Langhamera nastupují hned dva, tak se na obra musí….“.
Teprve až doma vybalím tu igelitku s dárkem na uvítanou.
Vypadne na mě bloček s logem výstavy a taková trubička, jak na šumivé tablety, co si z rána dávám do vody, když jsem před tím měl delší večer.
Ale tabletky v tom nejsou.
Z jedné strany čočka, z druhé průzor – no to je krasohled!
Tuhle hračku jsem neviděl od dětství a taky z něj mám radost jako to dítě.
Připomíná mi mámu, co mě vloni opustila, ale tak nějak jinak, bez lítosti, bez smutku.
Nechám si ho na pracovním stole.
Až budu zase mrzutý a načuřený, kouknu se do něj a vzpomenu si na to, co mám rád.
Mám rád, když věci fungují.
Vzpomenu si i na naše dva „doktory přes sklo“.
Funguje jim to, a to vážně není málo.
Jindra Pařík 8/12/2017
Report from the opening exhibition Desna Glass.
All relevant information you can find here http://www.design-desna.com/
The book written by Petr Novy I assume as „must have“ one.
Jindrich
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Navštívil mě Ježíšek / Santa has visited me
Raduji se jako malé děcko.
Je to jako bych doteď přehazoval horu dětskou lopatkou a najednou si pořídil bagr.
Vy, vy přátelé československého skla mě pochopíte, když už doma mě mají za nepříčetného magora.
Prostě plácnete knížku nebo časopis na podložku, a už jen mačkáte čudlík a ono to skanuje po dvoustranách, softwarově zarovnává u bouli uprostřed, tam kde je kniha svázaná a pak si to samo ořízne jednotlivé stránky, tolik štěstí najednou, až mám strach, že to se mnou flákne.
Ano, pořídil jsem si nový skaner.
Ta hromada dokumentů, co je za mnou ve skříni nutně potřebuje provětrat.
Abych to vyzkoušel, prohnal jsem tím katalog z výstavy Václava Hanuše, užijte si ho také než poputuje tam kam patří, tedy
Autoři / G – H / Hanuš Václav……
Krásný zbytek neděle
Jindra Pařík 3/12/2017
I am happy just like a little child.
It is like to shovel mountain away with a children’s dustpan and suddenly to get the excavator.
You friends of Czechoslovak glass, you will understand me whilst I am considered as a deranged nutcase at my home.
You simply place the book or journal to the pad and you push the button. It scans double sides, removes page’s curvatures by software then cuts to individual pages.
So much felicity at once that I have a fear that it should kill me.
Yes, I have purchase a new scanner.
The heap of documents behind me need to be aired out.
Just to test it, I passed through it the catalogue from Vaclav Hanus exhibition.
Enjoy it before it will go to the proper place, it is to:
Designers / G – H / Hanus Vaclav….
Best end of Sunday
Jindra Pařík 3/12/2017
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Přijďte si vyrobit vánoční dárek ze skla
Dobrý den,
zasílám tiskovou zprávu a srdečně zvu na poslední letošní akci "Přijďte
si vyrobit vánoční dárek ze skla", kterou jsme připravili na první
adventní víkend 2. a 3. 12. 2017 od 10 do 16 hodin. Možností bude mnoho
- výroba vánočních ozdob z korálků, výroba šperků, malování a jiné
zdobení foukaných vánočních koulí, malování hrnečků či výroba podmaleb.
V týdnu od 4. do 8. 12. 2017 je projekt připraven i pro školky a školy.
Bližší informace a dojednání termínu na recepci pavilonu -
recepce@pask-klatovy.cz, tel.376 333 042.
Těšíme se na setkání v Pavilonu skla
Jitka Lněničková
kurátorka PASK
www.pask-klatovy.cz - zde také najdete další podrobnosti o akci
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
eshop
Nevím, čím to je, ale je to tak.
Prostě „u mě“ se to tak děje 22. listopadu.
Stávají se věci, které mění moje zvyky a ovlivňují můj další život.
Tak třeba před 25 lety se 22. listopadu narodila moje druhá dcerka Zuzana.
No, to je ta, která o pár článků níže na zdejším webu tak brutálně zdrbla ceremoniál předávání Ceny Libenského.
No a 18 let později se mé první dceři Jitce narodil můj první vnuk Matěj.
Na ten den lze těžko zapomenout. Byli jsme v Novém Boru a dokončovali přípravy vernisáže výstavy Františka Víznera. Nachystal jsem tehdy spojení přes internet s vážně nemocným panem Víznerem ve Žďáru a když jsem jej konečně dostal na plátno, halekal na mě rozesmátě: „nazdar dědku….“
A dneska je to tu znovu.
Léta odolávám nabídkám finanční podpory našeho webu cs-sklo.cz z různých stran.
Ne, že bych se topil v penězích a zejména náklady na provoz datové úschovny všech zdrojů nejsou malé (zřejmě to tu čte i moje žena Soňa, tak nebudu konkrétnější).
Ale vím, že s přijetím sponzoringu bych ztratil i kousek své nezávislosti a to bych moc nerad.
K řešení této finanční zátěže jsem byl tak trochu dotlačen okolnostmi.
Ne, že by se naše finanční situace výrazně zhoršila, zaklepejme na dřevo, bylo to tak.
Dcerka Zuzanka se rozhodla osamostatnit. No, mladá žena v 25 letech má asi nárok opustit rodný dům.
A to tím způsobem, že se nastěhovala do naší chaty.
Ovšem až poté, co jsem ji vyklidil a zrekonstruoval.
A tam to všechno prasklo.
Chata, ve které jsme pár let po svatbě se Soňou také bydleli, sloužila v posledním desetiletí jako depozitář části mé sbírky skla. Tedy té části, co už se nevešla do mého domu.
Přiznávám, že jsem i trochu švindloval.
Abych nebyl přistižen, že si kupuju další sklo, hned po nákupu na blešáku jsem s ním pelášil do chaty a tam si jej usyslil a domů pak dones jen jednu, dvě vázičky.
„Hele, tohle už máš třikrát ???“
„To je Vízner !!!“
„Třikrát !!!”
„To ale je ….“
Kdo zná Soňu ví, že to je holka zlatá, co mě nechá vrážet rodinné úspory do váziček, dovolí mi trajdat po světě na bicyklu jen s pinglíkem na zádech, a z hospody mě doveze autem, abych nemusel šlapat do kopce, prostě má pochopení pro „klukovské“ potřeby, ale potřetí ji nechat zopakovat to její „Třikrát !!!” by se mi mohlo těžce nevyplatit.
„Musíš to prodat !!!“
Prodat, to se řekne, ale kde, a jak?
Zeptal jsem se tedy sběratelského kolegy Jiřího. No, neporadil, tedy neporadil hned.
Vlastně říkal, že je na tom úplně stejně. Hromady duplicitního skla, které ve sběratelské vášni kdysi nakoupil v domnění, že to ještě nemá.
Ale pak na to přišel.
„Co kdybys zřídil někde u tvého webu nějakou aukci, nebo eshop?“
A tak jsem to zkusil.
Chtěl bych ale, aby náš eshop byl v něčem jiný.
Konkrétně v tom, že nabízíme věci s „ověřeným rodokmenem“.
Doufám, že správně určené, s odkazy na příslušné zdroje.
Podaří-li se nám něco prodat, pomůže mi to srovnat těžce ztrátovou bilanci projektu www.cs-sklo.cz a nepodaří-li se to, alespoň poskytneme všem zase o něco víc informací o některých skleněných předmětech, a kvůli tomu jsem kdysi ten web zakládal.
Jindra Pařík 22.11.2017
I do not know why, but it is like this.
For me it happens on 22nd November.
This day happen things that change my customs and affect my next life.
On 22nd November twenty-five years ago was born my second daughter Zuzana, for example.
Eighteen years later my first daughter Jitka gave me my first grandson Matěj.
Hard to forget this day. We have prepared the Frantisek Vizner‘s exhibition in Novy Bor. I tried to set up the on line connection with sick Frantisek who was in his house in Zdar about 150 miles far away. Finally I have got him to the screen and his first words were: “Hello old codger…”.
Well, and today it comes again.
For many years I am omitting the offers of financial support of our website. I am really not so wealthy and namely the cost of storage space for all resources is not very low (there is a chance that this text would read my wife Sonia, so I will rather not tell you the exact number).
I know that with the accepting sponsorship I would loose the part of my freedom and it is the issue for me.
By force of circumstance I was forced to solve this.
Thanks Got my financial situation has not became worse significantly but my daughter Zuzana has decided to leave home and find a new one in my cottage where we lived with Sonia for some years after our marriage. But this cottage was used as a depository of part of my glass collection for last ten years. That part of collection, that did not fit to my house because lack of space.
And not only this glass. Often I put at flea market purchased glass directly to cottage to avoid Sonia’s strange questions “….again glass ?”
And now all was disclosed.
“Hey, you have this piece already three times ???”
“It is Vizner’s design !!!”
“Three times !!!”
“It is……”
Everybody who has ever met Sonia knows that she is girl with the golden heart. She allows me to spend family savings for glass vases, she let me travel around the Europe on my bicycle with a little bag on my back, she uses to wait with car in front of pub door to get me home in case.
She really understands what a big boy need. But knowing her I would never dare let her repeat again her “Three times !!!”
“You have to sell it!”
Well, sell it, easy do say hard to do.
I have asked my friend glass collector Jiri for help. But I have got nothing.
He is in the same situation. In collecting fever we purchased pieces that we have had at home already.
But he found the solution, finally:
“What about to make an eshop connected to your web site?”
So I tried to do this.
But we want to make a bit different eshop. We want to offer only well attributed pieces with links to available resources.
If I will sell few pieces it will help to me to reduce financial loss I generated by my project www.cs-sklo.cz.
If I will sell nothing, never mind.
We will offer something like gallery with attributed pieces to demonstrate the beauty of Czechoslovak glass.
And it is the basic aim of this web site.
Jindrich Parik 22nd November 2017
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Dárek - The gift
Všimnul jsem si ho na ksichtoknize.
Škrdlovické sklo…..
Nádherný džbánek, zcela jistě z válečné či brzo poválečné výroby Beránkovi sklárny. Asi se už nedozvím, kdo jej navrhnul, možná paní Lichtágová….
Napsal jsem komentář:
Bomba….
Odpovědí mi byl smajlík.
Napsal jsem trochu závistivě: „To chci“
Odpověď přišla obratem:
„To bude to nejmenší co pro Vas můžu udělat.V lepších rukách to být nemůže ….."
V neděli v noci, když jsem se konečně vrátil domů z cest mě čekal u dveří balíček….
„Ty už zase nakupuješ sklo?“ zeptala se Soňa a znělo to výhružně..
„Ne, to je dárek od neznámého kolegy, sběratele."
„Dárek, taková nádhera? Proč?“ výhružný tón vystřídalo podezření.
„Prostě mě někdo asi ještě má rád….“ sestřelil jsem ji.
A já nevím z čeho mám větší radost, jestli z toho džbánku, nebo emailu od pana Romana, ve kterém píše:
„Za ten džbán nic nechci.Berte ho jako projev úcty.Nebyt Vas,nikdy bych nevěděl co je Škrdlovická antika a nikdy bych na něj nahodou nenarazil. To jsou ty věci, které se stanou jak se mají stat…."
Tisíceré díky jsem trochu naměko….
20.11. 2017 Jindra
I have noticed it at facebook.
Škrdlovické sklo
Beautiful jug, pretty sure from war or post war Beranek’s glasswork production. Seems that I will never find who had designed it, maybe Ms. Lichtagova….
I wrote the comment: “It is the bomb” and I received smiley as the answer.
I wrote a bit jealously: “I want it” and immediately got the answer.
“It is the smallest thing that I can do for you, it cannot come to better hands..”
Sunday night arrived home from abroad trips I found the package in front of our house door.
“Do you purchase the glass again?” asked me Sonia and it sounded threatening.
“No, not at all, it is the gift from my colleague, glass collector.”
“The gift? Such beauty?” threatening voice tone has been changed to suspicious one.
“Simply somebody still likes me….” I returned hardy.
I am not sure what has pleased me more. Whether the jug or rather the email from Mr. Roman:
He wrote:
“I want nothing for that jug. I want to show my respect. Without you I would never know what Skrdlovice antique is and I would never met this piece.
There are issues that happens the right way in this world…”
Million thanks, I am a bit moved.
20.11. 2017 Jindra
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Pozvánky
Pan František Vízner říkal, nestane se to každému. A měl tím na mysli zájem, či moderně boom, a odezvu, které lisované sklo co navrhoval se svými kamarády Ladislavem Urbanem a Rudolfem Jurniklem počátkem šedesátých let v Teplicích nečekaně získalo.
Mám stejný pocit jako on, pokud jde o náš web cs-sklo, ačkoliv na výtvarno jsem lemro.
Tedy krásno vidím, ale vytvořit to nedovedu…..Stranou ponechám kacířskou myšlenku, že takto výtvarně hendikepován by mohlo být nakonec výhoda, a mohl bych nakonec vyhrát i nějakou cenu, třeba i Libenského, nebo, když přitlačím, výtvarno snad i učit.
Ale k věci, na přízeň doktorů „přes sklo“ pánů Hlaveše i Nového jsem si pohříchu zvyknul a nehýčkám ji dostatečně, nebo tak aby alespoň jedenkrát týdně zkoukli, co je na cs-sklo nového… (oni už vědí).
Moje chyba, kdybych se o cs-sklo více staral, chodili by tam častěji….
Ale jako svoji trestuhodnou liknavost největší považuji, že jsem zanedbal nabízenou podanou ruku od paní Jitky Lněničkové asi před dvěma lety.
Nebyl v tom úmysl, natož úmysl zlý, prostě motal jsem se jak vítr v bedně ve svých privátních a pracovních problémech.
Další moje chyba, omluvou snad buď mi, že cs-sklo je jen můj koníček, který, když jde o peníze pro rodinu, musí jít dost stranou.
Jenže paní Jitka Lněničková není zlá a odpouští a tak jsem rád, že Vás mohu jejím jménem pozvat na nísledující:
Dobrý den,
srdečně zveme v pátek 17. 11. 2017 na Den vinutých perel, v jehož rámci
v 15 hodin slavnostně pokřtíme novou knihu Jany Wudy Vinuté perle,
kterou právě vydalo nakladatelství Grada. Od 10 do 15 hodin zde bude
paní Wudy předvádět vinutí skleněných perel nad kahanem a zájemci si
budou moci tuto techniku i vyzkoušet. Další informace v tiskové zprávě.
Srdečně zdravím a těším se na setkání
Jitka Lněničková
kurátorka Pavilonu skla Klatovy
www.pask-klatovy.cz
srdečně zveme v pátek 17. 11. 2017 na Den vinutých perel, v jehož rámci
v 15 hodin slavnostně pokřtíme novou knihu Jany Wudy Vinuté perle,
kterou právě vydalo nakladatelství Grada. Od 10 do 15 hodin zde bude
paní Wudy předvádět vinutí skleněných perel nad kahanem a zájemci si
budou moci tuto techniku i vyzkoušet. Další informace v tiskové zprávě.
Srdečně zdravím a těším se na setkání
Jitka Lněničková
kurátorka Pavilonu skla Klatovy
www.pask-klatovy.cz
Ale to zdaleka není všchno, versnisáž už nestihneme, ale přesto, paní Lněničková píše:
"je to opravdu mimořádná výstava"
a tomu bych věřil.
"je to opravdu mimořádná výstava"
a tomu bych věřil.
Dobrý den,
v příloze zasílám tiskovou zprávu o naší nové výstavě Sklo zednářských
lóží spolu s fotografiemi, plakátem, letákem a pozvánkou na vernisáž.
Jde o projekt mezinárodně významný, který mapuje velmi specifickou a
mimořádně zajímavou část české sklářské produkce.
Srdečně Vás zdravíme a těšíme se na Vaši návštěvu
Jitka Lněničková
kurátorka Pavilonu skla Klatovy
www.pask-klatovy.cz
Takže, vzhůru do Klatov!
v příloze zasílám tiskovou zprávu o naší nové výstavě Sklo zednářských
lóží spolu s fotografiemi, plakátem, letákem a pozvánkou na vernisáž.
Jde o projekt mezinárodně významný, který mapuje velmi specifickou a
mimořádně zajímavou část české sklářské produkce.
Srdečně Vás zdravíme a těšíme se na Vaši návštěvu
Jitka Lněničková
kurátorka Pavilonu skla Klatovy
www.pask-klatovy.cz
Takže, vzhůru do Klatov!
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Trienale Milano 1960
Ms Blanka made for us the pictures from Trienale catalogue, thank you very much.
Here it is:
https://photos.app.goo.gl/2oj814Sqic9Tb0yz1
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Jan Gabrhel ještě jednou
velký dík paní Blance za pořízení fotek
Jan Gabrhel once more
great thanks to Ms Blanka for making photoes.
https://photos.app.goo.gl/zEwjw8pqhNydkDiP2
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Moser z Aukra
Vrátil jsem se z cest tak trochu rozbolavělý a churavý.
Věkem to jistě nebude, protože na tom lehounkém kole dám hloupou stovku denně i v devadesáti, ani tou basou plzeňského, kterou jsem zapil, že jsem svůj letošní cyklovýpad do Francie přežil. Nejspíš za to může ten guláš, co jsem si dal v tom německém motorestu, když mě Soňa vezla zpátky.
A tak mě bolí žaludek a hlava a všechny ty klouby co na svém těle mám a o jejichž existenci jsem doposud neměl ani ponětí, poléhávám a nechám se hýčkat.
„Měl by si jít k doktorovi“ víceméně neustále do mě Soňa reje, ale znáte to.
V čekárně je to samý nemocný, ještě bych od nich něco chytil, a i kdybych tohle pominul, co mi takový mastičkář řekne:
„Měl byste zhubnout pane. A taky omezit to kouření!“
Tedy jsem odjakživa nekuřák, tu fintu s kouřením mi poradil kamarád. On totiž doktor ti musí něco zakázat. Tak když se mě zeptá, řeknu mu: „Nekouřím moc, tak krabičku, dvě, denně.“
A doktor se toho čapne, zakáže mi kouřit, jako že se tím uzdravím, a nedojde na to, aby mi zakázal to plzeňské, protože co pak bych měl z toho života už…..
Kromě toho, doktor jen léčí, příroda uzdravuje…..
A do toho telefonát od Jirky, že bych, když už jsem zpátky taky měl trochu oživit ty moje „sklo“ stránky a tak si říkám, inu, proč ne. Nikam z domu nemohu, trošku to pročistím a doplním.
A tak se stalo.
Vymazal jsem neaktuální rubriky, fotogalerie z nich přesunul do příslušných kolonek Autoři nebo Sklárny, doplnil jsem web o blog Lola, takové hořkosladké poznámky mé dcery ze života se svými hodnými synky a zlobivým manželem, přidal jsem i pár svých cestopisů a dalších textů, abyste věděli, co jsem dělal, když jsem zrovna nepracoval nebo nepsal o skle.
Tak mě to nějak do sebe vtáhlo, tak jsem doplnil i pár dalších katalogů do Skláren, přidal pár zajímavých bakalářských a diplomových prací, tak nějak to celé oprášil.
Říkám si, přijde brzo zima, na kolo to už nebude, kouknu se po nějakých dalších dokumentech, které bych pro zkrácení chvíle oskanoval a zveřejnil.
Tak jdu na to zatrolené AUKRO.
Neprohlížel jsem to už pár let, vlastně od té doby, kdy jsem uzavřel nákupy škrdlovického skla pro naší knihu a zjistil, že už mám všechny dostupné lisované Víznery, protože těch pár kousků, co pan František navrhnul a já nemám, nemá už nikdo, jen muzea nebo jeho rodina.
Rubrika „Sklo“ jak jinak.
Prohlížím si ty obrázky, a říkám si, hm, tak přeci jen jsme něco dokázali. Nikoliv jen žlutá, nebo modrá vázička, ale Hanuš či Urban, škrdlovické věci určené téměř bezchybně…..
Ale auuuu.
To ne, lisovaná žardinéra Václava Zajíce ze sedmdesátých let fakt není Art-Deco a malované nápojové sady z Borocrystalu padesátých let nejsou secese ….
Ale nešť, žádný učený z nebe nespadl, vnímám pozitivně jednak vysokou míru znalostí některých prodejců tak i výrazně lepší kvalitu fotografií než bylo „za nás“. Tedy v době, kdy jsme se bratrovražedně přetahovali o nějakou lisovačku s Honzou Čapkem a Maxem Velčovským, aby nám ji pak chytře vyčoudil Honza Jaroš.
Tak tohle už vážně bolí moc!
„Slavná Víznerova vázička na fialky, koukej na tu krasavici!“
Ale co to čtu? Moser?
Jak Moser, proč Moser!!!
Tohle nedám. Otevírám okénko „Dotaz prodejci“ a důrazně, leč přátelsky popírám Mosera, sděluji autora návrhu i výrobce, přidávám pozdravení a odkaz na cs-sklo.cz.
Ulevilo se? No ani moc ne…
„Tak ono vás je tam víc?“
Podívejme na to, tak Moser je i Jurniklův popelník nebo sklenky z Vrbna, Moser je pro pana prodejce všechno ze skla. No jo, někde asi slyšel, že Moser je nejdražší…
Prohlížím dál, ale jak tak nějak rozjitřen, vidím už více chyb než toho správného a začínám propadat trudnomyslnosti.
Dorazí mě mail, co přichází poté, co doprohlédnu poslední, devadesátou stránku aukcí skla na Aukru.
Obratem mi odpovídá ten expert na Mosera, co jsem mu dodal rodný list k té Víznerově vázičce:
„Jak to prokažete?“
Prostě jen tyhle tři slova. Bez pozdravu, bez podpisu.
A já si tak přemýšlím, co jsem udělal špatně.
Mám chuť sednout zase na ten svůj zelený bicykl, navlíknout tričko „Miles are my meditation“ a valit někam pryč.
Daleko.
Žít zase od rána do večera s jedinou myšlenkou. „musíš to přežít a nevzdat to…“
2. 11. 2017
Jindra Pařík
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Zemřel pan Jan Gabrhel
Dostal jsem velmi smutný mail od dlouholeté přítelkyně československého skla, paní Blanky Řeháčkové:
Brečím do klávesnice a zároveň Vás prosím o zveřejnění
Vážený pane Paříku,
dovoluji si Vás poprosit o zveřejnění smutné zprávy.
Zemřel sklářský výtvarník pan Jan Gabrhel, jehož profesní život byl spojen se sklárnou Český křišťál v Chlumu u Třeboně.
Ve své tvorbě dosáhl mnoha úspěchů, dostal mnoho ocenění a jeho životní dílo přesahuje hranice naší republiky.
Prosím sběratele a obdivovatele československého poválečného skla, aby si na něho vzpomněli.
Ať už si budete připíjet z jeho krásných nápojových souprav nebo se budete těšit dekorativním sklem, autorským sklem a nebo se potkáte s jeho realizací v interiéru, vzpomeňte si na úžasného člověka a umělce.
Držím v ruce skleničku “gabrhelku” a připíjím na památku pana Jana Gabrhela, s úctou na něho vzpomínám a těším se pohledem na krásu, kterou nám tady po sobě zanechal.
Děkuji Vám.
S pozdravem Blanka
Děkuji paní Blance za zprávu i fotografie.
Ačkoliv pan Gabrhel zemřel v pátek, bude tu s námi napořád, v našich sbírkách a srdcích.
Jindra
Poslední rozloučení s pane Janem Gabrhelem bude v obradní síni krematoria v Českých Budějovicích,
v pátek 6.10.2017 ve 12:00 hodin
Děkuji paní Blance za zprávu i fotografie.
Ačkoliv pan Gabrhel zemřel v pátek, bude tu s námi napořád, v našich sbírkách a srdcích.
Jindra
Poslední rozloučení s pane Janem Gabrhelem bude v obradní síni krematoria v Českých Budějovicích,
v pátek 6.10.2017 ve 12:00 hodin
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Stanislav Libenský Award 2017
„Tome, chceš jít na prestižní předávání designerské ceny?“ „Jasně.“. A tak jsme se jako vyslanci mého otce, Jindřicha Paříka, vydali nahlédnout do světa moderního umění. Náležitě jsme se vystrojili. Hlavně já teda. Pro tuhle prestižní událost jsem si vyrobila nový (přesněji asi třicátý) věneček a ve jménu umění jsme umyli naši Astru. Hurá do Holešovic. Prošli jsme asi dvoukilometrovou chodbou, která vedla asi 18ti různými směry. Minuli jsme několik „uměleckých instalací“, až jsme konečně došli do síně slávy. Uměleckých v uvozovkách, protože plastové figuríny oblepené hračkami z „kindrvája“, ať už to znamená cokoli, umělecká instalace není. A pokud ano, je uměleckou instalací i můj sušák na prádlo?
Konečně jsme se domotali do cíle, kde nás vítali pořadatelé. Mlčky. Rozklepanou rukou jsem podala slečně pořadatelce pozvánku. „Dobrý večer.“ Nevydala ani hlásku. „Chcete asi moje jméno?“ Probodla mě pohledem a u toho udělala pohyb, u kterého jsem se dovtípila, že se jednalo o kývnutí hlavou. „Jindřich Pařík. Já jsem dcera.“ Vytáhla propisku a odškrtla si nás ze seznamu veledůležitých osob. Pochopili jsme, že můžeme pokračovat do sálu.
Protože jsme přišli asi o 13 minut pozdějí, za což vděčíme hlavně Magistrále a navigaci Sygic, která ve snaze objet vyhlášenou kolonu nás dostala do kolony ještě delší, zbyly na nás místa v majestátní první řadě označené cedulí „VIP“. Diskrétně jsme ceduli posunuli a modlili se, aby nás nějaký renomovaný designér, který přišel později než je odpuštěníhodná akademická čtvrthodinka ze židlí nezvedl.
Dopadlo to dobře. Jediný, kdo přišel po zmíněné čtvrthodince, byl muž, jehož ztopořené postranní vlasy, reprezentovaly všechny plešatící muže, jakoby chtěly říct světu „I s pár vlasy můžeš bejt frajer..“ Později jsme se dozvěděli, že se jedná o člena poroty.
Kdesi za mnou jsem očkem zahlédla pana Jiřího Šuhájka s kloboukem na hlavě, který si cosi čmáral do notesu. Zřejmě se bavil stejně jako my. Třetí cenu získala jakási slečna ze Slovenska, jejíž dílo údajně bylo inspirováno norskými vodami. A podobně jako Karel Gott, když přebíral jednaačtyřicátého Slavíka, to opravdu nečekala.
Druhou cenu obdržel americký vousatý mladík, který během svého děkovacího monologu, nám sdělil pouze to, že stáž v Novém Boře, je přesně ta cena, kterou chtěl vyhrát. A možná i něco o tom, že to také nečekal, ale rozhodně to nepůsobilo upřímně. Člověk čekal fanfáry, slzy dojetí a tak. Ale nic takového se nekonalo.
Než jsme se dočkali vyhlášení vítěze, přišla třetí hudební vložka. Tedy třetí po dobu naší přitomnosti v sále. Ale i tak to bylo dost. Jednalo se o klarinetové trio. Z harmonie skladby jsme poznali, že hrají upravené jazzové věci, avšak interpretace byla příliš, řečeno slovy Tomáše – hudebníka, klasická (v překladu nejazzová, tudíž stylově nevyhovující). Pro mě to byl prostě jenom kravál. Nejsem fanoušek klarinetu ani když hraje sólo. A tady na mě vytáhli hned tři a ještě jim to neznělo. Otřela jsem si krev z uší a čekala, až vyhlásí hlavního hrdinu dnešního galavečera.
Stal se jím mladík z České republiky. Jaká to sláva pro naši malou zem! Na plátno se promítlo umělcovo veledílo. Vypadalo to jako měsíc. Byla jsem plná očekávání, než přijde na podium. Kdo je ten hlas naší generace? Kdo je ten vítěz? Kdo je ten, kdo prostřednictvím umění vyjadřuje naše palčivé otázky? Co nám k tomu řekne?
Konečně stál na podiu a já si ho mohla prohlédnout. Odpustila jsem mu ten účes podle kastrůlku, protože vím, že umělecká „image“ je pro jeho povolání nezbytná. Pak mé oči spočinuly na jeho rozepnutém poklopci a posléze na jeho botách. Outdoorové pohorky. Vážně? To jako vážně? Čekala jsem na jeho slova. Čekala jsem na vysvětlení. Co mu bylo inspirací? A co poděkování? Řekl jen „Díky moc, už se těším do Pilchucku.“ Slezl z pódia a zakopl. A já si uvědomila, že to opravdu Čech asi bude. Z kapsy mu vypadl řízek v alobalu. Nebo alespoň tak jsem to cítila.
Když už bylo po všem a dozněl poslední tón uší penetrujících klarinetů a moderátor nás svým neúspěšným pokusem o sarkastický vtip označil za nejhorší publikum v dějinách lidstva, byli jsme pozváni na výstavu těch sklářských umění. Ta začínala o sedmé. A já se rozhodla posilnit se sklenkou vína, než si půjdeme prohlédnout ty norské vody.
Víno bylo hnusné, ale za to zdarma. Rozhlížela jsem se po lidech. Kolem nás se odehrávala spousta nucených konverzací, snad o těch sklářských počinech. Všichni ti vážení lidé, všichni ti umělci kolem nás korzovali, švitořili a tvářili se nepopsatelně nabubřele. Umělce člověk pozná tak, že v místnosti klobouk v žádném případě nesudná. Věnec na hlavě jsem měla jen já. A tak jsem přemýšlela, co je k tomu ospravedlňuje, narozdíl od nás běžných smrtelníků. Je to snad něco s čím se člověk narodí? Měli tihle lidé už v porodnici napsáno na zadečku umělec, rádoby umělec nebo designér? Či snad etika téhle komunity nepředepisuje, že gentleman v místnosti smekne klobouk? Je snad image nadřazena slušnému vychování?
Marně jsem hledala odpovědi v tom suchém víně. Když jsem je nenašla na dně skleničky první, najdu je snad na dně té druhé. Dostatečně dlouho jsem slečně hostesce u vína šermovala prázdnou skleničkou pod obličejem, aby pochopila, že to s tím dolitím myslím vážně a vrátila se k tomu, co jsem dělala před tím. Rozuměj, hledání odpovědí ve víně. Vzádu místnosti postávaly takzvané dámy. Měly pečlivě naondulované a vyfoukané účesy, které vyšly z módy někdy zhruba spolu s pádem berlínské zdi. Další kdo mě zaujal, byla ta zrzavá porotkyně. Vypadala totiž jako když zkřížíte Jitku Molavcovou a Barboru Hrzánovou a vzniklý polotovar pošlete nakupovat do vintage second handu.
Konečně se přiblížila sedmá a my si mohli jít prohlédnout výstavu. Míjeli jsme další a další lidi. Snaha vypadat za každou cenu originálně a umělecky se rozplynula v tom, že nakonec vypadali všichni stejně. Jen každý blbě po svém. Vešli jsme do výstavní síně (další betonové haly). Jako první jsme zmerčili televizní obrazovky, na kterých jezdili skateboardisté na skateboardech. Po chvíli nechápání a obdivování perfektních „flipů ve slow motion“ jsme si všimli, že se na zemi válí dva kusy skla, po kterých skateboardista v obrazovce jezdil a skákal. Přistoupili jsme k malé tabulce s popiskem díla. Znechuceně jsme zvedli obočí a poznamenali „To je ale blbina!“. Smyslem této instalace bylo totiž vnímat sklo jak živý materiál, který je potřeba rozbít. Pokračovali jsme dál. Potkali jsme i několik pěkných věcí, které by si člověk vystavil třeba i na nějaké důstojnější místo, než do nejbližší popelnice na tříděný odpad. Ty však nikdo neobdivoval.
Naši pozornost získaly dvě zvláště prostorově výrazné instalace, z nichž jedna reprezentovala cirkulaci vody, která však cirkulovala pouze na zemi, nikoli v instalaci. Instalace totiž nebyla nainstalovaná správně, a tak voda z hadice volně vytékala na kohokoli, kdo si toto perpetuum mobile zrovna prohlížel.
Začínali jsme toho mít dost. K vítězné skulptuře, jejíž světlo se krásně zrcadlilo v holé lebce předsedy poroty, jsme se ani nedostali. Takže jsme nezjistili, zda je zobrazením luny či pouhým světelným kotoučem. Tím pro nás letošní rok skončil a budeme se těšit na příští.
22.9. 2017 Zuzana Paříková
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Miloslav Klinger - poznámka
Přečetla jsem si bakalářskou práci Evy Kurfiřtové (https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8)., ve které se věnovala SUPŠS v Železném Brodě, napsané v r. 2010. Rozšířila bych informace, týkající se Miloslava Klingera, který je tam také jmenovaný.
(Jen upozorňuji, že ředitelem této školy byl v letech 1963-1966, nikoliv 1963-1965, jak je uvedeno v její práci).
Na str. 51 se autorka zmiňuje o výstavě v Bruselu EXPO 58. Tam byl Miloslav Klinger taktéž oceněný. "Hutně tvarované plastiky "Tanečnice" ocenila mezinárodní porota:tavené sklo velkou cenou, modelované figurální kreace stříbrnou medailí (Antonín Langhamer: Miloslav Klinger, 1992). Zároveň se mu podařilo za jeho působení coby ředitele SUPŠS v Železném Brodě prosadit otevření nového učebního oboru - hutní tvarování skla. Odborným učitelem se stal František Švec.
Umělecká cesta M. Klingera byla složitější. Od spolupráce s J. Brychtou na tažených skleněných figurkách, přes skleněné plastiky, návrhy užitných předmětů až po tvorbu čistě abstraktní. Po vystoupení z KSČ jako protestu nesouhlasu s politickým děním od r. 1968 mu byla znemožňována jeho vlastní tvůrčí činnost a prosazování se i na výstavách. Ke konci 80. let a v samém začátku 90. let 20. století pak ještě vytvořil velmi zajímavé plastiky, které v současné době jsou z pozůstalosti prodávány v aukčních domech Sýpka a Dorotheum. Parkinsonova choroba mu znemožnila pokračovat v tvorbě.
Zemřel v r. 1999.
Miroslava Bašková
21/2/2017
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Novinky na webu
Bakalářské práce:
SUPŠ V Železném Brodě - Eva Kurfiřtová
https://goo.gl/photos/aY4u4om36wGgzaxq8
Umělecké sklo Františka Víznera - Gabriela Petrová
https://goo.gl/photos/xYfgiQCFXC7KSR536
Palau del Vidre
Vím, asi si řeknete, že jsem se dočista zbláznil a asi nebudete daleko od pravdy.
Chlapům se to prostě stává. Po padesátce začnou blbnout. A podle občanky i vojenské knížky asi budu mužský, tak proč bych zrovna já měl být výjimkou.
Jenže, jako u všeho, o co zavadím, dělám si to nějak „po svém“. Místo, abych jako jiní normální chlápci si našel milenku a novou manželku, udělal si miminko, rozbil svůj dosavadní život na cimprcampr, svoji oddanou ženu nechal v slzách a své bankovní konto prázdné jako lebky politiků, svoji stále pevnou a neochvějnou mužnost jsem se jal si dokazovat jinak. Vyhrabal jsem ze sklepa své staré kolo, abych zavzpomínal na mládí, kdy jsem o kožené sedlo svého favouše dřel zadnici z Prahy na Paříž a dál a vyrazil si dát repete. Pchá, co je Paříž pro „pumpičku“ mého formátu!
Jsem mladý, silný a houževnatý, co takhle z Prahy až do Andory? Pyreneje, to je opravdová výzva pro chlapa! A pak jsem stál na tom vrcholku a docela nechlapsky bulel dojetím sám nad sebou. (http://www.nakole.cz/blog/zobraz/693-do-andorry-10-que-c-est-beau-la-vie).
Kam dál, kam výš?
Tudy dál už cesta nevede a kluk, kterým stále jsem, navzdory hrozivě se blížící šedesátce, potřebuje nějaký cíl, cíl hodně nesnadný, ale splnitelný. Potřebuji jít dopředu, objevovat a poznávat nové, stejně jako ve dvaceti, mít před sebou stále něco velkého, nepoznaného.
Tak jsem se jednoho rána, zřejmě ještě ne zcela střízlivý, rozhodl, že se naučím francouzsky.
Jen tak, pro plezír. A to jsem si kousnul do vážně tvrdého krajíce. Čtvrtým rokem už trápím svoje mozkové závity, drnčím hlasivkami a špulím pusu při vyslovování věcí pro Čecha nevyslovitelně nevyslovitelných, nepolevuji na dovolené, na služebních cestách, den za dnem, hodinku, dvě ba i víc.
Přesto, že jsem měl k dispozici všechny výdobytky moderní techniky, multimediální učebnice, filmy, videa, audio nahrávky, byl jsem na tom jako tenkrát, s Robem Bevan-Jonesem, než se nám podařilo sehnat vzorové knihy Škrdlovic. Věděl a uměl jsem hodně, ale nebyl v tom systém.
Motal jsem se v kruhu a navzdory trpělivosti a píli se vůbec neposouval dopředu.
„Nedá se svítit, Jindřichu, potřebuješ učitele!“
Strejda Google mi jednoho poradil.
Daleko od nás, v Perpignanu. Francouzka, co má za manžela Angličana pořádá soukromé kurzy, jeden proti jednomu, z tváře do tváře, šest hodin denně. Zabalil jsem si svoje a vyrazil na dva týdny studovat. Vloni.
Hlava mě tehdy brněla a zdávalo se mi o Johance s mečem na koni, ale pokrok byl znát. Opustil jsem bludný kruh a zase šel vpřed. Čtu si, poslouchám si, a občas i rozumím, ale madam Pompadoure bych stále ještě asi neukecal „pour un flirt“.
Tak letos zpět na místo činu, k paní Caroline, dolů, do francouzského Katalánska. Nepotřebuji dřít gramatiku, umím vyslovit „vais“ a „veux“ aby byl slyšet pro Frantíky srozumitelný rozdíl, tak si dopoledne povídáme a odpoledne poznáváme společně okolí.
Nějak se profláklo, že jsem se trochu šťoural ve sklářské historii, tak mě včera Caroline s Mickem připravili překvapení.
Asi dvacet kilometrů jižně od Perpignanu, na úpatí Pyrenejí je malá vesnička Palau del Vidre. Vy, kteří umíte katalánsky, víte, že se jmenuje „Skleněný palác“, mě to museli přeložit. Tady působí již od třináctého století sklářská rodina pana Jorge Mateuse. Vyrábějí skleněné předměty, provádějí presentace, pořádají sklářské festivaly, a své výrobky prodávají.
Mimo turistickou sezónu jsou presentace jen několikrát v týdnu, Caroline tvrdila, že jsme měli štěstí, že jsme tam dorazili právě na třetí hodinu a zrovna v den, kdy předvádění výroby skleněné vázy probíhá, ale blázen možná jsem, ale hlupák nikoliv. Ale i tak, jsem strašně vděčný, jak to na mě nachystali.
A Jorge nabírá křišťál, vyfukuje malou baňku, šoulá ji v rukavičce a plácá s ní o desku.
„Safra, chlape, tak to foukni, co se s tím mazlíš!“
Ale Jorge ne. Vrací baňku do pece, jeho pomocník vysvětluje, a já rozumím tak z poloviny, protože mluví rychle a kolem je celkem rušno. „Aha, bude se barvit!“
A už tu věc vytahuje z pece, posypává nějakou drobotí, zase přihřívá, trošku pofouká, a zase s ní plácá o ocelový plát. Baňka putuje do pece a ven, jak ježibaba na kolečkových bruslích, sem tam, sem tam. Pak to popotahuje kleštěmi, vytvoří jakoby ježka.
„Vy víte co to bude?“ ptá se mě Caroline ale stejně jako ona, absolutně netuším. Pak vnitřek baňky vysypají nějakým práškem, trochu přifouknou, hladí namočeným nehořlavým hadrem.
„K čertu, nadělal jsi ostny a teď je zase uhladíš, chlape, takhle se fouká sklo? Kde ses to učil? To bys měl vidět Jirku Šuhájka, jak foukne ptáka na pár nadechnutí!“
Kdepak, už to zase oplácává, hladí, popotahuje a zase vyhlazuje, laškuje se tím jako kdyby to nebylo žhavé. A pak přichází kolega s druhou píšťalou, vytváří pontil, urazí hrdlo a zaoblují. Nedokážu spočítat, kolikrát ten předmět byl v peci a venku, než dostal konečnou podobu, ale je to hotové.
Váza, v které barevné pruhy vytváří jakoby spirálu, jak sklovina chladne, rýsují se čím dál tím zřetelněji.
„Jo, chlape, tak ty fakt umíš! Tohle musím povědět ostatním.“
V krámku kupuji skleněný hrníček, klučina, co to prodává vysvětluje jak se to vyrábělo a oči mu tak ohnivě svítí, jako by se v nich odrážel plamen sklářské pece.
„Vy jste sklář!“
„Ano, jsem, tuhle věc jsem foukal já, vy také?“
„Ne, já se trochu zabývám historií sklářského designu, jen amatérsky.“
Caroline z ničeho nic vytahuje naší škrdlovickou knihu: „tak tohle je ten pán“.
Kluk si prohlíží obrázky, a říká:
„Vy jste z Čech?“
„To jsem, znáte české sklo?“
„Kdo by neznal české sklo, učili jsme se ve škole českou techniku…“
Jak stárnu, jsem čím dál tím víc sentimentální, zase knedlík v krku, a zase polykám.
„I moji Francouzi mě rozumějí!“
Zdravím domů z Perpignanu, jsme skvělá země.
Daleko a i v tak nádherné zemi, jakou Francie je, to cítím velmi intenzivně.
3.5. 2017 Jindra Pařík
Fotografie zde:
https://goo.gl/photos/S6dXo4Ey68myU8pw7
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
František Vízner, Nové Město na Moravě, Exhibition 2016
Vážení přátelé,
neúnavný propagátor československého skla, pan Jiří Viehmann, navštívil minulý týden jedinečnou výstavu v Horácké galerii v Novém městě na Moravě a pořídil pár snímků, které vás snad přesvědčí, že byste si toto léto měli udělat čas a navštívit Vysočinu.
Zároveň mi kladl na srdce, abych nezapomenul připomenout, že v druhém patře galerie je i výstava souputníka pana Františka, pana Jaroslava Svobody.
Se mnou jak povinnosti tak konečně i zábava neustále smýká Evropou, po návratu domů však jistojistě Nové Město na Moravě navštívím.
Tak jen pozdrav paním Víznerovým, poděkování panu řediteli Chalupovi, a pochopitelně i panu Jiřímu
29.7. 2016 Jindra Pařík
Vážení přátelé, omlouvám se za špatně uvedené jméno pana Svobody, je Jaroslav, nikoliv Jiří, a vím to, kromě všech co československé sklo mají rádi, i já, ale nějak jsem se do toho zamotal, a zřejmě za to může zase Jiří, protože když československé sklo, naskakuje mi jméno Jiří ( Viehmann).
Omluva všem, omluva panu Jaroslavovi Svobodovi, a pochopitelně i Jiřímu V., který na moji zločinnou chybu upozornil.
Fotografie od Jiřího zde:
https://plus.google.com/+Jind%C5%99ichPa%C5%99%C3%ADk/posts/fDVhNPegTux?pid=6312607280028643954&oid=104509467784289017506
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Zahrada Soni Paříkové
Garden of Sonia Parikova, my lady :-)
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Malá vzpomínka na velkého muže
Nezapomněl jsem, od rána na to myslím, ale až teď, mám chvilku času Vám to napsat.
Dnes tomu je 80 let, co se narodil pan František Vízner.
Muž, který se mnou byl od počátku našeho webu, a který se mnou je vlastně stále.
O panu Františkovi jsem napsal hodně slov, ale slova jsou jen slova.
Lepší je se dívat.
Proto dnes, k narozeninám Františka Víznera Vám ukáži pár obrázků.
Tak tohle je jedna z prvních broušených váz pana Víznera, udělal to ještě na fakultě.
Tohle jsou jedny z jeho raných kreseb (velký dík paní Idě Víznerové za PFky…)
Mnoho lidí by si přálo vlastnit díla, z archivu pana Víznera
Každý je může vlastně mít, ne „velkého broušeného Víznera“ ale třeba jen „velkého lisovaného nebo hutního Víznera“ (ty broušené, z mého archívu, dary pana Františka, ale nezískáte….. J )
Četl jsem nedávno, v jakési podivné stati, domněnky o „organické inspiraci“ pana Víznera.
No, je to tak, že pan Vízner skutečně byl inspirován přírodou i ve své rané tvorbě, ale trochu jinak, než si autor oné divnořeči navymýšlel.
Když se pozorně zahledíte do siluety té fialové lisované vázy uprostřed (součást Víznerovi diplomky) třeba vás napadne, co tenkrát Soňu.
Řekla: „pane Víznere, je to to co si myslím?“ a pan František s pobaveným úsměvem odpověděl
„Vy to tam vidíte?“
„Naprosto jasně“ řekla Soňa.
A pan Vízner si jen povzdechnul: „To víte, byli jsme mladí……“
Jindra Pařík 9/3/2016
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Byl to ráj
Před 20. lety jsme se se Soňou nastěhovali do nového. Před tím jsme pár let bydleli o 50 metrů dál,v chatě rodičů. Krásné místo, tedy polohou. Parcela na potoce, tehdy zarostlém kopřivami a za ním deset let neudržovaná louka, používaná jako skládka všemi chataři z okolí.
Nejdřív jsem upravil okolí potoka, který byl zaříznutý hluboko v rokli a pak postupně dával dohromady louku.
Kosou.
Odvozil jsem hromady harampádí, od starých ledniček po dámské střevíce, tedy ochozené.
A pak přišla velká voda, vzala mi hrázku, postavil jsem novou, bytelnější, kterou mi voda vzala ještě 11x.
Ale nevzdal jsem to.
Pochopil jsem, jak se "na věc musí" a vybudoval na potůčku celkem tři rybníčky a jeden boční. Ne pro ryby, ale kvůli vodě.
V 70tých bažinatou louku odmeliorovali, i to si pamatuji, bohužel už mám svá léta. No a louka vyschla, až na přelomu tisíciletí tam byl jen suchopár. Ale jak jsem zvednul hladinu těmi rybníčky, nahnal jsem vodu zpátky těma melioračníma trubkama, a začala ožívat. Louku jsem kosil 2x do roka a trávu kompostoval, měnilo se to pomalu v ráj.
Z vánočních stromků, mívali jsme ty živé, jsem za potokem vysázel malý lesík.
Bylo to nádherné údolí, a protože jím vedl údajně "biokoridor" nebylo to určené k zástavbě, myslel jsem si, že se nic nemůže přihodit. Prostě louka zůstane loukou, ať se děje co se děje. Stromy pomalu vyrostou, voda z rybníčků louku znovu zavlaží, krásné místo k životu.
No, pokochejte se, také.
Co bylo dál, a jak škaredě jsem se zmýlil vám napíši zítra.
https://photos.app.goo.gl/FrRWotBc9cWk9GKD7
Jak jsem chránil Prahu před novou povodní
V červnu 2013 jsem měl opravdu strach. Přívalový liják rozvodnil potůček, kterým běžně protéká jen pár litrů do podoby řeky. I když k prameni v Todicích je to méně než kilometr, síla a rychlost vody je ohromující.
Takhle nějak, během několika hodin jsem o hráze přišel už 12x.
Hráze nejsou betonové, jen zemní, těsněné jílem. Stačí malá skulinka, voda si najde cestu, a hráz odplaví.
Nakonec tady jsem nafotil, jak jsem při stavbě poslední hráze postupoval:
https://goo.gl/photos/s1jWC7SJNBpd9TZKA
Možnost, jak předejít odplavení je vlastně jen jediná. Velkà voda nesmí protékat korytem potoka a valit se přes hráze, musím jí odklonit stranou.
Takže první hráz, zpevněná kameny co jsem posbíral po lese, ta je rozhodující.. Musí zadržet nápor vody, a odvést ji do louky, a vše je zachráněno.
Celou noc jsem poslouchal jak to hučí, jakoby mě pod oknem projížděli tanky. Bylo ve mě málo chlapa a kuráže, když jsem zrána šel potok zkontrolovat, ovšem za několik okamžiků se vše změnilo. Dokázal jsem to!
Fungovalo jak naplánováno.
Voda se rozlila do louky.
Ta voda, která by jinak dotekla do Sázavy, a pak do Vltavy pod Karlův most.
"Krčín hadr, zachránil si Stověžatou!"
Když jsem vše náležitě oslavil a vytrojčil jsem se, obul jsem holínky, a začal odbahňovat.
Trvalo to pár dní, než jsem ty tuny písku odvozil, ale poslouží dobré věci. Zpevní první, tu rozhodující hráz.
Malé, ale pro mě zásadní, vítězství.
Pohroma
Před dvěmi lety se to stalo.
Vlastně to začalo před třemi lety. Neznám pozadí, jen vím, že louka dlouhá léta v katastru „neměla majitele“, zřejmě nějaké ty restituční záležitosti a pak jej měla. Mě kontaktovala realitní kancelář s nabídkou, že nějakých 7 000 kvadrátních metrů mohu koupit skoro za 2 miliony.
Tedy zhruba 15x dražší, než je tady běžná zemědělská půda.
Samozřejmě, měl jsem zájem to koupit, ale zrovna nějak jsem u sebe neměl ty 2 miliony.
Požádal jsem o lepší cenovou nabídku.
Zhruba po půl roce už chtěli „jenom“ milion.
Stále o dost víc, než jsem měl naspořeno v prasátku a stále o dost víc, než aby to bylo prodejné.
A tehdy jsem udělal chybu, nebo spíše zaváhal.
Měl jsem začít vyjednávat o ceně.Jenže já se flákal někde po Francii, jako obvykle a říkal jsem si: „za milion to nikdo nekoupí“ a tak počkám, až se cena přiblíží reálné hodnotě a koupím to.
Po návratu z cest se ke mě doneslo, že louka je prodána.
Že prý nějaká člověk to koupil s tím, že tam bude chovat ovce. Snad za 600 tisíc, proslýchá se.
Chovat ovce?
Na téhle pidi louce?
Co je to za nesmysl. Ta uživí jen několik králíků a možná i pár slepic....
A odejel jsem. Na kole.
Do Francie, kam jinam.
Vím přesně kde to bylo. Kousek za Montbeliardem, u kanálu Rýn-Rhona.
Tam mě zastihnul telefonát od Soni.
Zoufalá a ubrečená.
"Ten člověk nám pověsil na naše vrátka zámek, a začíná to oplocovat!"
Jak?
Na moje vrátka, na mém pozemku on pověsil zámek?
Napiš mu, že jeho louka začíná až za potokem, k potoku je to naše, i když plot máme jinde.
Když jsem se vrátil domů, běhaly mi za plotem ovce a kozy a žraly Soniny kosatce, živé ploty, ohlodávaly kůru ze stromů.
Smrčky byli barbarským způsobem zohaveny, amputovány jim větve, snad aby je ten dobytek mohl snadněji zlikvidovat. Tráva vyžraná ke kořínkům, všude se válely klacky, obraz zkázy.
Občas se ta zvířata nějakou dírou dostala i k nám na zahradu a huntovala skalku. A neustále bečela.
Hlady, protože tolik zvířat ten plácek nemůže uživit.
Bouchly ve mě saze.
I když plotit měl „on“ oplotil jsem si svůj pozemek sám. Provizorní, rychlé řešení.
A pak nastalo přetahování.
Chyba v katastru, při digitalizaci mě jen tak lehce obrali o celý pás pozemku až k potoku.
Výhružky, ultimáta ze strany dobytkáře, soudní znalec a oprava v katastru jako moje odpověď.
Plot zůstává na svém místě, některé ohlodané keře a stromy jsme odepsali, něco se začíná z té katastrofy vzpamatovávat.
Říkám si, člověk by očekával alespoň omluvu, ale nic takového nepřišlo.
Jen bečení hladového dobytka, kokrhání pěti kohoutů (proč jich má tolik, to aby se neustále překokrhávali a otravovali lidem život?), pokračující devastace pozemku.
Sýkorky se nedají sežrat, tak na co potřebují budku, že jo....
Amatérské „vyspravování“ děr v plotech, protože ten vyhladovělý dobytek prostě zdrhá za potravou.
Nelze nic dělat.
Jen smutně pozorovat, jak někdo ničí léta vaší práce a huntuje přírodu.
Hlavně, že svoji část rybníků mám už za plotem.
No, každý dobrý skutek musí být potrestán.
Takže vyvrcholení příběhu teprve přijde.
Hněv
Člověk nemůže stále vyhrávat a vždycky nemá ve všem štěstí.
Mám báječnou ženu, skvělé dcery, čiperné vnuky, bezvadné prátele doma i v cizině, slušnou práci a jsem zdráv. Možná mám mnohem víc štěstí než zbylo na ostatní.
Tak hlavu vzhůru.
Nakonec, sice to neustálé kokrhání je protivné, ale člověk se ho naučí nevnímat. A to bečení hladového dobytka taky. A abych tu zkázu neviděl, natáhnul jsem na plot zelenou tkaninu, a snažím se moc přes ní nenakukovat.
Vím, že podle katastru jde hranice mého pozemku vodou, snažil jsem se co nejvíc, abych se jí dokázal držet, takže jsem plot zakotvil u břehu, prostě tak, jak to bylo technicky možné.
A teď musím zase upravit a zpevnit ty hráze.
To se musí dělat každý rok, stejně jako každý týden pečovat o ty roury, aby se to neucpalo klackama a nevzniknul špunt.
I Soňa se s tím, že jí dobytek sežral vánoční stromky smířila, i když si občas zabrečela.
Sucho.
Ano, zdá se, že to bude v budoucnosti problém. Když udržím hráze, je jistá naděje, že mu budeme lépe čelit.
A do toho ten Covid, karanténa.
Chlap musí něco dělat, jinak zdivočí. Tak jsem si vymyslel „projekt“. Zahrabu na zahradě nádrž na dešťovku, tou budu v období sucha zalejvat, a navíc, vytěženou zeminu použiju na zpevnění hrází. Ono sice sucho může být, ale rychlý přívalový déšť může přijít nečekaně a ničivě.
Budu připraven.
Tak hrabu, odvážím, vylepšuji.
Nakonec, při té vší bídě, dopadlo to dobře.
Člověče přičiň se a pán Bůh ti pomůže.
Tak se činím, obrůstá to, kvete to, bude to dobré....
No, a před pár dny jsem dostal zprávu, kopíruji:
Dobrý den pane Paříku, žádám Vás, abyste do konce měsíce června 2020. přemístil Vámi postavený plot do hranic Vašeho pozemku, jak bylo určeno katastrálním úřadem. Mám v plánu spravit plot na hranici pozemku s panem Fenclem. Váš plot přesahuje i přes sousední pozemek, abych se mohl k opravě plotu dostat. Váš zábor je stále na mém pozemku a to i přes náš poslední telefonát v minulém roce, kdy jste slíbil plot vrátit na hranici vašeho pozemku. Plot jste postavil za 1 den, nevím tedy, co stále brání jeho návratu. Děkuji, doufám, že si plot přemístíte na správná místa dle rozhodnutí katastrálního úřadu se kterým jste souhlasil dříve než budu muset řešit přes tomu určené orgány.
Orgány….
Tenhle člověk mě bude vyhrožovat “orgány”.
Zato, že jsem udělal to, co bylo jeho povinností, tedy postavil plot aby jeho dobytek nevnikal do mé zahrady.Jak si to představuje? Že si zase nechám všechno sežrat. Nebo že zruším rybníky?
Nebo snad postavím plot ve vodě?
Místo, aby se styděl a omluvil se, že neoprávněně půl roku bačoval na mém pozemku a nahradil mě škody on mě bude vyhrožovat “orgány”?
Co je tohle za individuum?
Člověk, co je línej uklidit na louce klacky, mě bude dávat nějaké termíny?
S tím co napáchal se snad chce soudit o celkem 16 kvadrátních metrů vodní hladiny?
No, jen to zkus, panáčku, zkus to.
Snad na světě ještě existuje nějaká spravedlnost.
https://photos.app.goo.gl/iU1ESFtvupxLwKGe6
Jindra Pařík, 20. června 2020
Omlouvám se vám, přátelé československého skla, ale musel jsem.
Nedokážu ten hněv a současně lítost v sobě držet a netrápit se.
Tak jsem vám to napsal, abych v tom nebyl tak sám....
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
520,00 CZK
