Vím, že první dojem je nejdůležitější: „Nesmíš se vyjadřovat jako pitomec!“
Celou cestu z Železné Rudy si opakuji těch několik málo německých vět, kterými se chci představit. „Gůten tách“, zahajuji svou řeč s přízvukem oceláře z Porůří. To je tak, když se člověk učí za pochodu a ne ve škole, odposlouchané místní nářečí z úplně jiné oblasti u cizince musí působit zákonitě směšně.
Vysvětluji, že jsem sběratel skla z Prahy, a že bych rád mluvil s panem Maxem Kannegiesserem. „To jsem já“ říká mi muž ve dveřích úhledného rodinného domku a já jsem překvapen, jak dobře rozumím i zdejší slangové němčině z Českého lesa. Až po několika vteřinách mi dochází, že vlastně mluvíme česky.
Pan Max Kannegiesser junior se narodil u nás. Jméno jeho otce známe z Glasrevue a z knížky a článků Mark Hilla (http://markhillpublishing.co.uk/?p=3391) a máme je spojené zejména s kolekcí borského skla „Nemo“ ale nikdy se mi nepodařilo o něm sehnat nic bližšího. Až předloni na podzim mě pan Karel Wünsch trochu nasměroval, když mi prozradil, že pan Kannegiesser se v 60tých letech vystěhoval do Německa. Ale víc zase nic.
Za vším hledej ženskou!
Byla to Soňa s naší „malou“ co se rozhodly, že by si mohly z po letech zase společně zalyžovat, v případě „malé“ pak zasnowboardovat. Na šumavský Špičák máme ty nejhezčí vzpomínky, tak když za sněhem, kam jinam! Mě jako lyžaři – teoretikovi ze společenské místnosti – byla přidělena role šoféra. Nevadí, vysadím děvčata na svahu a budu pokračovat do Frauenau a Zwieselu, tedy jedné z nejznámějších německých sklářských oblastí.
Poschinger, Eich, Theresienthal, co sklárna to pojem!
Miluji lyžování na Šumavě!
Internet už napoví, kam v Českém lese za sklem.
Jedno jméno skláře v Zwieselu, co vyhledávač nabízí, je mi pak hodně povědomé.
Nedozvídám se toho mnoho, přišel jsem neohlášen, vlastně to jen zkusit, jestli se nejedná o pouhou shodu jmen, či jde o otce a syna, jak se domnívám. Pan Max říká, že otec v roce 1988 zemřel, ale že jeho matka toho bude vědět mnohem víc.
Max Kannegiesser senior byl náš Němec. Vystudoval v Drážďanech, za války sloužil jako prostý voják ve wehrmachtu v Severní Africe. Po válce nebyl odsunut s ostatními Němci, protože byl pro československé sklářství nepostradatelný. Vynalezl a patentoval zelenou lazuru. V padesátých a šedesátých letech byl významným designérem v národním podniku Borské sklo. V polovině 60tých let došlo v Československu ke změně zákonů a rodině Maxe Kannegiessera - jako Němcům, bylo v roce 1967 povoleno se vystěhovat do Spolkové republiky. Před tím byl ovšem propuštěn ze zaměstnání a situace související s jeho odchodem do Německa pro pana Kannegiessera a jeho rodinu nebyla lehká. V Zwieselu pak pracoval pro firmu Schott, společně se svým synem.
Víc se toho mezi dveřmi nedozvídám, ale pan Max Kannegiesser junior mi nabízí, abychom si domluvili termín, kdy si budu moci promluvit s ním a jeho matkou v klidu, podívat se na dokumenty a fotografie.
Vy na mém místě byste odmítnuli?
Další střípek mozaiky.
Nevím, bude-li mi dopřáno tolik dní, abych jí někdy složil celou, ale byl bych vděčný i za pouhé obrysy postav a náznak děje.
Jindra Pařík 5.2. 2011
