Moje babička vždycky uchopila pecen, obrovským nožem jej zakrojila a pak jej zručně obkroužila a podala mi krajíc chleba, stejnoměrně tlustý, jak vysoustružený. Taky vždycky opakovala: „kdo si chleba neukrojí, ten si na něj nevydělá“.
Chleba si ukrojím, což o to, ale jak.
Položím ho na prkénko a pižlám jej nožem jak pilkou, Soňa na něj má dokonce elektrický nůž. Přitom to není žádné umění, chce to jen trochu cviku a píle. Prostě jen řemeslo.
Sklářští výtvarníci musí dokázat víc.
Především dokonale zvládnout řemeslo a navíc dodat i trochu toho kumštu. Bez uměleckého vidění lze vytvořit řemeslně dokonalý výrobek, ale navždy zůstane jen mrtvým střepem. To mě asi na sklářství tolik fascinuje. Spojení uměleckého talentu s dobře odvedeným řemeslem. Kde není jedno nebo druhé, je to průšvih.
Paní Stanislava Grebeníčková zvládá dokonale obojí, jak předvedla minulý čtvrtek ve sklárně Ajeto. (www.ajetoglass.com). Jednoduše vysvětlila spolumajiteli sklárny a sklářskému mistru a designérovi Petrovi Novotnému jak si představuje, že bude výrobek vypadat a hoši se pustili do foukání. Je to prostě zázrak, když někdo umí takhle zacházet se žhavou sklovinou, sklo se podřizuje vůli skláře, natahuje, stáčí a kroutí, vydouvá a formuje a jen poučený sklářský výtvarník ví, co všechno je možné a co si může dovolit. Několik minut souhry sklářských mistrů a pohár je hotov. Teď už jej jen dát do chladicí pece.
Pohár je velký, dvířka malá, takže zasunout na úhlopříčku. Stačil snad milimetr!
Nepovedlo se, téměř hotový výrobek se tříští o kachlíčky na podlaze. Laické obecenstvo se leká, ale přihlížející skláři se smějí. A pan Novotný už nabírá sklovinu na druhý pokus.
Později mě vysvětluje, že je to dobře, že se to rozbilo před diváky. Říká, že každý by si měl uvědomit, jak choulostivé a křehké to řemeslo je, a že ne vždy a všechno se povede na první pokus.
Napodruhé to už klaplo.
Přesouváme se od pece do klubu, kde nám paní Grebeníčková, za vydatného přispění svého muže Milana Handla poví něco o své tvorbě. Sama jí dělí do tří částí, práce na designu pro Crystalex, promítá nám vyvzorované předměty, které se bohužel do výroby nedostaly, pak etapa tavené plastiky, experimenty s kombinací leštěných žulových kvádrů se sklem a nakonec výroba šperků, kterou se zabývá dnes. (http://www.stanislavagrebenickova.cz/?id=gallery)
Pan Handl dodává, že šperkům se věnuje jen proto, že on je lakomý manžel, a nechce ji nic pořídit u Tiffaniho.
Paní Grebeníčková s panem Handlem přivedli na přednášku i své studenty z novoborské sklářské školy a tak chvílemi i trochu vyučují a já si uvědomuji, že to řemeslo a umění nespadlo z nebe. Předává se na sklářských školách desítky let, v případě nejstarší sklářské školy u nás v Kamenickém Šenově už 155 let, borská sklářská škola, na které paní Grebeníčková s panem Handlem učí má jen 141 let. Vzpomínám si na debatu s panem Janákem, který stejně zarputile jako zoufale o existenci té své nejstarší naší sklářské školy, která z moci úřední je určena ke zrušení, bojuje a vzpomenu si také, jak si vždycky pižlám ten chleba.
Pižlám jej proto, že mě to nikdo správně dělat nenaučil!
To že výtvarníci jako je paní Grebeníčková nebo pan Handl stále učí, je pro naše sklářství velkou šancí a nadějí. Stejně jako to, že sklárna Ajeto pokračuje ve svých pravidelných sezeních se sklářskými výtvarníky každý poslední čtvrtek v měsíci.
Tam kde jsou dobří učitelé, jsou i dobří žáci.
Nepižlejme to, když nemusíme. Prosím.
Jindra Pařík 5.3. 2011
