František Vízner patří nade vší pochybnost mezi nejvýznamnější sklářské výtvarníky poválečné doby, a to nejen v našem národním měřítku. Mohlo by se zdát, že František Vízner je miláčkem Štěstěny – na co sáhl, to se povedlo, kdekoliv působil, tam uspěl.
Dominoval generaci mladých sklářských výtvarníků, kteří československému lisovanému sklu vydobili věhlas počátkem let šedesátých. Vykouzlil nezaměnitelné designy hutního skla z málo kvalitní škrdlovické skloviny koncem šedesátých a počátkem let sedmdesátých. Oslnil čistotou tvarů svých broušených nádob v letech pozdějších.
Nenechme se ale mýlit, František Vízner svému „štěstíčku“ hodně napomohl. K mimořádnému výtvarnému talentu mu sudičky navíc nadělily i dar nezměrné píle, houževnatosti a trpělivosti, zaťaté sveřeposti v usilování o dokonalost a přitom pokory před vlastnostmi materiálu a lásku k němu. Nadání umocněné nefalšovanou dřinou.
Jisté je, že jen obtížně by bylo možné nazvat štěstím důvody, které Františka Víznera přivedly na sklářskou dráhu. Narodil se totiž krátce před válkou v předjaří roku 1936 do rodiny sedláka hospodařícího na 20 hektarech na Mělnicku. Od mala byl veden k tvrdé zemědělské práci a pravděpodobně byl jako jediný syn předurčen k tomu, aby kráčel v otcových šlépějích, majitele statku. Být sedlákem a majitelem hospodářství se ale krátce po komunistickém převratu v roce 1948 samo o sobě stalo zločinem. Víznerův otec byl uvězněn, majetek zkonfiskován a jako syn „kulaka“ mohl po ukončení základní školy těžko pomýšlet na jakákoliv další studia. V podstatě mohl volit pouze ze dvou dělnických profesí – stát se horníkem, nebo se vyučit sklářem, kterých byl po odsunu Němců v zemi nedostatek.
František se tedy vydal do Nového Boru a vyučil se malířem skla. Představa celoživotního malování květinek na skleněné vázičky však Františka Víznera nikterak nepřitahovala, pokračoval tedy ve studiu na sklářské průmyslovce v Železném Brodě, odkud po maturitě, vybaven doporučujícím dopisem profesora Černého pro profesora Štipla, se vydal složit zkoušky na Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. U zkoušek měl pocit, že mezi ty bodoucí Michelangely tak nějak nepatří, říká: „Oni mistrovsky skicovali akty, zatímco my na průmyslovce modelovali tak akorát suchou větev“. Neví se, co Černý Štiplovi napsal, ale František Vízner byl přijat ke studiu sochařství právě do Štiplova ateliéru. Zde také, pod vedením doc. Václav Plátka, začíná Víznerova hvězdná kariéra sklářského výtvarníka.
V druhé polovině padesátých let, dochází ke generační výměně v celém sklářském průmyslu, o své místo na slunci se bere i technologie lisovaného skla, která umožňuje poměrně lacino vyrábět velké objemy užitkového zboží.
Nestor československé lisovačky z Rudolfovy huti v Dubí (tehdy stále ještě Inwaldky) Rudolf Schrötter opouští Českolovensko a odchází do Německa, jeho spolupracovník Jiří Zejmon odchází „úředničit“ do Skloexportu. Zakrátko výtvarné oddělení sklárny opouští i Václav Hanuš a odchází za Zejmonem do Skloexportu. Lisované sklo stále ještě vzoruje František Pečený v Heřmanově Huti u Plzně a potom Jiří Brabec v Rosicích u Brna. Původně Schrötterovo výtvarné středisko zůstavá bez stálých zaměstnanců, výtvarné radě předsedá Miloš Filip. Ten do Teplic naláká jako prvního zaměstnance absolventa Štiplova ateliéru Rudolfa Jurnikla, který je vlastně od začátku jediným zaměstnancem Výtvarného střediska v Teplicích nově vzniklé VHJ Obalované a lisované sklo (1958). Nové posily se hledají na vysoké škole, a kde jinde, než ve Štiplově ateliéru. František Vízner, který má už za sebou první realizovanou vázu jako studentskou klausurní práci z roku 1959 (Rudolfova huť - 13066/230 – 1959), přijímá nabídku budoucího zaměstnání. Za to je mu umožněno vytvořit dva vzory lisovaného skla bez jakýchkoliv omezení, doporučení či příkazů. Co si Vízner vymyslí, to mu vyrobí, ať se jim to bude líbit nebo ne. Teď přišel okamžik, kdy může František Vízner chytit příležitost „za pačesy“.
Uvědomuje si, že technologie lisování mu dává velkou svobodu výrazu, není omezen na víceméně rotační tvary dané otáčením sklářské píšťaly a vzhledem k tomu, že má slíbeno výrobu čehokoliv, není ani vázán výrobními požadavky na levnější rotační soustružené lisovací formy. Objevuje další možnosti lisovaného skla – nádoby nemusí být tenkostěnné, změnou tloušťky skloviny lze dosahovat zajímavých odstínů téže barvy.
Směle proto navrhuje hranatou žardiniéru - Rudolfova huť – 13163 (Obr. 1) do vyklápěcí formy, za kterou následuje hned další neobvyklý tvar - Rudolfova huť – 13162 (Obr. 2)
Oba designy jsou velmi příznivě přijaty trhem, František Vízner získává svá první ocenění „Dokonalý výrobek“.
To už je vedení v Teplicích jasné, že „nákupem“ Víznera se jim podařil vyjímečně dobrý obchod a se souhlasem docenta Plátka, František Vízner absolvuje šestý ročník vysoké školy společně s Vladimírem Urbanem jako zaměstnanec Výtvarného střediska v Teplicích. Do školy do Prahy dojíždí s Plátkem konzultovat svoje designy, téměř neomezeně kreslí, modeluje ze sádry, experimentuje a tvoří.
Vznikají tak další neobvyklé tvary jako vázičky Nemšová 2072/23 a Rosice 652/25 (Obr. 3) nebo Rudolfova huť 13123/23 a Rosice 652/25.
S barvou, tloušťkou skloviny a světlem si František Vízner hraje u dalších jeho prací vytvořených v 6. ročníku VŠUP – 1961/62 jako je fenomenální boubelka - Heřmanova huť 20047/200 (Obr. 4)
prapasovaná elegantní krasavice Rudolfova Huť - 13139 (Obr. 5) nebo rozšafná oválná váza Rosice 622 – 1962 (Obr. 6).
Poopravme tradované Víznerovy životopisy, je omyl se domnívat, že František Vízner za svých studií vytvořil pouze ony dvě tak slavné a oceňované žardiniery, ve skutečnosti u státních závěrečných zkoušek v květnu 1962 předvedl rozsáhlou kolekci jak sádrových modelů, tak realizací, jak ukazují stará fota z Víznerova archívu. (Obr. 7 a Obr 8. - Bohužel kvalita fotografií není nejlepší)
Kromě výše uvedených vzorů si všimněme na nahoře na skříni i tehdy již hotového oválného tácu - Libochovice 3222/350x170, který podle všeho byl vyráběn až od roku 1964.
Rok, ve kterém František Vízner absolvoval, tedy rok 1962, je doslova napěchován jeho designy. Datování šokujícího množství nových nápadů lze vysledovat pouze z výrobních výkresů, protože mnoho tehdejších nápadů bylo realizováno o rok, někdy i dva roky později. František Vízner svoje začátky ve Výtvarném středisku v Teplicích označuje za „romantické počínání“ (Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 13/2005 - www.glassrevue.com). Těžko uvěřit, že on i jeho dva kolegové Jurnikl s Urbanem, si mohli tehdy kreslit a navrhovat v podstatě co sami chtěli. Výroba kovových forem přitom vůbec nebyla lacinou záležitostí, forma tehdy stála 40 až 80 tisíc korun (pro srovnání – František Vízner by takovou sumu s tehdejším svým platem vydělal za 3 až 5 let).
V roce 1962 vznikají ještě tyto skvosty – tlustostěnná trojboká váza -Rosice 902/20,5 (Obr. 9). střízlivá placatka - Rudolfova huť 13181 / 155 mm (Obr. 10), či drobounká vázička na fialky -Heřmanova huť 20053 (Obr. 11).
Z roku 1962 pochází i návrh vázy s čočkami - Libochovice 3236/19 (Obr. 12). ke které v následujícím roce (1963 ) přibyla i její štíhlejší setřička - Libochovice 3236M - 230 a žardiniérka Libochovice 3236 - 230 mm, vše vyráběné jak v lesklém, tak matovaném provedení.
V roce 1963 lisované sklo v té době už v žádném případě nevypadá jako levná napodobenina skla broušeného, šťastný je sběratel, kterému patří karmínová „fešanda“ - Rudolfova huť, 13182 / 210, kterých v této barvě bylo vyrobeno pár desítek kousků (Obr. 13). Svého autora nezapře ani žebrovaná vázička - Rosice 1102/210 (Obr. 14) nebo střízlivě elegantní žardiniéra -Libochovice 3244.
Rok 1964 se zdá být na realizované návrhy Františka Víznera poměrně chudý, zaznaménány jsou váza a žardiniéra - Libochovice 3260 (Obr. 15)
Dochovala se ovšem fotografie autora při práci na vzoru 3260 (Obr. 16)
(Za povšimnutí stojí i sádrové modely a realizace dalších Víznerových děl v pozadí)
V roce 1964 František Vízner navrhuje i krásnou obdélníkovou vázu pro výstavu v Chalreroi, avšak československá účast nakonec neproběhla, ale krásná vázička naštěstí zůstala - Libochovice 3307/330
Do roku 1965 řadíme další výrazné Víznerovy designy, jde o Heřmanovu huť 20082, vyráběnou ve dvou velikostech 250 a 200 mm (Obr. 17) Žardiniéru se stejným dekorem - Heřmanova huť 20168/120 a kuřáckou soupravu, kterou tvoří dóza na cigerety Heřmanova huť 20183/80, popelník 20181/160 a svícen 20182/80.
Rok 1967 je posledním rokem Františka Víznera ve Výtvarném středisku Sklo Unionu. Vízner chce zkusit něco jiného, zdá se mu, že mu docházejí nápady a práce na lisovaném skle jej už přiliš netěší. Rád by se dostal do Prahy na odbornou aspiranturu na VŠUP, ale naráží na svůj „kulacký původ“, další studium už pro něj možné není.
Stejně jako na začátku jeho kariéry skláře, to co by jen cynik nazval štestím – tedy nepřijetí ke studiu aspirantury z politických důvodů – posouvá Františka Víznera v sklářské tvorbě zase dál a výš.
V posledním roce ve Sklo Unionu navrhuje ještě sourozence modelu 3260, tedy vázu Libochovice 3390/175 (Obr. 18) a svícen Libochovice 3390/100x100, dále zajímavou hranatku - Rudolfova huť 13198/17
(Obr. 19).
Pravděpodobně v posledním roce svého působení ve Výtvarném středisku v Teplicích František Vízner navrhnul i Libochovice 3433/M/23 (Obr. 20) a Libochovice 3431/M/27, které se však vyráběly až mnohem později, v roce 1971.
Jak hodnotit „období lisovaného skla“ Františka Víznera?
Ve své době musela být šokující, žádné kudrlinky, květinky, simulace brusu, nic takového. Neobvyklé tvary, hra se světlem ve sklovině, střízlivé dekory, ohromná rozmanitost, ale stále výtvarná čistota. Tehdejší doba neumožnila Víznerovi vytvořit nějakou ucelenou kolekci, jako se to dařilo Schrötterovi před válkou, což je velká škoda.
Snažil jsem se najít ve Víznerově lisované tvorbě nějakou linku, cestu, hledání, tápání, tvůrčí zrání a vývoj, ale marně. Zdá se, že František Vízner už na samém počátku své tvorby naprosto přesně věděl co chce, jak to chce a od své vize neustoupil ani o milimetr. Začal hranatou žardiniérou, skončil hranatou žardiniérou.
Lisované sklo Františka Víznera je mezi současnými sběrateli lisovaného skla velmi ceněno a jeho obliba stále stoupá a s ní i jeho cena.
Poznámka: Výčet lisované tvorby Františka Víznera není úplný, jeho vydání intezivně připravuji.
Jindřich Pařík 01/01/2010
