Sběratelská obliba československého lisovaného skla se během několika málo let rozšířila jak hladomor v sovětském Rusku. Tím ovšem také vzrostly i jeho pořizovací ceny nejen na internetových aukcích, ale i v sekáčích a na bleších trzích.
Já Vás slyším, drazí kolegové, jak na mě pokřikujete: „sám si za to můžeš, tak nebrblej!“
Máte pravdu, trochu taky za to můžu, ale nestydím se za to.
Je dobře, že si lidé uvědomují, že i obyčejná vázička nebo popelník má svou historii a autora a je kusem umění, které dělá radost. Asi tak jako písnička, nemusí to být hned symfonie, aby to bylo hezké.
Na internetových aukcích zdomácněla jména jako je František Vízner, Rudolf Jurnikl, Vladislav Urban, Jiří Brabec, Miloš Filip, Adolf Matura, Vratislav Šotola, František Pečený, Václav Hanuš, Jiří Zejmon nebo Pavel Pánek či Václav Zajíc.
Jedno jméno však nevídáme tak často, přestože jeho návrhy známe úplně všichni.
Jde o pana Rudolfa Schrötera, praotce moderního československého lisovaného skla.
Rudolf Schröter byl Němec.
Narodil se 3.4. 1887 v saském Freitalu, vystudoval tříletou školu na kresliče (1901 -1903) a posléze pracoval v Rýnských sklárnách v Kolíně nad Rýnem. Do Rudolfovy huti v Dubí u Teplic (firma Inwald) nastoupil k 1.7. 1912 jako kreslič – návrhář. V Rudolfově huti celé meziválečné období působil jako vedoucí návrhář a na huti zůstal jako jediný výtvarník i po druhé světové válce až do roku 1955, kdy výtvarné středisko v Teplicích bylo nařízením zhora rozšířeno o výtvarníky – absolventy ateliéru prof. Štipla VŠUP – pány Jiřího Zejmona a Václava Hanuše. V roce 1958 se Rudolf Schröter vrací do Německa a nepodařilo se mi zatím zjistit jeho další osud.
Za více než čtyři desítky let působení v Rudolfově huti vytvořil Schröter stovky návrhů celých souprav užitkového skla, a proto také byl osobou ctěnou a váženou - a mimo jiné i skvěle honorovanou, tedy alespoň do komunistického převratu v roce 1948. Zdá se, že Rudolf Schröter byl jedním z prvních, kdo už dávno před válkou odmítl napodobovat sklo broušené a vtisknul československému lisovanému sklu osobitý výraz, na který pak tak skvěle navázala generace dalších, výše jmenovaných výtvarníků.
Je nespravedlivé, že jméno Rudolfa Schrötera je na aukcích zmiňováno pouze v souvislosti s tou nešťastnou „bullet vase“ a ostatní jeho věci jsou nabízeny pouze jen jako „nádherná miska“ nebo „hezká vázička“ popřípadě „vzácná soška“. Udělejte si čas, a vyhledejte si v databázi, přiložené k Newhallově knížce Sklo Union (www.sklounion.com) věci, které Rudolf Schröter navrhul. Budete možná překvapeni, kolik z nich máte doma.
A pro naprosté ignoranty československého sklářství připomenu alespoň jeden Schröterův návrh, který nám tak trochu zavoní dětstvím, upocenými, tučnými kuchařkami, konvicemi s otřesnou barevnou vodou, které se říkalo čaj.
Ano!
Ty mokré skleničky na tácu, hned vedle těch výdejních konvic, byly Duritky. Ty už v roce 1934 také navrhnul Rudolf Schrötter.
Nevím, čím to je, ale čím novější knížka, tím horší a méně srozumitelný obrázek. Přikládám, mimo jiné, proto i prastaré schema ručního lisu, na kterém všechna ta krása vznikala.
Ještě legenda: A je forma, B je kroužek, C je jádro
Jindra Pařík 18.1. 2011
