Ten osud je tak podobný osudu mnohých z generace mých rodičů.
Úspěšný start, oceňování a medaile v letech šedesátých, pak ruské tanky, odmítnutí „bratrské pomoci“, konec v oboru a profesi, odchod a štěstí, když se podařilo sehnat vůbec nějaké zaměstnání, a tím i obživu pro rodinu a děti. Takových lidí sice bylo mnoho avšak ne dost a ne víc než těch druhých. Jejich osobní statečnost by však neměla být zapomínána zejména proto, že ti druzí se snaží přesvědčovat svět, že se tenkrát ohnul každý a nepřipouští si žádný vlastní mravní defekt.
Vladislav Urban po absolvování Střední odborné škola šperkařské v Turnově v roce 1956 nastoupil do ateliéru profesora Karla Štipla na pražské UMPRUM, kde se setkává s dalšími velikány československého lisovaného skla – jeho spolužáky byli Jan Schmid a František Vízner, učitelem Jozef Soukup, uměleckým aspirantem u profesora Štipla pak tehdy byl Miloš Filip. Společně s Františkem Víznerem přijímá nabídku nově vzniklé VHJ Obalované a lisované sklo a poslední šestý ročník vysoké školy je už zaměstnán v týmu vedeném Rudolfem Jurniklem ve Výtvarném středisku v Teplicích.
Tam také vzniká úplně nová podoba československého lisovaného skla. Tři mladíci – Rudolf Jurnikl (* 1928), František Vízner (* 1936) a Vladislav Urban (* 1937) boří veškeré zavedené představy o lisovaném skle jako levné náhražce skla broušeného, porušují snad všechna zavedená pravidla a vítězí. Vzájemná konkurence a rivalita je nerozděluje, ale spíše vybízí k hledání nových nápadů a postupů. Precizního stylově čistého Jurnikla i výrazově úsporného, až puntičkářského Víznera doplňuje stále experimentující Urban. Počátkem šedesátých let sbírají za své návrhy ocenění jako na běžícím pásu.
Vladislav Urban se stává průkopníkem nových technologií, například navrhuje pro automatickou linku v Heřmanově huti hořčičné sklenky 11964, později při „úklidu Urbana do zapomnění“ připsané Františku Pečenému (http://picasaweb.google.cz/Jindra8526/FrantisekPeceny?authkey=Gv1sRgCMCJrvCc9qfeTw#5443346032284146354).
Zcizen a zneužit je především však jiný Urbanův objev. Výroba lisařských forem tradiční strojírenskou technologií je příliš nákladná a zdlouhavá. Urban proto přichází s nápadem, odlévat formy přímo z modelů. Vznikají tak nepravidelné, bachraté povrchy, např. Libochovice - 3405, které jsou tak typické pro pozdější návrhy Pavla Pánka. Tomu je později neprávem objev této technologie výroby forem připisován. Ve skutečnosti to bylo tak, že když byl během nastupující normalizace v roce 1971 Vladislav Urban vyhnán z Výtvarného střediska v Teplicích, byl přinucen tam nechat veškeré své návrhy a vzory, které později s radostí či z donucení použil někdo jiný, například Pavel Pánek, nebo František Pečený. Vladislav Urban se stěhuje do Brna, kde jen díky tomu, že zaměstnavatelé mu nestačili včas dát soudruhy nařízenou výpověď, nachází práci v nábytkářském průmyslu. Na sklo ale nezanevřel a nikdy jej neopustil, ale o tom až jindy.
Kdoví kudy by se československé sklářství ubíralo, kdyby se pan Vladislav Urban nezachoval jako rovný chlap a také se ohnul. Za to, že se neohnul, mu patří ovšem obdiv a dík.
Stejně jako za „lisovačku“ která mu v tom krátkém, ale úspěšném životním období byla umožněna navrhnout. A vytvořil toho víc, než jsme věděli a čekali, vážně o dost víc.
Jindra Pařík 9.7. 2010
